„Neměla jsem se špatně, ale když si vzpomenu na Východní Německo, tak je to šedé. Šedá barva a chladná. Nemám z toho dobrý pocit. Ale nedovedu říct něco konkrétního, co by mi tam vadilo, ale oni jsou jiní. ´Bylo to třeba o něco horší než u nás?´ - Mnohem, prostě je to jiné, jiná nátura lidí. Ne, že bych tam neměla kamarády, ale to není domov, to je jiné. Oproti tomu Izraelci byli pro mě také cizí, ale ti jsou jiní. Jsou vstřícní, špatné lidi najdete všude, jako i dobré, ale Německo mi nezůstalo. Přičemž Berlín byl vždycky ještě lepší než ostatní Německo, Berlíňani jsou národ v národu, a jsou mnohem přívětivější. My jsme tam měli dobrou známou, která potom s námi žila, a když moje máma byla ve službě, tak ta kamarádka je přebírala za ni a naopak. Ta nás přitáhla k Němcům blíž, já jsem se taky naučila strašně rychle německy, mluvím perfektně, a přesto ne, z Německa mi zůstal takovej blbej pocit.“
Tazatelka: „Vy jste nevěděli, co otec dělá, pro vás byl prostě úředník, pak v Berlíně byl atašé?“ - „Ano, něco jako tiskový atašé, ale pro mě byl zaměstnanec ambasády nebo zaměstnanec ministerstva zahraničí a tím to haslo. Co my jsme do toho viděli, proč by nám co říkal? Myslím, že tenkrát ani máma nevěděla, co on opravdu dělá. Vlastně jsem se to dozvěděla až potom, co jsme byli v Německu, vlastně v Izraeli.“ Tazatelka: „Potkali jste se třeba ve Vídni?“ - „Ne, a to jsem byla naštvaná. Já jsem říkala: Tak, ty nás odsud odvezeš, jsme ve Vídni, táta je tady, já se s ním ani nemůžu vidět… Ne, nepotkali jsme se. Ale on za náma pak přijel za nějako dobu do Izraele na návštěvu. Já do dnešního dne nevím přesně, za koho hrál, podle mě hrál za víc než jednu stranu.“
„Když vzpomínám na Berlín, tak je to dost šedé až černé, ty vzpomínky. Ne něco konkrétního, že se něco stalo nebo že jsem trpěla, ale všeobecně to má šedočerný nádech. I když já jsem tam chodila bruslit, zpívala jsem ve sboru, který byl dobrý, a bavilo mě to, ale nicméně to všeobecné, co z toho zůstalo, je šedočerné. To bylo za námi a odjet do Izraele znamenalo přehodit se z jedné strany hřiště, kde nechcete být, na druhou stranu hřiště, kde taky nechcete být. Pokud jde o Německo, vím, jaký byl osud Židů v Německu nebo vůbec v Evropě, a vím, že Izrael je židovská zem zaslíbená. Nicméně já jsem vyrůstala jako úplně normální české dítě, až na to, že se člověk učil, četl a slyšel o druhé světové válce, ale že bych byla vedena k něčemu, tak to ne, já jsem byla české dítě. A najednou, aby se mi líbilo v Izraeli jenom proto, že jsem Židovka, že mám židovské pocity – nemám, neměla jsem, mně to nikdy nic neříkalo. Teď mě přitáhli do země, kde mi bylo horko a nepříjemně, nebyl tam les, který jsem měla ráda, řeči jsem nerozuměla, lidi se tam chovají jinak, řvou, strkají se, prostě strašně moc nepříjemných věcí. Takže opravdu jsem z toho velkou radost neměla.“
„Do té doby, co to bylo po starém, tak vůbec nebyla řeč o návratu. Protože táta v 68. emigroval. My jsme se nevrátili z Rumunska a jeli jsme do Izraele a můj táta seděl tenkrát na velvyslanectví ve Vídni a z Vídně potom přes Německo utekl do Ameriky. Od té doby, co byl v Americe a utekl jim, tak tady mu dělali soud a byl odsouzenej k trestu smrti, takže vůbec nepřipadalo v úvahu, aby se někdo z nás sem vracel. Na to nebyla ani myšlenka. I když mně se vždycky hrozně stýskalo. Hlavně ty první roky, já jsem furt otravovala povídkama o přírodě, o lese, o houbách, o vesnici a lidi na mě v Izraeli blbě koukali, nevěděli vůbec, o čem je řeč. Když pak přijeli známí z Čech a povídali, tak jsem se rozhodla nebo jsme se rozhodly s mámou, že se pojedeme podívat. Tihle lidi nás pozvali s mámou, tak jsme sem přijely, podívaly jsme se. To bylo koncem roku 90 a to já jsem si řekla: ,Tak. A já se vrátím.‘“
Celé nahrávky
1
V bydlišti pamětníka, Praha - Vinohrady, 28.09.2011
Paní MUDr. Kateřina Bittmanová se narodila 14. července 1952 v Praze jako první dcera MUDr. Anny Schönové, později provdané Bittmanové, a Ladislava Bittmana, tehdy důstojníka československé rozvědky. Matka paní Bittmanové pochází z východního Slovenska, ze židovské rodiny, která se za války po propuštění z tábora v Seredi musela skrývat. Část dětství strávila Kateřina Bittmanová s maminkou v Košicích u prarodičů, později žila s rodiči a mladším bratrem Michalem v Praze. V roce 1961 se celá rodina přestěhovala do východního Berlína, kde Ladislav Bittman působil. Po několika letech byl otec povolán zpět do Prahy a odjely s ním i obě děti. Později se rodiče rozvedli, Kateřina Bittmanová i její bratr žili s matkou v Berlíně až do léta 1968, kdy se všichni tři přestěhovali do Izraele. Ladislav Bittman ve stejném roce emigroval do SRN a později do USA. V Izraeli Kateřina Bittmanová dokončila střední školu, absolvovala povinnou vojenskou službu a vystudovala na Hebrejské univerzitě medicínu, obor gynekologie, vdala se a narodily se jí dvě děti. V Izraeli pracovala jako gynekoložka v nemocnici. V roce 1991 se v důsledku války v Perském zálivu rozhodla spolu s dětmi pro návrat do České republiky. V Praze si otevřela soukromou gynekologickou ordinaci, kterou provozuje dodnes. Paní Kateřina Bittmanová je rozvedená, s přítelem a synem žije v Praze.
