Gabriela Binková

„To už jsem chodila s manželem a chtěli jsme se vzít, zkrátka. Manželova sestra pořád, že se máme vzít, abych nemusela jít do Německa. Že když budu vdaná, tak nebudu muset do Německa jít. Když se to dozvěděli rodiče Laďovy sestřenice, tak ju honem vdali. Byla necelý dva měsíce vdaná. Ale ono jí to stejně přišlo, že musí jít do Německa. Tak že půjde. Když pro ňu děvčata přišly, že půjdou na vlak, tak že si ještě odskočí. Tak šla ven a pověsila se, zkrátka. Protože nechtěla do Německa, tak se pověsila. Dva měsíce byla vdaná a pověsila se. Laďova sestra došla, že se nemusíme brát, že Mařenka se pověsila. Že to není nic platný, že ju rodiče honem vdali. Tak jsme se s Laďem nebrali. Povídám: ‚Můžeš zůstat svobodnej a já taky, pak se setkáme. Budeš svobodnej, můžeš si dělat, co chceš. Já budu sama, ty taky sám, každej sám.‘ No to tak dopadlo, že jsme se nebrali. Ale Mařence nepomohlo, ani že byla vdaná. Přišel rozkaz, tak se nedalo nic dělat.“

„Dostala jsem příkaz, že se musí jít do Německa. Došli jsme na nádraží a tam nás volali, kam, do kterýho vagonu máme nastoupit. Bylo nás tam na tom nástupišti hodně, to nebylo jenom pár lidí. Hodně nás tam bylo. A z každé té firmy si vyvolávali, kdo k nim půjde. Nás když vyvolával, tak řekl: ‚Tam si musíte stoupnout k temu vagonu a k temu.‘ Sebral nás asi šestadvacet či osmadvacet děvčat a osm kluků. K té jedné firmě. Bylo nám kolem devatenácti roků. Kam chcete v devatenácti rokách? Mně už teda bylo dvacet, protože já jsem v lednu, a to jsme šli až v březnu. No a tak jsme tam jeli. Bývali jsme na hotelu, nebývali jsme jako ti, co byli jinde, kteří šli do lágrů. Třeba paní Jeřábková nebo Božka Hochmanová, ty šly do lágru, protože ty šly třeba do Linca nebo do těch velkejch měst. No a my jsme šli do malýho městečka.“