"No a když byla s Václavem Havlem královna v Brně, tak jsme ji chtěli pozdravit. Nejdřív nás tam nechtěli pustit, ale pak to jeden poslanec od ČSSD zařídil, a tak jsme jí každý museli říct, co jsme (v RAF) dělali. Já jsem jí řekl, že jsem byl jeden z nejmladších, co lítal Spitfira. A ona tak poklonila hlavu a říká: 'Really?' - Skutečně?"
"Jó, bratr byl v Kounicových kolejích, myslím půl roku. Ale nevyčítal mi to, to tam byl za mě. Poněvadž nás bylo osm dětí, čtyři kluci, čtyři holky a Honza byl nejstarší a vždycky, když jsme se (později) hádali, řikal jsem mu: Ty seš študovanej vůl. On pak (po válce) vstoupil do strany, to jsem mu měl za zlý."
„Nakonec jsme sloužili v Manstonu. To bylo hodně veliké letiště. Tam jsme skončili válku a teď se čekalo, že pojedeme domů. Bohužel, Sověti nás tady nechtěli, protože jsme byli západní ‚imperialisté‘. Tak to trvalo až do 13. srpna 1945, než jsme mohli přiletět do naší vlasti. My jsme z Anglie odletěli myslím 6. srpna. Přistáli jsme pod Hannoverem asi 29 kilometrů, v Hildesheimu, letělo nás 54 spitfirů. Tam jsme měli jen doplnit palivo a pokračovat do Československa. Bohužel, počasí to nedovolilo, padla mlha a pršelo. Takže jsme tam strávili celý týden, než jsme mohli odletět zpátky do republiky. Sověti nám zakázali letět přes svoji zónu, tak jsme museli letět na jih, přes Plzeň do Prahy. V Praze jsme přistáli 13. 8. na ruzyňském letišti. Delegace nás přivítala, generál Boček, ještě nějaký ruský generál, nevím kdo ještě. Postavili jsme spitfiry do řady. Měli jsme nástup. Generál Boček se s každým pilotem přivítal. Když přišel ke mně, tak já jsem se mu hlásil jako Boček, on říká, jestli nejsme rodina. Já na to: ‚Pane generále, to já nevím.‘“
„Němčina pro mě byla tabu. Já jsem se nedomluvil. Když jsme přijeli do Anglie, nastoupili jsme do vlaku a tam byla jednotlivá kupé. A bylo tam napsáno ‚SMOKING‘ a ‚NO SMOKING‘. A já jako blbeček jsem si myslel, že tam můžou lidi ve smokingu a tam zase bez smokingu. Když jsme přišli do Cholmondeley Parku, tak druhý den, ještě ve francouzských uniformách, jsme jeli do Chesteru tancovat. Na papír jsme si napsali fráze, jak se to píše, jak se to vyslovuje a jak je to česky. Já jsem to nějaké děvčici řekl, a ona nerozuměla. Tak jsem jí to ukázal na papíře a ona se hrozně smála. Takže děvčata nás nakonec naučila anglicky.“
„Za měsíc nás Maďaři odvezli do Sence, tam nás přebrali další vojáci a vedli nás na slovenskou celnici. Od Sence se šlo pěšky. Přišli jsme k nějaké boudě, kde byli ti slovenští financové, a bylo nás asi dvanáct. Dva z nás šli vyjednávat se Slovákama, aby nás pustili, že jim dáme peníze, hodinky a podobné věci. Řekli, že nás nepustí. Od té boudy do vesnice bylo asi 800 metrů, tak první, druhej šel do té vesnice. Já byl asi čtvrtý, možná pátý. Slováci pak zjistili, že odcházíme, tak vylítli z boudy: ‚Stoj!‘ Jedenáct lidí se rozběhlo doleva do lesa a já jako jediný doprava, tam byla rovina. Slyšel jsem pak nějaké střílení. (…) Šel jsem pak celý den až do půlnoci. (…) Přečkal jsem do rána u nádraží, ráno jsem si koupil lístek. Věděl jsem, že stojí 5,10 penge. Stoupl jsem si do fronty a řekl Budapešť. Sedl jsem si do vlaku. (…) Před Budapeští byl jeden z těch dvanácti ve vlaku a ukazoval na mne. Chtěl po mně můj lístek, což jsem nedal, že mě chytnou a jeho taky. Prý vyskočil před Budapeští do závěje. Tak jsem se dostal do Budapešti.“
„Ještě než jsem přišel ke skvadroně, tak jsem byl ve škole, kde nás učili operačně létat. 29. srpna jsem startoval na nízký přelet. Odstartoval jsem a byl jsem ještě nad letištěm, když mi vysadil motor. Tak jsem přistával bez motoru. Tam jsou malá políčka a je to obrostlé takovými hrázemi z keřů a stromů, takže když se přistává bez motoru, tak to není nic pěkného ani jednoduchého. Musí se jít kolmo na tu hráz. Byl jsem takzvaně dlouhej, takže jsem to musel korigovat ještě na druhou stěnu. (…) Chytl jsem za stromy a nechal jsem tam kus křídla. Padl jsem mezi krávy a ty se rozeběhly. Jeden civilista mne uviděl a přiběhl. Já jsem teda vyskočil z kabiny, pač tam něco syčelo, zapálil jsem si cigaretu a začal jsem nadávat pochopitelně, člověk je z toho takovej vyšokovanej. A tak přišel ten Angličan a já jsem mu říkal, jestli by byl tak hodnej a pohlídal mi mašinu, že si půjdu zatelefonovat na farmu. A my jsme se nebyli stavu domluvit, to trvalo hrozně dlouho, než jsme se domluvili, on totiž koktal. (...) A on (farmář, na jehož pozemku pan Boček přistál - pozn. autora) říkal, že nic neslyšel. A já jsem říkal, že jsem přistával bez motoru. (…) A druhý den jsem šel s další mašinou na stejnej přelet. Když jsem se vracel, tak mi teplota začala tzv. lítat mezi 90 a 120 stupni, tak jsem nevěděl, co se s tím děje. Tak jsem to nakonec dotáhl až na to letiště a přistál jsem a těsně po přistání, jak jsem měl zavřenej plyn, tak byla stejná závada na motoru, vypadly těsnění pod hlavama motoru. Takže já už jsem nemohl odrolovat na flight, ale museli mne odtáhnout traktorem. Tak to byla jedna taková epizoda, že vždycky po tom startu ty havárie končí obyčejně smrtí, takže jsem měl veliký štěstí, že jsem to překonal.“
Plukovník letectva ve výslužbě Emil Boček se narodil 25. února roku 1923 v Brně - Tuřanech. Z domova odešel tajně na konci roku 1939, ani ne sedmnáctiletý, balkánskou cestou se dostal do Bejrútu. Jako vojín pěšího pluku se účastnil ústupových bojů ve Francii v létě 1940. V září 1940 byl již v Británii a přihlásil se k letectvu. Nejdříve sloužil jako mechanik u stíhacích strojů, v říjnu 1942 byl přijat do pilotního výcviku a mohl se tak stát jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů, kteří měli za sebou operační lety během druhé světové války. Emil Boček říká, že z dosud žijících pilotů RAF on je ten úplně nejmladší. Byl přijat do RAF, sloužil jako mechanik u 312. stíhací perutě. Od října 1942 byl v pilotním výcviku, v roce 1943 odešel na výcvik do Kanady (provincie Alberta, města De Winton a Medicine Hat). Od října 1944 sloužil jako pilot-stíhač u československé 310. stíhací perutě, má za sebou 26 operačních letů. V roce 1946 odešel z letectva, otevřel si dílnu na opravu motocyklů. Perzekuce po roce 1948 ho nepostihla, „dobrovolně“ přešel do podniku Mototechna. Po celý svůj život (vyjma války) žil v Brně. Emil Boček zemřel 25. března roku 2023.
