Václav Blahna

* 1948

  • „Právě v horských úsecích, když jsme tam jeli, byly dvoumetrové bariéry sněhu prohrnuté frézou. Jelo se de facto v tunelu, než jsme si zvykli, tak jsme jeli – už při závodě... A vedle bariéry, kterou jsme těsně lízali v zatáčce, stál člověk. My si říkali: ‚Tohle není možné, jak tohle můžou dovolit pořadatelé?‘ Jenže když jsme byli padesát metrů od něj a chtěli se mu vyhýbat, tak udělal krok zpátky a nebyl. Měli tam vydlabané takové kapličky jakoby, v bariéře sněhu, a tam se schovali. A když auto projelo, vylezli ven a koukali se na další auto.“

  • „To se nedá u nás k ničemu přirovnat, to jsou horské cesty, jezdí tam jen povozy, traktory, koleje vymleté od vody, jak teče z kopců. To nedokážu přirovnat k ničemu tady. Ještě chci říct k tomu, že už ke konci Akropolisu 1979 jsme už neměli gumy, mechanici už neměli gumy. Tak koupili u pumpy rumunské gumy Victoria, to na tom bylo napsáno, a na nich jsme dojížděli do cíle.“

  • „Škodovka se začala Rallye Akropolis zúčastňovat o nějaký rok dřív, ale úspěch tam nikdy neměla. To byla tak těžká soutěž, že to auta nevydržela. Když jsme tam jeli, tak já a Sváťa Kvaizar jsme byli nominovaní, dali mi jako spolujezdce Jirku Motala. Byl tam o rok dříve předtím, tak z toho důvodu, že zná už podmínky, jak to tam asi funguje. Je tam problém s gumami, tam se prostě proráží jedna guma za druhou. Musí tam být speciální, vím, že špička s Fordy jely pneumatiky Dunlopy. Nám taky koupili nějaké Dunlopy, ale byly dělané v Japonsku. Šířka byla, užší byly než jel Ford, vzorek stejný, akorát že oni je neproráželi, a my proráželi jednu za druhou. Na Akropolisu jsem prorazil sedmnáct gum za celou soutěž. Měníte pneumatiku tři minuty. Prorazil jsem asi tři, vyměnili jsme je a jeli jsme tři sta kilometrů k trati. Zpocení, horko, prášilo se tam strašně. Říkám: ‚Jirko, asi tu soutěž nevydržím.‘ Měřila přes tři tisíce kilometrů. A on: ‚Jedeme dál.‘ Uklidňoval mě. Pak se člověk stane strojem, pak už jedete a prostě nevnímáte únavu a nic. Chcete soutěž dojet, tak se podle toho musíte chovat. Ale vím, že to bylo… Monte Carlo je ale procházka růžovou alejí proti Řecku.“

  • „Nevím, jestli mi šlo zrovna o život, ale s číslem 13 je historka. Na Barum rallye jsem dostal 13, do té doby mi třináctka nic neříkala. A na Barum rallye jsme odstartovali do okruhu kolem otrokovické fabriky. Dvakrát mi nešel během okruhu ubrat plyn. Auto si dělalo, co chtělo. Zůstal mi tam plný plyn, přivezli jsme to mechanikům, mechanici mi auto osahali vzadu, nic nezjistili, že vázne plyn. Odstartovali jsme do první rychlostní vložky, jmenovala se Pindula. Po třech kilometrech byla levoúhlá zatáčka, jedete ji skoro naplno, pak zabrzdíte, zahnete a znova naplno. A těsně, když jsem chtěl brzdit, zase tam zůstal plný plyn. Neubrzdili jsme to už do zatáčky, trefili jsme kořeny vyvráceného stromu. Rána to byla pěkná, ale nic se nám nestalo s Lubošem. Byl večer a stmívalo se. Jak jsme měli rozsvícená světla a svítila do kořenového balu stromu, Luboš začal říkat: ‚Hoříme, hoříme!‘ Tak rychle z auta. Ale nebyl to požár, byla to světla. Luboš z toho byl v šoku, vyběhl na cestu, běhal sem a tam. Museli ho chytit diváci, co byli kolem, tak ho museli chytit, aby ho nepřejelo další auto, které jelo.“

  • „To byly takové specifické soutěže v tom Rusku, jezdilo se tam v zimě, když tam byl hodně sníh. Málo se trénovalo, protože se muselo trénovat v koloně, jel ruský vedoucí a celá kolona aut. Z každého státu tři, tak jsme jeli v koloně a psali jsme si rychlostní vložky. Jenže tam byly udělané takovým způsobem, že se jelo Moskva – Jaroslavl, hlavní silnice, a byl tam třeba lom. Tak v tom lomu buldozer prohrnul trať a jela se tam rychlostní vložka. Ale to ještě bylo dobré, protože v lomu to nešlo udělat jinak, ale taky byly rychlostní vložky na louce a v poli. Trénovali jsme čtyři dny před soutěží, tak jsme si napsali trať, kterou jsme jeli v té době jako trénink. Jenže jsme tam pak přijeli a jak padal sníh, buldozer vyhrnul úplně jinou trať. Tak co jsme měli natrénované, nám bylo de facto všechno k ničemu. Zážitky máme. Když jsme tenkrát jeli zrovna trať do Jaroslavli, je nahoře na severu, sníh a led tam byly pořád v té době. Byl tak krutý mráz, myslím, že minus čtyřicet na teploměru, a stotřicítka moc netopila. A my měli jen úzký průzor, jinak bylo sklo skoro celé zamrzlé. Dávali jsme si přídavné topení, ale moc nefungovalo. Jezdili jsme ve vaťácích, neměli jsme závodní boty, jezdili jsme většinou v důchodkách, byly teplé a příjemné na řízení auta.“

  • „Poslední dva roky jsme letěli letadlem, tréninkové auto že dostaneme v Rusku. Přiletěli jsme a bydleli jsme v hotelu Ostankino pro cizince, pro 'inostránce'. Byly tam veškeré kamery a odposlouchávací zařízení a všechno takové. My jsme říkali: ‚Jaké budeme mít tréninkové auto?‘ – ‚Zítra přijede.‘ Přijela Volha, taxi i s taxikářem. 'Tady máte auto.‘ Říkali jsme si: ‚Tak budeme trénovat s Volhou.‘ Tak jsme se rozjeli s Volhou, taxikář, my jsme si mysleli, že tam zůstane a nám dá auto a večer mu ho vrátíme. Ale on, že pojede s námi. Jeli jsme přes vesnici, byl tam magazín, poručil zastavit. Zastavili jsme, vyběhl ven a vrátil se s flaškou vodky. Sedl si dozadu a popíjel, dostával čím dál tím větší kuráž. Když jsme s autem občas zasmykovali, tak se mu to líbilo a vždycky křičel zezadu: ‚Full gas, full gas, plný plyn!‘“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.02.2024

    (audio)
    délka: 02:17:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 18.02.2024

    (audio)
    délka: 05:05
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V Monaku udělali ze škodovky Porsche Východu. KSČ na ně pak ušila boudu

Václav Blahna v 80. letech 20. století
Václav Blahna v 80. letech 20. století
zdroj: archiv pamětníka

Václav Blahna se narodil 26. února 1948 v Příbrami. Otec Václav pracoval jako učitel, maminka Květa byla v domácnosti. V raném dětství překonal Václav Blahna šest zápalů plic. Dědeček a babička z matčiny strany, František a Marie Knížkovi, přišli v roce 1953 při komunistické měnové reformě o peníze, které si šetřili na novou stodolu. Svou zemědělskou usedlost s šesti hektary pozemků museli navzdory dlouhému odporu dědečka vložit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Václav Blahna se po maturitě na jedenáctiletce vyučil automechanikem a pracoval jako přijímací technik v servisu Drupol v Příbrami. Během základní vojenské služby na přijímači v Brdech zažil 21. srpna 1968 okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Do kasáren tehdy přicházely protichůdné rozkazy podle politického smýšlení velitelů. Do civilu odešel v roce 1970 a rallye jezdil v barvách Drupolu. U sedlčanského jezdce rallye Antonína Dolejše se učil řídit a upravovat sériová auta na soutěžní. Antonín Dolejš ho doporučil do týmu Barum. V roce 1976 přestoupil se spolujezdcem Lubislavem Hlávkou do továrního týmu AZNP Škoda Mladá Boleslav. V roce 1977 skončil na slavné Rallye Monte Carlo se Škodou 130 RS celkově dvanáctý a vyhrál třídu pro vozy s motory o objemu do 1300 krychlových centimetrů. Po slavném návratu z monackého Monte Carla zneužila úspěšné jezdce Komunistická strana Československa (KSČ), Václav Blahna musel jejich jménem přečíst text odsuzující prohlášení Charty 77. Funkcionáři KSČ ho přemlouvali, aby vstoupil do strany. Odmítl, ačkoliv mu vyhrožovali, že se už nedostane na závody do západní Evropy. Vzhledem k jeho výkonům se však neodvážili ho potrestat. V roce 1979 a 1981 reprezentoval Československo se Škodou 130 RS na prestižní Rallye Akropolis. V celkovém pořadí skončil dvakrát na osmém místě, poprvé s Jiřím Motalem a podruhé s Pavlem Schovánkem. V roce 1981 opustil tovární škodovácký tým. Po necelých dvou letech zakotvil jako jezdec rallye v týmu JZD Slušovice, kde poznal předsedu Františka Čubu, prosazujícího i za komunistického režimu prvky tržního hospodářství. Závodní kariéru ukončil v roce 1997, čtyřikrát během ní získal cenu Zlatý volant pro nejlepšího tuzemského závodníka roku. Podnikal v autoservisu, pracoval jak pro běžné zákazníky, tak pro soutěžní jezdce. S manželkou Marcelou vychovali syna a dceru. V roce 2024 žil v Praze a stále poskytoval služby ve svém autoservisu. Pamětníka jsme mohli zaznamenat díky podpoře Nadace Tipsport.