Štěpán Bittner

* 1948

  • „Odešel, pak už jsme se neviděli. Až pak najednou někdy v noci 16. ledna někdo zavolal na kolej, že se na Václaváku upálil nějaký kluk. Po nějaké době jsme se dozvěděli, že to byl Honza Palach. Sešli jsme se v redakci napsat nějaké prohlášení. Pak jsme vyšli do ulic. Byla organizace pohřbu Honzy Palacha, což byla věc, kterou nezapomenu. Taky jsem stál chvíli u jeho rakve v Karolinu jako čestná stráž. Při pohřbu byly obavy, aby se něco nezvrtlo. StB a policajti měli strach, že bude pohřeb zneužitý proti vládě. Jako studenti jsme garantovali, že se nic nestane. Po celé trase průvodu stáli studenti, kteří měli pásky se sovou, a hlídalo se, aby někdo nějakým způsobem nezasáhl. To se nestalo, nikdo k tomu neměl chuť. Žádné výkřiky, nic. Bylo naprosté ticho. Když si představíte Prahu úplně tichou, to jsem nezažil. Do dneška je to pro mě šílený moment.“

  • „21. srpen 1969 byla protestní akce na Václaváku proti okupaci, tam to nebylo hezké. Tam už lítaly kulky a bylo to ošklivé. Pamatuji si, jak jsem se plazil do pasáže Jalta, protože se tam střílelo naostro. Bohužel tam stříleli naši lidé. Vojáci ani ne, spíš ti šílení milicionáři. Bylo neskutečné vidět ty dědky, když mlátili své děti. To už jsem opravdu ztratil iluze o tom, že se tahle země někam dostane. Ztratil jsem je už tehdy, když se v roce 1968 vrátili Dubček a spol.“

  • „Zajímavá vzpomínka, taková ta poslední, kterou na něj mám, a to mě vždycky zamrazí, když si na to vzpomenu. Kolej před Vánoci, mejdan, jak to bývalo obvyklé, kluci, holky, pivo a tak dále. Najednou někdo zaklepal a on tam ve dveřích Honza Palach. Baloňáček, pořád nosil takový černý baret, to bylo jeho klasické oblečení. Vešel, ale že by přišel vhod, to se říct nedá. Nepil, tak si dal nějakou vodu. Na rozdíl od toho filmu tak nechodil vůbec do hospody, to ne. Pořád studoval nebo četl nějaké odborné věci. Asi čtvrt hodinky tam seděl, hovor s ním byl spíš nezávazný. Jak se máš, co děláš a tak dále. Koukali jsme spíš, aby zmizel, protože jsme měli jiné zájmy. Vycítil, že už je tam dlouho, a když odcházel, tak říkal: ‚Tak, kluci, ahoj, mějte se krásně, a kdyby něco, tak na mě vzpomínejte v dobrém.‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Liberec, 07.05.2022

    (audio)
    délka: 01:41:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nechápu, že to Honza Palach udělal

Štěpán Bittner v roce 1971
Štěpán Bittner v roce 1971
zdroj: Archiv pamětníka

Štěpán Bittner se narodil 5. července 1948, jeho otec pracoval jako horník a rodina se často stěhovala. Po ukončení základní školy nastoupil na Střední všeobecně vzdělávací školu v Novém Městě na Moravě a po maturitě v roce 1966 se stal posluchačem na Vysoké škole ekonomické v Praze. Zde se spřátelil s Janem Palachem. Často spolu diskutovali a pamětník byl asi třikrát u Palachů ve Všetatech. Na jaře 1968 psal jako redaktor časopisu Ekonom kritické protirežimní články a dělal rozhovory se zajímavými osobnostmi. Když se dozvěděl o okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, odjel do Prahy, kde se znovu zapojil do studentské protestní činnosti. Po upálení Jana Palacha jezdili s přáteli do továren a informovali dělnictvo o současné politické situaci, také vydávali noviny. Účastnil se protiokupační demonstrace 21. srpna 1969 na Václavském náměstí, kde proti účastníkům nastoupily československé pořádkové síly. Po vyloučení ze školy se přestěhoval do Liberce a nadále vykonával dělnické profese v Československém uranovém průmyslu. Poté, co se oženil a narodily se mu dvě děti, nechtěl ohrozit existenci rodiny a snažil se nevyčnívat. V osmdesátých letech navštívil Sovětský svaz, byl v šoku z tamní bídy a neexistující hygieny. Pád komunistického režimu pro něj představoval nádherný okamžik, ve který už ani nedoufal. V roce 2000 odešel do důchodu a v době natáčení (2022) žil v Liberci.