Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Milena Blatná (* 1934)

• narodila se 10. října 1934 na Vysočině

• zažila nacistickou okupaci i válečné hrůzy při osvobozování

• v 50. letech odešla pracovat do účtárny jáchymovských dolů

• jáchymovským vězňům pomáhala při kontaktu s jejich rodinami

• v roce 1958 se provdala za jednoho z jáchymovských vězňů, do manželství se postupně narodily dvě děti

• v roce 1968 uvažovala spolu s rodinou o emigraci

• dobu normalizace pak prožila ona i její manžel bez jakýchkoli nadějí na kariérní postup

Rodina

Milena Blatná se narodila 10. října 1934 v rodině řídícího učitele Františka Hypše a Marie, rozené Košumberské. Otec byl aktivním členem Sokola, zasloužil se mimo jiné o vybudovaní sokolovny v Příbrami, hrál ochotnické divadlo a zpíval v učitelském mužském sboru. Jeho manželka byla cvičitelkou sokolských dorostenek. Rodina byla činorodá a zapojovala se do života místní komunity. Od jejího raného dětství bydleli v obci Jitkov na Českomoravské vrchovině, v roce 1946 se přestěhovali do Kadaně. Tam Milena studovala na gymnáziu, které bylo po roce 1948 zrušeno. Maturitu proto složila na gymnáziu v blízkém Chomutově v roce 1952. Její o tři roky starší bratr Vítězslav odešel studovat elektrotechnickou fakultu do Prahy. Mladší bratr Jiří se narodil v roce 1942.

Milena začala po válce chodit do Sokola a do skautu, doma se jí dostalo vlažné náboženské výchovy, protože jen matka byla praktikující katoličkou. Otec František Hypš zemřel v květnu roku 1947: „Když tatínek zemřel, já jsem měla strach, že když je bez vyznání, že se určitě dostane do pekla, a tak jsem trošku s tím náboženstvím koketovala. Dokonce jsem byla na nějakým soustředění katolický mládeže v Karlovejch Varech. To byla taková epizoda.“

Radši smrt než vězení

Milena Blatná si dnes přesně nevzpomíná na to, jaké politické orientace byli její rodiče. Ví jen naprosto bez váhání, že to nebyli komunisté. I přes relativně mladý věk, v roce 1948 jí bylo čtrnáct let, si velice jasně uvědomovala, že přicházející změny dávají tušit temnou budoucnost: „Byli známí, kteří byli zavření hned v tom osmačtyřicátém roce, lidi, s kterejma jsme se stýkali, který jsme považovali za slušný a dobrý lidi, a najednou pro ně přišla policie a odvedli si je. Věděli jsme, jak probíhají výslechy, to se všechno vědělo. To byla známá věc. Nedovedu pochopit, že někteří lidé říkali, že nevěděli, co se děje. Ve škole jsme měli zvláštní případ. Chodil tam hoch z okresního výboru Svazu mládeže a najednou ho zavřeli a při výslechu vyskočil z okna.“ Měla informace nejen o vykonstruovaných procesech proti nevinným lidem, ale také si již tehdy utvořila názor na komunistickou soudní mašinérii, která začala postihovat i ty, co jí pomáhali spustit: „V prosinci v jednapadesátým (byly v novinách) velký titulky: Proces se Slánským. To bylo taky úplně jasný, to se vědělo, že to byli komunisti, který způsobili spoustu křivd a podepsali se na osudu nevinejch lidí a teďka spadli do tý jámy sami. To nikomu nebylo líto.“

Pod zem

Ačkoliv byla ze vzdělané rodiny, v níž se počítalo s tím, že všechny děti budou ve studiích pokračovat na vysokých školách, Milena Blatná se rozhodla po maturitě nastoupit do zaměstnání. Impulzem k tomuto rozhodnutí byla rozmluva se starým rodinným přítelem Františkem Kučerou, který ji upozornil na to, že by svou maminku, vdovu se třemi dětmi, dostala do tíživé finanční situace, kdyby po maturitě nenastoupila do práce. Plánovala si tak, že až vydělá dostatek peněz, zapíše se na některou z vysokých škol – kromě jiného ji lákala studia na pražské Umprum (Vysoká škola uměleckoprůmyslová). Rozhodnutí odložit studia považuje dodnes za jednu z osudových náhod, které změnily její život. „V červnu dvaapadesát jsem maturovala a v červenci jsem nastoupila do Jáchymova. Nejdřív jsem pracovala v kanceláři... Pak jsem nastoupila na šachtu a začala fárat pod zem. Ta šachta vypadá tak, že je to obehnaný drátama, na rozích byly strážní budky, byla tam vrátnice, kde velmi přísně kontrolovali legitimace, protože bez legitimace nebylo možný se dovnitř dostat. To byl takovej prostor úplně uzavřenej, ale uvnitř už byla relativní volnost, protože tam pracovali civilní zaměstnanci i vězni. Tam už ten pohyb byl takovej svobodnější. Když jsem přešla na tu šachtu, to bylo v prosinci, to už vypadalo podstatně hůř, navíc to bylo nahoře nad Jáchymovem. Zima, veliká zima, a bylo to hrozný... Na té Svornosti (kde jsem pracovala v kanceláři), tam to tak nebylo vidět, protože tam byl tábor nad šachtou... Šachta byla s táborem spojena schodama, takže ty nástupy se odbývaly nahoře, nikoliv na nějakým nádvoří dole v šachtě. Na Eduardu, na který jsem přišla fárat, tam to bylo jinak. Tam se odbývaly rovnou na takovým place před vrátnicí. Oni (vězni) museli chodit takovým koridorem na tábor Nikolaj. Tam byli jednak ti mladí hoši, pak tam byli starší lidi... Když jste viděla, jak ten bachař, mladej kluk a evidentně naprosto nevzdělanej a hrubej, když je stavěl do pozoru a zjišťoval (zda nemají pod svým chatrným oděvem nastrkané noviny), to působilo hrozně, to bylo hrozný, prostě to byl šok. Ale byli tam i takový hezčí momenty, jinak by se to asi nedalo vydržet. Mně (vězni) vykládali různý historky ze života a podobně.“ V dolech pracovala M. Blatná jako kolektorka. Náplní její práce bylo zjistit, zda vyvážená hlušina není výrazně radioaktivní, a zda se tudíž může vyvézt na haldu.

Naděje umírá poslední

Kromě buzerace a šikany, jimž byli vězni vystaveni, upozorňuje Milena Blatná ještě na jednu okolnost, která podle jejího názoru činila pobyt ve vězení nesnesitelným. „Co ještě bylo hrozný, bylo to, že si všichni mysleli, že už to brzo skončí. Já, co jsem přišla zvenku, tak jsem si nic podobnýho nemohla myslet. (Vězni si) mysleli, že by se při útěku bylo možno dostat pryč z republiky, a to v tu dobu už taky nebylo možný. Všichni (zvenku) jsme věděli, že hranice je neprodyšně zavřená a dostat se ven není možný. Dostat se z lágru útěkem, to nemělo šanci na úspěch. Tohle bylo nepříjemný, když člověk věděl, že si dělaj zbytečný naděje.“

Jít na začátku padesátých let dobrovolně do Jáchymova se může zdát s odstupem času jako sestup do jámy lvové. Na otázku, zda neměla strach, když si zvolila zrovna toto pracoviště, narátorka odpovídá: „Já jsem šla původně do kanceláře, čili tam nebylo proč se bát. Na šachtu jsem chtěla kvůli penězům.“

Spojka

Vězni neměli k civilním zaměstnancům nedůvěru z prostého důvodu – už neměli co riskovat. „Oni neměli co ztratit. Myslím si, že tam už byla hláška, že jsem už byla tam na té Svornosti, možná že si to nějak otestovali něčím, to já nevím... Třeba za mnou přišel kapitán Zuna, kterej mě znal, kterej vlastně bydlel v tom domě, kde jsme bydleli (s rodiči). Ten věděl, že pokud za tou jeho rodinou zajedu, tak to nikomu neřeknu. Já jsem zase mohla věřit jemu, protože jsem ho znala, tak jsem věděla, že by mě neudal. Co by z toho měl? Mohl by získat nějakou výhodu, ale oni moc dobře věděli, že to jsou takový pofidérní výhody.“ Se starým známým z Kadaně, výše zmíněným kapitánem Zunou, se setkala brzy po přestupu na šachtu. Na jeho přání začala pravidelně navštěvovat jeho rodinu v Sokolově a udržovala jejich vzájemný kontakt. Díky němu jí později začali oslovovat i ostatní vězni, protože neexistovalo a ani existovat nemohlo oddělení civilních zaměstnanců od věznů. „To nemohlo být, protože tam museli pracovat spolu. To nešlo oddělovat, protože to by tam museli mít těch hlídačů podstatně víc. To byl uzavřenej prostor, čili tam nemohl nikdo odejít. V uzavřeným prostoru kontakt byl, ale potom aby se zabránilo vynesení dopisu nebo vynášení nějakejch věcí, tak na to byly právě ty kontroly. Na vrátnici se kontrolovalo, mohli kontrolovat i ty civilní zaměstnance, kontrolovat tašku, udělat i osobní prohlídku. Když se na to přišlo, tak byly tresty.“ Velmi často k prohlídce docházelo na základě udání:„Ono toho bylo víc, jednou jsem měla smůlu, protože přišel člověk, kterej mě znal z Kadaně, a že tam má družku. Chtěl, abych mu zprostředkovávala kontakt. Donesla jsem mu nějaký věci a jídlo a oni (bachaři) to u něj našli. Ale naštěstí mně to ještě řekl, takže já jsem to potom věděla, že to našli a že on řekl, že jsem to donesla já. Když na mě nastoupili, tak už jsem věděla, o co jde. Říkala jsem: ,Donesla jsem mu kousek chleba, no a co? O co jde?´ Strašili mě strašným způsobem, že se to taky dá brát jako napomáhání k útěku. Dali mně na rozmyšlenou tři dny, jestli budu spolupracovat, nebo nebudu spolupracovat, že se ten delikt dá smazat... Tenkrát mě tam (známí) říkali, ať to klidně podepíšu, že mně budou říkat věci... že je budu vodit za nos, ale já jsem z toho měla strach. A to taky bylo to, co jsem slyšela z domova už za války, že něco takovýho se nemůže udělat, prostě je to na zkažení života. Já jsem měla strach, že bych to nedokázala, tak jsem to potom odmítla a ten dotyčnej, kterej se mnou jednal, říkal, že mám štěstí, že mluvil s panem velitelem, a že se to zapomene.“

Pro někoho trest, pro jiného výhra

Uran vytěžený v dolech na území Československa měl jasně daný cíl – Sovětský svaz. Na vlaky směřující na východ a také na samotnou těžbu a organizaci práce, dohlíželi sovětští poradci. Také s nimi se Milena Blatná setkávala během práce v kanceláři na dole Svornost. „Znala jsem ruštinu, řekla bych, že docela dobře. Měli jsme ruštinu hned od pětačtyřicátýho roku. Oni (poradci) se chovali celkem dobře, to se nedá říct, že by se nechovali dobře. Oni tam pracovali a vážili si toho, že tam jsou, protože to bylo asi pro ně terno, dostat tady tuto práci. Měli snahu chovat se dobře. Horší to bylo na šachtě, kde třeba naddůlní byl Rus a na těch patrech byli vždycky jeden Rus, jeden Čech. To už byl jinej druh lidí než na tý kanceláři, kde jsem (předtím) pracovala. Tam to byli geologové... to byli přece jenom trochu vzdělanější lidi. I když oni měli deset tříd školy, a to už bylo něco! Když se mě ptali, kolik let jsem chodila do školy, a já jim řekla, že dvanáct, tak z toho byli úplně vedle. Horší (než Rusové) byli bachaři, co tam hlídali.“ Kromě sovětských občanů bylo možné v československých věznicích potkat také lidi německé národnosti, kteří si odpykávali své tresty na základě retribučních dekretů. V polovině 50. let byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byli němečtí vězni posláni do Německa. Podle vzpomínek Mileny Blatné byli Němci i na Jáchymovsku. Z vyprávění narátorky vyplývá, že nedocházelo ke konfliktům, které by byly zapříčiněny národnostním původem. Solidarita mezi stejně postiženými byla zkrátka silnější.

Seznámení a schůzky

K seznámení s budoucím manželem došlo podle vyprávění Mileny Blatné legračním způsobem, protože jej zprvu považovala za policejní dozor, a tudíž se k němu chovala přezíravě a dávala mu najevo opovržení. Ve tmách podzemí totiž platil za rozlišovací znak, který odlišoval vězně/civilního zaměstnance od dozorce, typ svítilny. „Tam byli estébáci, kteří fárali. Kontrolovali. Chodili po šachtě, měli takový černý fáráky a elektrický lampy. Jinak všichni nosili karbidky. Všichni jsme měli tady ty karbidky a policajti měli krásný elektrický lampy. Jeden takovej přišel tam k tomu výklopu, kde jsme seděli a bavili se, a já jsem byla hubatá. Já jsem si totiž myslela podle tý lampy, že je to ten policajt. Odešel a pak jsme se delší dobu neviděli a mě by to vůbec nenapadlo (že to může být vězeň), až po tom, co se tam objevili znovu, tak jsem to pochopila. Přišel se svým nejlepším kamarádem, to byl Vašek Findejs. Přišli se mi představit, ostříhaný dohola, oba dva. Za trest je ostříhali dohola. A to jsem tenkrát pochopila, že ta lampa je něco jinýho.“ Když později rekonstruovala se svým mužem jejich první setkání, dozvěděla se, že ani ona na něj neučinila valný dojem, ale nedorozumění se záhy vysvětlilo. „Pak jsme se spolu teprve začli bavit, sem tam přijel, sem tam přijel ten Vašek, který nám nosil dopisy – ona to byla spíš taková dopisová známost než co jinýho. Byla tam spousta lidí, který nám pomáhaly, třeba ho zavolali na patro, že je tam rozbitá mašinka, že je potřeba ji spravit, a podobně. Jeden kamarád, s kterým se teď pořád ještě vídám, ten tam v Jáchymově jezdil na tý mašince a vždycky zavolal, že je ta mašinka rozbitá, že ji musí přijít spravit.“ Bez pomoci přátel-spoluvězňů by bylo nemožné začínající vztah dále rozvíjet. Naštěstí panovala solidarita a pochopení. „Tak tahle jsme se vídali, a to díky tomu, že tam skutečně byla volnost na tom patře, a to se vědělo, protože když měl někdo přijet dolů, tak musel zavolat klec, aby ho dolů dopravila, a to už šla hláška: Jede k vám na patro buď naddůlní, nebo esenbáci. Mohli jít (taky) po žebříkách, ale to voni se taky trošku báli, protože to bylo nebezpečný, to by jim tam za nima taky mohl někdo něco hodit.“ Včasné ohlášení toho, kdo je na cestě, bylo velmi důležitě a mohlo předejít prozrazení. Jak Milena Blatná podotýká, má pocit, že v těchto podmínkách se vídali možná častěji, než by tomu bylo na svobodě. „Někdy jsme se viděli skoro denně, někdy jsme se viděli aspoň na dálku, že jsme se potkali, pozdravili. Tam se střídaly směny, ranní, odpolední a noční a my jsme se vlastně sešli jenom jednou v tom cyklu. Víc to bylo (udržováno) vzkazy a dopisy, který nám nosili známí, dlouho třeba ten Vašek, myslím si, že ho potom odvezli jinam, protože si mysleli, že on za mnou chodí. Víc jsem se viděla s ním.“ Jako mladá dívka měla možnost získat si přízeň bachařů, a tak dosáhnout toho, aby se svým milým vydržela na stejné šachtě co nejdéle, ale to odporovalo jejímu založení: „Já jsem jim [bachařům] dávala najevo, že pro mě jsou nic, a to je dráždilo, takže to pak dopadlo tak, že mě přeložili na jinou šachtu.“

Sblížení a odloučení

Milostný vztah se rozvíjel pomalu a nesměle. „Od půlky března [1953] do konce dubna to bylo takový, že jsme se sem tam viděli, že bylo vidět, že tam nějakej zájem asi je... Jenomže to víte, člověk tomu pořád tak nějak nevěří... Potom v tom dubnu došlo k tomu, že jsem měla odejít ze šachty, to jsem si myslela, že mě zavřou, a ono to dopadlo jinak [viz výše zmíněný incident – vězeň prozradil, že mu Milena Blatná nosí dopisy], ale myslela jsem si, že už se spolu nepotkáme... Na prvního máje jsem odjížděla z noční směny a oni přišli na ranní směnu... Já jsem něco nesla do dílny a tam jsme se potkali, tam jsem dostala první pusu, a tak to bylo zrovna na prvního máje. Jirka napsal [o mně rodičům], abychom zůstali v kontaktu, kdybychom se rozešli, kdyby jeho odvezli pryč nebo kdybych já musela odejít. Všechno to bylo takový nejistý. V létě jsem byla přeložena načas na jinou šachtu, tak to jsme si jenom dopisovali, a na podzim jsem zase byla přeložena na jinou šachtu, už kolem toho [dopisování a setkávání] byla řada malérů, už se to vědělo, někde nějakej dopis chytli. Sice nevěděli, od koho to je a kdo to je, ale já jsem měla nějaký takový průšvihy kolem toho, a tak jsem byla přeložena na tu Barboru. Tam se k mýmu velkýmu překvapení objevil i Jirka. Buďto to bylo udělaný už schválně, anebo to byla náhoda, nevím. V únoru [1954] pak přišlo rozhodnutí, že už tam nesmím pracovat a Jirku odvezli do Horního Slavkova. Tam byly další šachty, mně se ještě podařilo se tam dostat na tu jáchymovskou legitimaci, tak jsem se tam zastavila mu říct, že odjíždím. Pak se sháněly různý cesty, jakým způsobem si posílat dopisy, ale pak se to trochu spravilo, takže potom už se daly psát.“

Cesta Jiřího Blatného do vězení

Muž, který se později stal manželem narátorky, se jmenoval Jiří Blatný. Narodil se roku 1929 a zemřel po sérii vážných zdravotních komplikací na konci srpna 2003. Je nepochybné, že se na jeho zdravotním stavu podepsalo dlouhé věznění a těžba radioaktivního uranu. Je třeba si stále připomínat, že vězni neměli ani minimální ochranné prostředky, ani možnost dodržovat pravidelně základní hygienu. „Dostal třináct roků u soudu. [Byl] na tom Nikolaji, to byl vlastně jeho první tábor, pak toho vystřídal ještě víc. Oni měli, tak jako všichni, velezradu a špionáž. Byl ve skupině Petra Křivky. Ten Petr Křivka byl popravený a byla to skupina Tábor, to byla taková obrovská skupina, tam bylo asi kolem stovky odsouzenejch, ale dělilo se to do několika podskupin. Vedoucím tý jejich skupiny (skupiny, do níž patřil Jiří Blatný) byl Josef Janda. Z tý skupiny souzených už žije jenom jeden a ten je někde v Kanadě. Podle mě to tyhle hoši odnesli víc než kdo jinej, na tom jejich zdraví se to asi podepsalo hůř než třeba u těch, kteří byli trošku starší. Nevím, já mám takovej pocit, že je to takhle, možná že se mýlím, ale mám takovej pocit, protože z těhle hochů už nikdo nežije.“ Podskupina, do níž patřil Jiří Blatný, měla na svědomí dva „zločiny“. „To byli vysokoškoláci a byly tam dvě věci. Jednak to byla spolupráce s tou skupinou Petra Křivky, protože oni chtěli tehdá, když to tady vypadalo tak všelijak, tak oni chtěli odejít přes hranice. Ale před tím právě se ještě domlouvali, a vyvíjeli nějakou činnost, jenomže byli napojeni na nějaký provokatéry. To celý bylo už dopředu nějak prozrazený. Odnesl to ten Petr Křivka, kterej byl popravenej, a jinak tam byli vysoký tresty. Tady ta skupina těch hochů z techniky, ti měli ještě jednu věc. Tam byl nějakej Jarda Pavlíček, kterej tam byl na škole jako asistent a věděl, že tam jsou nějaký kádrový materiály na lidi, kteří maj bejt ze školy vyhozený. A tihleti hoši se sebrali a nějak se tam vloupali, vodnesli to asi v pěti kufrech, spálili to kdesi na chatě, ale prozradilo se to, protože všechno, co podnikli, se prozradilo. Oni byli zatčený v devětačtyřicátém roce, ten Pepík Janda už v květnu, ti ostatní v srpnu a září. Souzeni byli až v jednapadesátém roce v květnu a potom hned odjeli do Jáchymova. Můj manžel se vrátil v osmapadesátém roce a ten Pepík Janda až v roce šedesát a ti ostatní se vrátili tak postupně, podle výšky trestu.“

V únoru roku 1954 byla Milena Blatná propuštěna ze zaměstnání a na přání své maminky se přihlásila ke studiu na Vysoké škole ekonomické v Praze. Studium a studentský život na vysokoškolských kolejích jí pomohly snáze přečkat dlouhou dobu, kterou byla nucena čekat na svého milého.

Milena Hypšová se za Jiřího Blatného provdala v roce 1958, bezprostředně po jeho propuštění z vězení. Jak sama říká, byl to risk, který vyšel, protože se v podstatě jednalo o dopisovou lásku. Po návratu domů měl její manžel problémy se sháněním zaměstnání. Nakonec se mu díky známému podařilo nastoupit k dopravním podnikům do Brna, kde pracoval až do odchodu do důchodu. Narátorka upozorňuje na to, že ačkoliv byl manžel kvůli věznění nucen přerušit studia na pražské technice, získal při práci v dolech řadu elektrikářských zkušeností, kterých mohl dobře využít při opravách vozového parku (tramvají). Mírného společenském uvolnění v půli šedesátých let Jiří Blatný využil tak, že si doplnil vysokoškolská studia na elektrotechnické fakultě v Brně.

V roce 1968 se stal řadovým členem K231. Srpnové události téhož roku zastihly rodinu Blatných na prázdninách v Itálii. Uvažovali o tom, že by odešli do exilu, ale nakonec se vrátili do okupovaného Československa. Svého rozhodnutí nikdy nelitovali.

Jiří Blatný se v 90. letech angažoval v Konfederaci politických vězňů a v Mezinárodním hnutí politických vězňů. Milena Blatná je dnes členkou Sokola v Brně.

Pamětnice byla natočena v rámci vzdělávacího projektu Příběhy našich sousedů