Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Blažejová (* 1937)

• narodila se 26. července 1937 v Horní Sloupnici

• 2. května zatkli nacisté matku a další členy rodiny za ukrývání odbojáře Josefa Kužely

• 3. července 1942 během heydrichiády popravili matku Miroslavu Horskou, dědečka Josefa Průška a strýce Otakara Průška

• po smrti matky zůstala na výchovu u babičky ve východních Čechách

• po válce se jí ujal strýc Josef Průšek

• vyučila se jako prodavačka

• od 70. let pracovala jako vedoucí obchodu s potravinami v Litomyšli

Radostné dětství pětileté Jany Blažejové skončilo už v květnu roku 1942. Maminčina rodina totiž na statku schovávala jednoho z posledních členů místní odbojové skupiny ÚVOD (Ústřední vedení odboje domácího). Na začátku května 1942 došlo k prozrazení místa úkrytu, do domu vtrhli členové pardubického gestapa a surově vyslýchali její matku, dědečka a strýce. Všechny tři převezli gestapáci do věznice v Pardubicích.

Pětiletá Jana viděla ve vězení brutálně zmláceného dědečka a z hrůzného zážitku na několik měsíců oněměla. Maminku spatřit nesměla. „Třetího června 1942 v sedm hodin večer, byla to středa, zastřelili moji matku, strýce a dědu,“ bolestně vzpomíná Jana Blažejová na verdikt stanného soudu, který rozhodl o trestu smrti jejích nejbližších. Druhý strýc skončil v koncentračním táboře, odkud se v roce 1945 vrátil se sedmi dalšími spoluvězni

 

Osudná domovina: Horní Sloupnice

Jana Blažejová, rozená Horská, se narodila 26. července 1937 v Horní Sloupnici nedaleko Litomyšle. Maminka Miroslava Horská, rozená Průšková, byla východočeskou rodačkou a se svým budoucím manželem Ladislavem Horským se seznámila ve Vysokém Mýtě, kde sloužil Ladislav na vojně.

Tatínek vystudoval architekturu a na začátku roku 1942 dostal pracovní místo v Bratislavě. Manželé se proto s pětiletou dcerou odstěhovali na Slovensko. Život v hlavním slovenském městě během druhé světové války však mamince příliš nevyhovoval. Rozhodla se proto, že stráví jarní a letní dny s dcerou v rodné vesnici, což se jí stalo osudným.

Prarodiče Průškovi měli ve Sloupnici menší hospodářství a dědeček zde provozoval knihařskou činnost. „Vázal knihy také Aloisi Jiráskovi, ten k dědovi jezdil na návštěvu a dlouho si spolu dopisovali. Paní Jirásková k nám jezdila také a byla tam moc spokojená, vždycky se něco uvařilo nebo společně chodili na houby,“ líčí Jana přátelství dědečka a významného českého spisovatele. S vázáním knih pomáhala i Janina maminka, která navíc sepisovala obecní kroniku Horní Sloupnice.

Na rodném statku žil a pracoval také maminčin bratr Ota. „Ota mě všude s sebou bral. Když jel na pole, vozil mě na žebřiňáku a staral se o mě. Měla jsem tam s ním pěknou zábavu,“ vzpomíná Jana Blažejová. Strýc Josef v té době studoval v Praze.

 

Rodina schovávala odbojáře Kuželu 

Od roku 1941 v okolí Litomyšle působila odbojová skupina ÚVOD, jejímiž členy byli zejména místní studenti. Na přelomu let 1941/1942 však nacisté skupinu odhalili a její zakládající členové skončili ve vězení. Jako jedinému se tehdy podařilo utéct osmnáctiletému studentovi Josefu Kuželovi. V době, kdy se nad odbojovou skupinou ÚVOD začala stahovat mračna, našel Kužela útočiště právě u Janiných prarodičů.

Z dochovaných archivních materiálů se dozvídáme, že brzy došlo k prozrazení místa úkrytu Josefa Kužely. V posledních dubnových dnech navštívil řidič pardubického gestapa Ludvík Schulz dům Průškových. Mluvil zde s maminkou Miroslavou, která zjevně vytušila blížící se nebezpečí. Vzápětí po rozhovoru se Schulzem totiž babička s pětiletou Janou odjely do Prahy, kde žil nejen strýc Josef, ale také babiččina nejstarší dcera.

 

Maminku ztloukli a odhodili do chléva

Pardubické gestapo do domu v Horní Sloupnici vtrhlo 2. května roku 1942. „Přijeli Němci a chtěli, aby děda vydal studenta Josefa Kuželu. On to neudělal. Nejdříve potloukli moji matku a hodili ji do žlabu ke kravám. Potom vyslýchali Otu, ten taky nic neprozradil. Ztloukli ho tedy a zavřeli do chléva. Nakonec šel na řadu děda, ale neprozradil nic,“ popisuje Jana Blažejová, co se onoho osudného dne mělo v domě Průškových stát.

Brutální zásah gestapa byl popsán v několika dochovaných svědectvích. Výpovědi najdeme ve vyšetřovacím spisu Ludvíka Schulze (někdy uváděný také jako Ludwig Schultz) – muže, který se v roce 1940 přihlásil k říšské příslušnosti a od roku 1941 pracoval pro pardubické gestapo. Svědecká výpověď Františka Štegla – řidiče autobusu, který slyšel Schulze vyprávět o zásahu u Průškových, vypovídá o brutalitě výslechu. Štegl Schulze ve své výpovědi parafrázoval.

„Pak jsme vrazili k Průškovým, kde byla doma jen dcera, ostatní byli na poli. Já jsem jí řekl, že se zde skrývá student Kůžela a ona odpověděla, že ne. Ona popírala jeho přítomnost a já zase tvrdil, že tu je, že tu musí být. Tak jsme se přeli hodnou chvíli, ale ona stála na svém. Načež jsem ji ztloukl, až zůstala ležeti na zemi. Pak jsme ji zatáhli do chléva a jeden ji hlídal. Čekali jsme, až přijde další člen rodiny. Mezi tou čekací dobou jsme se najedli, jelikož jsme tam našli domácí chléb a maso i sádlo z prasete. Pořádně jsme se nabaštili.

Pak přišel starý Průška, ramenatější postavy. Hned jsem mu řekl, že je zde student Kůžela, že se jeho dcera přiznala, aby se přiznal také a ušetřil si zbytečných ran. On tvrdě prohlásil, že zde není. Když se nepřiznal, vzal jsem židli, která měla opěradlo ve tvaru srdce, vprostřed malé srdíčko vyříznuté. Židle byla dubová a já ho tou židlí bouchl, až zůstal ležeti na zemi.

Čekali jsme, až přijel syn jeho s kravami. Nenechali jsme ho ani odpřáhnouti a zatáhli jsme ho do kuchyně. Tam jsem mu řekl, že je zde student Kůžela, aby se přiznal. Táta se sestrou, že už se přiznali, aby i on se ušetřil zbytečných ran. Syn hrdě řekl, že tam není. Já jsem mu zase tvrdil, že ano, a tak jsme se zase hádali. Zase jsem vzal židli a rozbil jsem ji o něho na třísky. Pak jsme tam udělali prohlídku, ale studenta Kůžela jsme nenašli,“ stojí ve svědecké výpovědi z 15. října 1945. V tu chvíli se do rodné chalupy vrátil také bratr maminky, Josef Průšek, který jinak pobýval na studiích v Praze.

 

Z pardubického Zámečku se stalo popraviště

Maminku, dědečka i oba strýce odvezli členové gestapa do Pardubic, kde v následujících dnech pokračovaly brutální výslechy. Gestapo rodinu Průškových vydíralo tím, že pokud neprozradí Kuželův úkryt, budou postupně popravováni obyvatelé vesnice. Z vyšetřovacího spisu se dozvídáme, že 4. května 1942 přivezlo gestapo strýce Otu zpět do vesnice.

Ten se rozhodl ušetřit životy nevinných lidí a po příjezdu do rodného domu zapískal smluvený signál. Josef Kužela vyšel z úkrytu a byl okamžitě zatčen. Společně s Josefem Kuželou a Otou Průškem odvezlo gestapo do Pardubic také manžele Stanislava a Annu Mikulecké z Horní Sloupnice, kteří o ukrývaném studentovi věděli.

 

Dědu strašně zbili, já jsem pak přestala mluvit

Babička s Janou se vrátily z Prahy domů a záhy obdržely příkaz k návštěvě pardubické věznice. Babička do Pardubic odjela i s malou Janou. Obě zde byly podrobeny výslechu.

„Zavedli nás do takové místnosti. Přivedli tam dědu a vyslýchali babičku. Mě se na něco také ptali, ale já o ničem nevěděla. Bylo mi pět let. Dědu tam strašně zbili. To jsem měla dlouho v paměti. Tekla mu krev z nosu i z uší. Já jsem se jako malé dítě tak strašně bála, že jsem potom dlouho nemohla mluvit,“ vzpomíná na traumatický zážitek, po němž na několik dlouhých měsíců oněměla. Vězněnou maminku dcera spatřit nesměla.

 

Maminka, dědeček a strýc jako první oběti heydrichiády v Pardubicích

Během druhé heydrichiády, která byla odpovědí na Operaci Anthropoid, se z pardubického Zámečku stalo popraviště. „Stanným soudem v Praze byli dne 3. června 1942 odsouzeni k smrti zastřelením Průšek Josef, Průšek Otakar, Horská Miroslava, Mikulecká Anna, Mikulecký Stanislav. Osoby poskytly uprchlému emigrantu úkryt, ač věděly o jeho nepřátelské činnosti proti Říši a napomáhaly mu při útěku. Rozsudek byl proveden ihned,“ tak zněl rozsudek smrti. Jednalo se o první popravu, která byla na pardubickém Zámečku během druhé heydrichiády provedena.

Josefa Průška mladšího poslali nacisté do koncentračního tábora. Studenta Josefa Kuželu odsoudili Němci k trestu smrti a popravili.

 

Střelbu v domě dlouho připomínaly díry ve zdi

V kuchyni, kde probíhal výslech matky, dědečka i strýce, gestapo také několikrát vystřelilo. Ještě mnoho let po válce rodinnou tragédii připomínaly díry ve zdi, které zde po střelbě zůstaly. „Dlouhá léta, když se stavení malovalo nebo bílilo, tak babička nechtěla, aby se stopy po kulkách z pušky opravily,“ vzpomíná Jana Blažejová na válečné memento, které v rodném domě zůstalo ještě mnoho let po smrti maminky, dědečka a strýce.

Po konci druhé světové války se strýc Jožka vrátil z koncentračního tábora, kde strávil celkem tři roky. S sebou přivedl dalších sedm spoluvězňů. Jednalo se o mladé lidi, kteří během války přišli o své domovy a rodiny. Babička byla šťastná, že se syn vrátil a přijala všechny Jožkovy přátele jako vlastní. „Každý z nich jí říkal matko,“ popisuje pamětnice.

Ihned po válce se Jožka stal Janiným poručníkem. Na chalupě v Horní Sloupnici žili společně s babičkou a Janou všichni strýcovi přátelé z koncentračního tábora. „Naše hospodářství nebylo tak velké a Jožka přivezl z koncentráku sedm lidí. Babička je všechny přijala, měla ale co dělat, aby nás všechny uživila,“ připomíná pamětnice poválečná léta.

 

Strýc popsal brutalitu gestapáků

Také Jožka vypovídal o tom, co se v jeho rodném domě v květnu roku 1942 stalo. „V roce 1941 počal jsem pracovati s Kuželou Josefem v podzemním hnutí. Před hrozícím zatčením schoval se Kužela u mého otce Josefa Průška v Horní Sloupnici, č.p. 211. Zradou redaktora Jaroslava Hanky z Prahy byl Kužela gestapem vypátrán a zatčen. V době zatčení Kužely přijel jsem právě k rodině do Horní Sloupnice. Při vstupu do rodného domu nalezl jsem otce zbitého do krve ležeti na zemi ve světnici, bratr Otakar v druhém koutě v tomtéž stavu. Sestra ležela ve chlévě zbita. Z přítomných úředníků gestapa znám jména tří: Klages, Greger, Aschenbrener. Dále byli přítomni dva řidiči automobilů gestapa. Týrání a mučení mého otce a sourozenců se všichni, tedy i řidiči, aktivně zúčastnili. Že celé této akce a týrání mého otce a sourozenců se zúčastnil Schulz Ludvík jest jisté, neboť jmenovaný se mi k tomu přiznal při mé návštěvě v zemské pracovně v Pardubicích v červenci 1945. Židli se srdíčkem, o které je v udání zmínka, skutečně o otce a bratra rozbili,“ zní ve svědeckém protokolu Josefa Průšky z 18. prosince 1945.

 

Kamarády měla až po válce

O výchovu osmileté Jany se bezprostředně po válce přihlásil také její otec, který v době války musel zůstat na Slovensku. Babička si však přála, aby vnučka zůstala s ní. Po více než tříletém odloučení nakonec tatínek přenechal výchovu své dcery manželčině rodině. „Otec mě pak už ale nenavštěvoval.“ Janin otec později založil novou rodinu a vztahy se mezi nimi zpřetrhaly.

Prvních pět let navštěvovala Jana základní školu v Horní Sloupnici. Kvůli strachu, který ve vesnici po surovém zásahu gestapa panoval, se rodina Průškových ocitla v pomyslné izolaci. „Kamarády jsem měla až po válce, do té doby se každý bál s námi mluvit,“ vzpomíná na strach mezi obyvatel

 

Kdyby existoval Bůh, nezabili by mi matku

Na druhý stupeň základní školy dojížděla Jana do Svitav. V této době začala skutečně rozumět tomu, co se v její rodině stalo a jaká nespravedlnost byla na její mamince a dalších členech rodiny spáchána. Kvůli těmto pocitům se na základní škole dostala do problémů, hrozila jí dokonce trojka z mravů. Jana totiž během hodiny náboženství pronesla pochybnosti o existenci Boha.

„Pan farář nám kázal a já jsem si dovolila říct, že to, co říká, není pravda. Řekla jsem mu, že lže, protože kdyby existoval Pán Bůh, tak by nemohl dopustit, aby mi zabili matku,“ uvádí. Nakonec dostala jen horší známku z náboženství. Strýc ani babička Janu nijak nekárali, Jožka naopak malou Janu pochválil za to, že svůj názor vyjádřila.

 

Hospodářství zůstalo bez řádného hospodáře

Po druhé světové válce babičce fyzické síly postupně ubývaly a rodinnému hospodářství tak chyběl řádný hospodář, který by o pole, lesy i zvířectvo nadále pečoval. Strýc Josef začal pracovat ve Svitavách a o práci v zemědělství neměl zájem. Všichni Jožkovi přátelé z koncentračního tábora si dříve či později našli partnery, odešli z Horní Sloupnice a založili nové rodiny. Po komunistickém převratu v roce 1948 tak rodina odevzdala pole i les bez výhrad do místního JZD.

Jana se po základní škole vyučila prodavačkou v Litomyšli. V roce 1956 se seznámila s Lubomírem Blažejem, kterého si o tři měsíce později vzala. Veselka se konala na Staroměstské radnici v Praze a novomanželé se záhy přestěhovali do Ostravy za manželovou matkou. O rok později se manželům Blažejovým narodil první syn Radovan.

 

Na skok se ocitli v Ostravě, ale zase se vrátili domů

Jana Blažejová v Ostravě získala místo vedoucí mlékárny, její manžel pracoval v závodních údržbářských dílnách v Ostravě. Na začátku roku 1958 se však zúčastnil stávky zaměstnanců, o několik málo dnů později ho za trest přeřadili k práci u vysokých pecí. Jana nesouhlasila s tím, že by měl manžel vykonávat tak nebezpečnou práci. Manželé se proto rozhodli odstěhovat zpět do východních Čech k babičce, u které Jana strávila téměř celé dětství. Do domu, kde ve zdech stále zůstávaly stopy kulek z gestapácké zbraně. 

Jana začala pracovat v Litomyšli v podniku Vertex, který zpracovával skelnou vatu. Lubomír zde kvůli špatnému kádrovému posudku pracovní místo nezískal. Přijali ho však do vysokomýtského podniku Karosa, kde zůstal až do důchodu. Jana později v Litomyšli vedla obchod s potravinami. V roce 1968 se manželům Blažejovým narodil druhý syn Ota, jehož rodiče pojmenovali po gestapem zavražděném strýci.

 

Když jednou prožijete válku, strach ve vás zůstane

V rodině se o společensko-politické situaci záměrně nemluvilo. Příchod vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 byl pro všechny příliš bolestivý a otevíral stále nezahojená traumata z války. „Prožívali jsme to těžko a smutně. Narodil se mi druhý syn Ota a měli jsme hrůzu, že bude zase válka. Když jsme se koukali z okna, jak od Svitav jezdí tanky, tak jsme se hodně báli. Když jednou prožijete válku, tak ve vás ten strach zůstane,“ upozorňuje pamětnice.

V době normalizace byl Janě operován jícen, zákrok tehdy provedl docent Bedřich Placák. Při pooperační kontrole se však doktor Placák nenacházel na svém pracovišti a Janě jeho kolegové doporučili, aby začala navštěvovat jiného lékaře. O osudu doktora Placáka, jehož komunisté perzekvovali kvůli jeho podpisu Charty 77 a do revoluce se živil jako řadový dělník, se Jana dozvěděla až po roce 1989 z televize. To pro ni byl symbol prozření a probuzení se do nového svobodnějšího světa. V devadesátých letech Jana odešla do důchodu, ale dlouhá léta pomáhala s účetnictvím synovi Radovanovi, který po revoluci začal podnikat.

Jana dodnes vzpomíná na svou babičku, která jí často kladla na srdce, aby žila především v pravdě a lásce k bližním a nemusela se za nic stydět. Největším vzorem pamětnice byla především maminka, o jejíž odvaze napsal Jaroslav Zatloukal báseň, k níž se Jana často vrací.

„Kol čela máj a krve diadém

odchází matka k Pánu,

a pak ji líbá horce česká zem,

v náručí cítí Janu.

Vlast žehná jí a sbírá na pomník

té paní ze Sloupnice,

za všechnu statečnost jí ryje dík:

Čest tobě, mučednice!“