Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milena Blatná (* 1934)

• narodila se 10. října 1934 na Vysočině

• zažila nacistickou okupaci i válečné hrůzy při osvobozování

• v 50. letech odešla pracovat do účtárny jáchymovských dolů

• jáchymovským vězňům pomáhala při kontaktu s jejich rodinami

• v roce 1958 se provdala za jednoho z jáchymovských vězňů, do manželství se postupně narodily dvě děti

• v roce 1968 uvažovala spolu s rodinou o emigraci

• dobu normalizace pak prožila ona i její manžel bez jakýchkoli nadějí na kariérní postup

Maminku kamarádky nacisté popravili jen proto, že zapřela prase

„Komunistický režim nebyl žádný ráj na zemi. Bylo to hrozné bezpráví a šílená bezmoc,“ říká sedmaosmdesátiletá Milena Blatná. V 50. letech vynášela jako civilní zaměstnankyně z jáchymovského lágru dopisy vězňů. Později se za jednoho z nich sama provdala.

Narodila se v Uhelné Příbrami na Vysočině 10. října 1934. Později žila v Jitkově a také v Kadani. Spolu s dalšími dvěma sourozenci musela jako dítě pomáhat na poli nebo pást. „Pro nás to ale byla zábava. Dětství bylo opravdu malebné.“ Jeho idylu ale brzy narušila nacistická okupace. „Byla tehdy velká zima, napadlo hodně sněhu a foukal vítr. Jako děti jsme běhali po venku. Přicházejících vojáků jsme se tehdy nebáli. Vůbec jsme totiž tehdy nepochopili, o co jde.“ Všudypřítomný strach se ale záhy stal nedílnou součástí běžného života. Začaly například pravidelné prohlídky. Milenin otec byl nimrod, a tak měl doma spoustu pušek, které Němci zabavovali. Rodina tak trnula, aby na to nacisté nepřišli. Stejně tak jako na zakázané knihy, které měli doma v knihovně.

Později prováděli Němci i takzvané hospodářské kontroly. „Když přišla hláška, že je tam kontrola, tak jsme hned všichni vyháněli ven slepice, aby se nedaly spočítat. A také se uklidilo nějaké to prase, protože při zabíjačce se většinou zabíjela prasata dvě. Jedno načerno a jedno oficiálně. Vše se to muselo samozřejmě maskovat.“ Z dnešního pohledu se to zdá nepochopitelné. Jakékoli provinění se tehdy ale velmi krutě trestalo. „Maminku jedné z mých pozdějších kamarádek nacisté popravili právě jen kvůli nejasnostem ohledně zabíjačky. Kamarádce bylo tenkrát čtrnáct let. Skutečně jsme měli všichni z těchto věcí velký strach.“

 

Američanům Rusové po osvobození pořád kontrolovali papíry

Strach panoval za války podle Mileny i ve škole. Všechny děti třeba věděly, že mapa, na které je protektorát, kolem něhož jsou křídou namalované hranice Československa, se musí při inspekci schovávat a také se o tom nesmí nikde mluvit. A konec války pak do její dětské duše zapisoval i další hrůzy. Například v podobě zbídačených Němců, kteří odcházeli z Polska. „Jeli na vozíku, měli jen pár věcí. Vrátilo se jim to, také předtím vyhnali Poláky, ale byl to opravdu otřesný pohled. Pamatuju si starce a matky s malými dětmi.“ Rodiče Mileny se v době války zapojili do pomoci partyzánům. Sháněli jim například léky, kenkarty nebo jídlo. 5. května 1945 se otec Mileny vracel z okresního města se zprávou, že v Praze už je revoluce. Partyzáni hned odjeli do Chotěboře. Tam je ale přepadlo německé komando SS. „Byl to veliký masakr. Hodně kluků od nás z kadaňského gymnázia tam také padlo.“

Při osvobozování pak jako první vstoupili do Jitkova Rumuni a tamní obyvatele varovali, že hned za nimi jde Rudá armáda a že je dobré schovat všechen alkohol a také ženy a dívky. Těsně po válce se za rodinou dostal i bratranec Mileniny maminky, který bojoval v americké armádě. Celou tu dlouhou dobu nevěděl, zda někdo z rodiny vůbec přežil. „Měl s sebou mechanika a řidiče a také džíp plný cigaret, mýdla a konzerv. Nás děcka pak vozili na výlety nebo se koupat. Všude je tenkrát zastavovali Rusové a kontrolovali jim doklady, zda mají povolení, že můžou za demarkační čáru. Divila jsem se, protože pro nás to byli všichni osvoboditelé. Došlo mi to všechno až po letech. Vzpomínám, že se Rusové při těch kontrolách chovali dost nepříjemně. Působilo to divně,“ vypráví Milena Blatná.

 

Nedáme si diktovat, koho máme milovat

Rodičům Mileny se politický vývoj v poválečném Československu nelíbil. Otec pamětnice brzy zemřel. Maminka měla možnost odejít do Ameriky, ale nechtěla opustit hospodářství na Vysočině. Chvíli pak rodina přemýšlela o tom, že za oceán vyšle aspoň staršího Milenina bratra. Přišel ale únor 1948 a bylo rozhodnuto. Změny ve společnosti se podle Mileny projevily rychle. Ve škole se jim například vyměnili profesoři. A jedné z jejích kamarádek také hned zavřeli otce, byl totiž národní socialista. „Na červnovém sokolském sletu jsme pak skandovali hesla jako ‚Nedáme si diktovat, koho máme milovat‘. A brzy nato přišly i ty děsivé politické procesy 50. let.“

Když byla souzena Milada Horáková, bylo Mileně šestnáct let. Ve svém vyprávění vzpomíná na tíseň, kterou vnímala při tehdejších neblaze proslulých rozhlasových přenosech. „Maminka si povzdychla, co s těmi lidmi dělají, že vypovídají takto proti sobě.“ Nikdo z jejího okolí podle Mileny nevěřil, že by to bylo tak, jak obvinění vypovídají. Bylo podle ní zřejmé, že metody komunistického režimu jsou hrůzné. A k napětí a strachu ve společnosti podle ní přispívalo například i zatýkání lidí, kteří se snažili o útěk. „Zpočátku se ještě často objevovaly protirežimní letáky, pak už se ale lidé dost báli.“ 

 

Vyhrožovali mi, že to může být bráno jako napomáhání k útěku

Po maturitě se Milena rozhodla, že půjde pracovat. Starší bratr byl už na vysoké škole a mladší byl ještě školák. Maminku už tak nechtěla více zatěžovat. V létě roku 1952 získala místo v účtárně jáchymovských dolů. „Teprve později jsem se dostala do míst, kde byli vězni. Do té doby jsem netušila, kolik je tam zavřených lidí. To kvantum mě opravdu překvapilo,“ vzpomíná. Vězně pak znala zejména jako čísla. Jména neměli. Byli rozděleni do skupin podle toho, jaký měli nárok na stravu. Občas prý Mileně ale telefonovali ze šachty. „Jen tak. Zeptali se třeba jen, kolik je hodin.“

Později přešla Milena v Jáchymově do úseku technické kontroly a s vězni už byla ve větším kontaktu. Pracovala ve skupině muklů. Měřila obsah rudy v hlušině. Už dříve chtěla vězňům nějak pomoci a tady měla konečně možnost. Jednou se k ní přitočil bývalý voják, který ji prosil, aby jeho rodině předala dopis, a pak s podobnou prosbou přicházeli i další. „Pro většinu jsem právě pronášela dopisy. Někdy jsem je posílala i přes poštu. To ale velmi opatrně, protože se vědělo, že je kontrolují. Když jsem příbuzným přinesla dopis osobně, věděli, že tomu můžou věřit.“

Ne vždy šlo ale vše hladce. U jednoho z vězňů, kterému Milena zprostředkovávala kontakt s jeho družkou, našli bachaři zakázaný proviant, tedy jídlo. Řekl jim, že mu ho dala právě ona. „Stačil mě ale varovat, a když za mnou z StB přišli, byla jsem už na ně připravená. Řekla jsem hned, že je to pravda, že jsem mu ho dala já, protože jsem znala jeho paní. Tvářila jsem se ale, že vůbec nechápu, v čem je problém, když jsem mu přece dala jen krajíc chleba.“ Pamětnici pak začali estébáci vyhrožovat, že to celé může být chápáno jako napomáhání k útěku. Poté jí dali tři dny na rozmyšlenou s tím, že pokud s nimi začne spolupracovat, pokusí se vše uhladit. „Už za války se mluvilo o tom, že ten nebo onen spolupracoval. Brala jsem to tak, že se to prostě nedělá.“ Milena pak rodině nic neřekla. Jen napsala dopis. Celou dobu si totiž myslela, že když odmítne, půjde rovnou do kriminálu. Nic takového se ale nestalo. V té době krátce po sobě zemřeli Stalin a Gottwald a jí bylo řečeno, že má štěstí, protože se velitel rozhodl, že se tímto celá záležitost uzavírá.

Dále pak pomáhala vězňům s dopisy. Kontrolami se jí dařilo opakovaně procházet. Nejlepší bylo, když měla dopis úplně normálně v kapse. Bachaři směli kontrolovat kabelky nebo kabáty, které se mohly sundat. Dál ale jít nesměli. Chyběli jim totiž ženy bachařky, které by ty intimnější kontroly prováděly. „I když jednou mě také poslali za nějakou paní, ale cestou se mi podařilo nenápadně se dopisu zbavit, a tak nic nenašla.“

V jáchymovských dolech se Milena posléze seznámila také se svým budoucím manželem Jiřím Blatným. Za velezradu a špionáž dostal třináct let. V Brně se zapojil do odbojové skupiny Tábor. Vedl ji Petr Křivka. Ke skupině patřilo celkem asi sto lidí. Rozděleni byli do několika dílčích podskupin. Milenin budoucí manžel patřil mezi vysokoškoláky. Věnovali se především roznášení protikomunistických letáků. Posléze se ale mezi ně infiltrovali dva konfidenti StB. Na skupinu narafičili i používání zbraní, a tak její členové dostali posléze daleko vyšší tresty. 

 

Manžela propustili, zdravotně na tom nebyl úplně nejlépe

Do jáchymovských dolů se Jiří Blatný dostal v roce 1951. „Jemu jsem dopisy nenosila, bál se o mě. Jen jednou jsem nesla psaní jeho rodičům.“ V roce 1954 musela Milena z Jáchymova odejít. S budoucím manželem se pak vídali jen málo. Propuštěn byl až o čtyři roky později. Někdy se podařilo přijet na návštěvu společně s jeho rodiči, kteří ji pak vydávali za jeho sestru. „Vztah jsme udržovali hlavně přes dopisy. Bylo to náročné. Nejprve to bylo přes kamaráda, a pak rovnou. Dopisy totiž začaly být povolené. Jenže často pak bývaly zase začerněné, protože je četli.“

Svatbu pak měli týden poté, co Jiřího propustili. Do manželství se jim postupně narodily dvě děti. Jeho návrat na svobodu byl ale těžký. Jáchymovské doly opouštěl se špatným krevním obrazem a sehnat pro něj místo bylo obtížné. Nutili ho totiž opět k práci v dolech, což už ale nechtěl. A situaci novomanželům neulehčilo ani to, že Milena v té době studovala v Praze, a tak se museli znovu spoléhat jen na dopisy. „Pro náš vztah to byla další velká zátěž.“ 

 

V osmašedesátém jsme málem emigrovali

V době pražského jara se manželům Blatným podařilo vyjet za hranice. „Prvně jsme ale devizový příslib nedostali. Po dalším pokusu už ano, ovšem na velmi směšnou částku. Naštěstí jsem měla našetřené nějaké dolary od tety z Ameriky.“ Rodina pak procestovala celou Itálii. Cestou zpět přespávali v kempu blízko moře a ráno plánovali, že přejedou do Benátek. „Když jsme ale vstávali, jeli kolem nás Češi a ptali se nás, zda víme, že nás obsadili Rusové.“ Z rádia se následně dozvěděli, že je to pravda. Vypravili se proto rovnou do Vídně. Stihli si vyřídit vízum do Švýcarska a plánovali, že pojedou k rodině do Ameriky. „Jirka pak ale mluvil se svým otcem a ten mu řekl, že jestli emigrují, tak jim, tedy rodičům, seberou pozemek na Kamenném vrchu v Brně. Oni už tu zahradu tehdy totiž přepsali na nás. My tam nejezdili, ale oni tam bývali vždy celé léto. Manžel to nechtěl rodičům udělat. A tak jsme se vrátili.“

Následná doba komunistické normalizace podle Mileny Blatné už sice nenabyla podoby a hrůz předešlých 50. let, svobodný život to ale také nebyl. I přes dokončená vysokoškolská studia ji ani jejího manžela žádná kariéra nečekala. V praxi jejich studia totiž neznamenala vůbec nic. Společnost pak byla opět zastrašována a znovu postupně nastala doba naprosté bezmoci a bezpráví. V době natáčení (2020) bydlela Milena Blatná v Brně.