Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Jiří Blecha (* 1940)

• narozen 20. července 1940 v Praze

• dědeček byl slavný anatom a bakteriolog

• oba rodiče byli pediatři, stáli u zrodu dětské kliniky v Hradci Králové

• po gymnáziu lékařská fakulta, volba specializace chirurgie

• po okupaci rodinu zasáhla emigrace bratra Ondřeje do Švýcarska

• po roce 1968 prováděl pamětník operace na otevřeném srdci v mimotělním oběhu

• čtyřikrát vyjel na pracovní cestu s prof. MUDr. Jaroslavem Procházkou do Kuvajtu

• v roce 1976 převzal primariát chirurgie nemocnice v Trutnově

• v nemocnici pracoval až do svých 80 let

• v roce 2022 žil v Trutnově

V roce 1945 byl Jiří Blecha pětiletý chlapec. Na válku má několik vzpomínek. Nejprve neuvěřitelný zážitek z mateřské školy, kdy paní učitelka otevřela v místnosti okno a pak se ozval výstřel a ona padla mrtvá na zem. Pamětník si vzpomíná, že byla hezká a měla hezké šaty. „Kdo ji zastřelil a co se vlastně stalo, jsem se nikdy nedozvěděl,“ povídá a dodává, že s ním příběh kupodivu nijak emocionálně neotřásl.

Z války si vzpomíná také na časté nálety. Nejprve na vinohradský nálet při Pražském povstání, kdy ho maminka vezla v kočárku domů a všude kolem hořelo. Praha byla bombardována. „Když zahoukaly sirény, museli jsme jít do sklepa. Pamatuji si, že jednou se za oknem sklepa objevilo letadlo. Rozstřílelo okno, na schody začaly padat střepy. Mladší brácha pod těmi střepy probíhal a volal, že na mě stříleli,“ vybavuje si Jiří Blecha. Posledním zážitkem, na který si z konce války pamatuje, bylo vyprávění tatínka. „Přišel v květnových dnech domů celý otřesený. Říkal, že viděl průvod Němců, ze kterého naši lidi některé Němce vytahovali a věšeli je na kandelábry.“

Dědeček dostal Řád Františka Josefa za boj s cholerou

Nebývá to neobvyklé, když se naplní slogan, že jablko nepadá daleko od stromu. V případě Jiřího Blechy šlo však hned o několik stromů najednou. Pamětník, který se narodil v roce 1940, měl slavného dědečka, prof. MUDr. Pavla Kučeru, a pak také rodiče, kteří byli oba dětští lékaři. Dědečka nezažil, vyprávěly mu o něm babička a maminka.

Prof. MUDr. Pavel Kučera (1872–1928) působil za první světové války v Haliči jako vrchní štábní lékař. Byl i státním zdravotním radou ve Vídni. V tehdejším Lvově se stal profesorem patologie, mikrobiologie a hygieny. Pomáhal s bojem proti epidemii cholery při obléhání města. A to tak výrazně, že za to dostal Řád Františka Josefa I. třídy a stal se čestným občanem Lvova. S manželkou Annou Krenékovou-Kučerovou měl dceru Dagmar, která se narodila ve Lvově, a dceru Rokytu. I na českém území později zanechal tento věhlasný lékař významné stopy. Stal se děkanem Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně a založil Státní zdravotní ústav, jehož byl poté ředitelem. Trpěl však otevřenou tuberkulózou a v roce 1928 předčasně zemřel.

O zaměření na chirurgii rozhodly operace na psech

Pamětníkova maminka, MUDr. Dagmar Kučerová-Blechová, se narodila v roce 1908 ve Lvově, otec, prof. MUDr. Jiří Blecha, DrSc., pochází z Roudnice nad Labem, narozen byl v roce 1907. Manželé působili nejprve v Praze jako pediatři na dětské klinice prof. MUDr. Josefa Švejcara, v roce 1939 se vzali, v roce 1940 se jim narodil první syn Jiří a v roce 1943 syn Ondřej. Později se odstěhovali do Hradce Králové, kde se věnovali pediatrii a stáli u základů tehdy budované pediatrické kliniky.

Jiří nejprve absolvoval osmiletku, pak studoval v Hradci Králové na gymnáziu a nakonec také zamířil na studium lékařské fakulty, které ukončil v roce 1963. Že se stane chirurgem, však vůbec netušil on ani jeho rodiče. Přiznává, že se odmalička bál krve. „Nechtěl jsem dělat chirurgii. Ve třetím ročníku studia medicíny jsme se však dostali na klinické obory a měli jsme tam operativní chirurgii. Tehdy byl na fakultě velký psinec. Prováděli jsme základní operace na psech, kteří byli uspáni, samozřejmě. To se mi velice zalíbilo a od té doby jsem nechtěl dělat nic jiného než chirurgii,“ přibližuje pamětník.

Jak uvědomělý pionýr prozřel

Vzpomíná si také, jak uvědomělým byl ve škole pionýrem v roce 1949. Tak, že se i rodiče báli, co kde řekne. „Ke zlomu došlo na shromáždění pionýrů v aule školy. Přivedli tam vedoucího naší skupiny dva esenbáci. Před námi mu ustřihli pionýrský šátek a odvedli ho pryč. Do vězení, protože někde prý kradl. To mě vyléčilo z toho hlubokého přesvědčení. A rodina se konečně mohla přede mnou bavit normálně,“ říká Jiří Blecha.

Lékařskou fakultu absolvoval s červeným diplomem v roce 1963. Poté plnil roční vojenskou službu, kterou absolvoval na pardubickém vojenském letišti, kde se staral o piloty. Tam se mu nechtěně povedlo nehodou na motorce vyřadit z provozu jeden z letounů, což se stalo humornou historkou, na kterou vzpomíná s úsměvem. Na malém motocyklu značky Pionýr najel do přívěsné nádrže letadla a prorazil ji. Nikomu se však nic nestalo a nehoda pro něj neměla žádné následky. Vojenskou službu ukončil v Bechyni a pak již nastoupil na chirurgii nemocnice v Pardubicích a později pracoval na kardiochirurgické klinice v Hradci Králové.

V roce 1968 emigroval bratr Ondřej

Přišel rok 1968. V jeho počátku prožíval mladý lékař spolu s vrstevníky euforii z politického uvolnění. „Mysleli jsme si, že se všechno obrátilo a že to bude takové jako na Západě. Začaly vycházet tituly knih, které do té doby nebyly dovoleny. Uvolňování bylo cítit už několik let před rokem 1968. Ti starší a zkušenější nám však říkali: ‚Hoši, nejásejte, to nedopadne dobře. Oni nás Rusové nenechají,‘“ vzpomíná Jiří Blecha.

Když přišel srpen a vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa, trávil dovolenou v Bulharsku. A pak, brzy po okupaci, emigroval jeho o tři roky mladší bratr Ondřej do Švýcarska. Rodina o tom dopředu vůbec nevěděla. Jiří Blecha vzpomíná, že bratr žil v Praze a těžko by se v té době po telefonu svěřoval, že odchází.

V roce 1969 se Jiří s tátou za bratrem vypravili, tehdy je ještě úřady pustily. Viděli, jak se Ondřej ve Švýcarsku uchytil. Tehdy se živil jako nákupčí, ale postupem doby se mu povedlo zaujmout post uznávaného pracovníka ženevské observatoře.

Podle slov Jiřího Blechy celá rodina perzekvována sice nebyla, emigraci svého syna však fatálně profesně odnesl tatínek, prof. MUDr. Jiří Blecha. Musel rychle a potupně opustit svou vedoucí funkci na pediatrické klinice a nesměl tam pak ani pracovat. Jeho bývalí žáci mu pak pomáhali najít uplatnění v různých dětských ambulancích a ozdravovnách Východočeského kraje až skoro do jeho osmdesáti let, kdy odešel do důchodu.

Před cestou do Kuvajtu probíhaly pohovory na StB

Na královéhradecké kardiochirurgické klinice se po roce 1968 začal MUDr. Jiří Blecha s profesorem MUDr. Jaroslavem Procházkou věnovat operacím srdce, a to hlavně v mimotělním oběhu. Získali na to od firmy v Dobrušce důležitý přístroj a později byli vybráni, aby naučili provádět srdeční operace doktory v Kuvajtu. Problémem pro Blechovo odcestování však byla právě bratrova emigrace.

I když nebyl MUDr. Jiří Blecha členem KSČ, stranická organizace v nemocnici se za něj zaručila. Musel také absolvovat pohovory s StB. „Měli jedinou podmínku, že se během cesty nesetkám s bratrem,“ říká a vzpomíná, že jakýsi major Žižka lékaře poučoval, že na něj v Kuvajtu budou dělat nástrahy, že tam budou manifestace. Nabádal ho, aby nikam nechodil a nepouštěl se do žádných hovorů.

„Vedl řeči jako: ‚To víš, ti špioni. Budou ti chtít otevřít kufr, tak si tam nalep vlas, abys viděl, že už tam byli.‘ Nakonec mě pustili. Řekli, že pojedu se zkušeným cestovatelem, profesorem Procházkou, tak se mám řídit tím, co bude dělat on,“ vzpomíná Jiří a hned dodává, že StB ho nikdy k žádné spolupráci netlačila.

V Kuvajtu byl s profesorem Procházkou celkem čtyřikrát. Staral se při operacích na otevřeném srdci o mimotělní oběh jako takzvaný pumpař. To už byl ženatý se svou první manželkou Marií Blechovou a v roce 1973 svého narozeného syna viděl až po třech měsících od porodu.

V Římě se setkal tajně s bratrem

Když už lékaře v Kuvajtu vše čeští odborníci naučili, následovala poslední cesta do Československa. A tehdy chirurg Jiří Blecha zariskoval. Odhodlal se k mezipřistání v Římě a s bratrem Ondřejem se sešel.

Mluvili spolu o tom, zda by také Jiří nezvolil radši emigraci. Ten to však vyloučil, nedovedl si představit, že by žil dlouhodobě jinde než ve své vlasti. Vrátil se na kliniku do Hradce Králové a v roce 1976 dostal nabídku odejít do Trutnova a přijmout tam funkci primáře chirurgického oddělení nemocnice.

Mezi jeho pacienty patřil Václav Havel

V situaci, kdy bratr emigroval a tatínka po odchodu druhého syna do emigrace vyhodili ze strany a zprostili ho funkce, Jiří Blecha věděl, že na kariérní postup na klinice nemá smysl pomýšlet. „Na klinice jsem mohl zůstat, ale po poradě s rodinou jsem se rozhodl. Nebylo to za trest. Tehdy se prostě obsazovala místa v okresních nemocnicích. Nahradil jsem primáře, který odcházel do důchodu,“ říká.

Kromě nutnosti absolvovat Večerní školu marxismu-leninismu (VUML) se mu prý žádné příkoří nedělo. Do strany ho nikdo vstoupit nenutil a v oboru mu lékaři-komunisté nekladli žádné překážky. Nadšeně však uvítal rok 1989. Má vzpomínky i na Václava Havla, který ho několikrát navštívil jako pacient. „Párkrát jsme si povídali, měl jsem v popelníčku i vajgla z jeho cigarety, ale při stěhování se to někam ztratilo,“ říká.

V Trutnově jako primář exponovaného oddělení chirurgie, které už tehdy pečovalo o pacienty zraněné v zimě na horách, zůstal až do důchodového věku. Navázal na práci původního primáře chirurgie MUDr. Rouska a vzpomíná na oporu v začátcích, kterou mu byl zkušený traumatolog MUDr. Luděk Kykal. I po opuštění primářského postu na chirurgii z důvodu věku pracoval v nemocnici až do svých osmdesáti let.

V době natáčení rozhovoru v roce 2022 žil MUDr. Jiří Blecha s druhou manželkou MUDr. Alenou Fuxovou v Trutnově. Své motto pro další generace vyjádřil zcela jednoduše: „Já myslím, že je podstatné dobře odvést svou práci a nelhat.“