Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

armádní generál Emil Boček (* 1923  †︎ 2023)

• narozen 25. února 1923 v Brně

• v sedmnácti letech utekl balkánskou cestou do zahraniční armády

• jako vojín pěšího pluku se účastnil ústupových bojů ve Francii v létě 1940

• od září 1940 přijat do RAF, sloužil jako mechanik u 312. stíhací perutě

• od října 1942 v pilotním výcviku

• v roce 1943 výcvik v Kanadě (Alberta)

• od října 1944 sloužil jako pilot-stíhač u 310. stíhací perutě.

• v roce 1946 odešel z letectva, otevřel si dílnu na opravu motocyklů

• perzekuce po roce 1948 ho nepostihla

• po celý život (vyjma války) žil v Brně

• zemřel 25. března 2023

Plukovník letectva ve výslužbě Emil Boček se narodil v roce 1923. Z domova odešel tajně na konci roku 1939, ani ne sedmnáctiletý. V září 1940 byl již v Británii a přihlásil se k letectvu. Nejdříve sloužil jako mechanik u stíhacích strojů, v říjnu 1942 byl přijat do pilotního výcviku a mohl se tak stát jedním z nejmladších československých stíhacích pilotů, kteří měli za sebou operační lety během druhé světové války. Emil Boček dnes říká, že z dosud žijících pilotů RAF on je ten úplně nejmladší.

Odchod do zahraničí

Co tomu předcházelo? Přes Slovensko nedaleko Seredi přešel maďarské hranice. Dostal se až do Budapešti, odtud na jih Maďarska, tam byl však zatčen, asi měsíc byl vězněn v budapešťské věznici Tolonzhaz a poté byl vrácen zpět na Slovensko.

„Za měsíc nás Maďaři odvezli do Sence, tam nás přebrali další vojáci a vedli nás na slovenskou celnici. Od Sence se šlo pěšky. Přišli jsme k nějaké boudě, kde byli ti slovenští financové, a bylo nás asi dvanáct. Dva z nás šli vyjednávat se Slováky, aby nás pustili, že jim dáme peníze, hodinky a podobné věci. Řekli, že nás nepustí. Od té boudy do vesnice bylo asi 800 metrů, tak první, druhej a další šel do té vesnice. Já byl asi čtvrtý, možná pátý. Slováci pak zjistili, že odcházíme, tak vylítli z boudy a ozvalo se: ‚Stoj!‘ Jedenáct lidí se rozběhlo doleva do lesa a já jako jediný doprava, tam byla rovina. Slyšel jsem pak nějaké střílení. Šel jsem pak celý den až do půlnoci. (…) Přečkal jsem do rána u nádraží, ráno jsem si koupil lístek. Věděl jsem, že stojí 5,10 maďarských penge. Stoupl jsem si do fronty a řekl Budapešť. Sedl jsem si do vlaku. Před Budapeští byl jeden z těch dvanácti, co jsme utíkali, ve vlaku a ukazoval na mne. Chtěl po mně můj lístek, což jsem nedal, že mě chytnou a jeho taky. Prý vyskočil před Budapeští do závěje. Tak jsem se dostal do Budapešti.“

Přešel opět do Maďarska a opět do Budapešti na francouzský a polský konzulát. Tentokrát už byl zkušenější a věděl, jak zmenšit riziko zatčení. Na konzulátu se dozvěděl, že z těch dvanácti lidí byli při přestřelce dva zastřeleni. Přešel nakonec do Jugoslávie, přes Řecko a Turecko dorazil pak do Bejrútu. Pouze formálně podepsal v Bejrútu přihlášku do cizinecké legie, ale záhy odplul (5. dubna 1940) lodí Compiegne do Marseille. Dne 16. dubna se hlásil u čs. armády v Agde – byl přidělen jako vojín k 9. rotě 1. pěšího pluku; dne 30. května byl pak převelen ke 2. čs. pěšímu pluku a s ním se účastnil ústupových bojů proti Němcům. „Každý vyfasoval pušku na jeden náboj a k tomu pět nábojů. Musel jsem si stoupnout do fronty asi čtyřikrát, abych měl víc nábojů.“ Po ústupu dorazil až do středomořského přístavu Sète, v následujících dnech vojáci odpluli egyptskou lodí Rod El Farag do Velké Británie.

Příjezd do Anglie

V červenci přistáli v Liverpoolu a odtud odešel Emil Boček spolu s ostatními do tábora v Cholmondeley, kde v srpnu požádal o převelení k letectvu. K RAF byl přijat 21. září 1940, jeho další štací byla škola technického výcviku pro mechaniky v Hednesfordu. Stejně jako mnoho dalších československých vojáků i Emil Boček oceňuje, jak se k nim chovalo anglické civilní obyvatelstvo. Při příjezdu neuměl ani slovo anglicky, za dva roky už mluvil tak, že byl schopný nastoupit do pilotní školy.

„Když jsme přijeli do Anglie, nastoupili jsme do vlaku a tam byla jednotlivá kupé. A bylo tam napsáno: ‚SMOKING‘ a ‚NO SMOKING‘. A já jako blbeček jsem si myslel, že tam můžou lidi ve smokingu a tam zase bez smokingu. Když jsme přišli do Cholmondeley Parku, tak druhý den, ještě ve francouzských uniformách, jsme jeli do Chesteru tancovat. Na papír jsme si napsali fráze, jak se to píše, jak se to vyslovuje a jak je to česky. Já jsem to nějaké děvčici řekl, a ona nerozuměla. Tak jsem jí to ukázal na papíře, a ona se hrozně smála. Takže děvčata nás nakonec naučila anglicky.“

Dva roky sloužil jako mechanik, ale toužil stát se pilotem. Jeho žádost byla přijata, a tak byl poslán k československému náhradnímu tělesu a následně odeslán do pilotního výcviku. V červnu 1943 odplul ze Skotska do Kanady a většinu času v zámoří strávil v provincii Alberta v pilotní škole na letišti De Winton a později v Medicine Hat. Na začátku roku 1944 úspěšně ukončil pilotní kurz. Za odměnu dostali piloti dovolenou. S kamarády vyjel do New Yorku, po dvou týdnech však musel nastoupit na loď vracející se do Liverpoolu.

V Anglii nastoupil k pokračovací a operační výcvikové jednotce. Tam se naučil létat na letounech Spitfire, s nimi střílet a bombardovat. Během výcviku ho potkala nepříjemná nehoda, z které s velkým štěstím vyvázl bez zranění.

„Ještě než jsem přišel ke skvadroně, tak jsem byl ve škole, kde nás učili operačně létat. 29. srpna jsem startoval na nízký přelet. Odstartoval jsem a byl jsem ještě nad letištěm, když mi vysadil motor. Tak jsem přistával bez motoru. V Anglii jsou malá políčka a je to obrostlé takovými hrázemi z keřů a stromů, takže když se přistává bez motoru, tak to není nic pěkného ani jednoduchého. Musí se jít kolmo na tu hráz. (…) Chytl jsem za stromy a nechal jsem tam kus křídla. Padl jsem mezi krávy a ty se rozeběhly. Jeden civilista mne uviděl a přiběhl. Vyběhl jsem z kabiny, něco tam syčelo, zapálil jsem si cigaretu a pochopitelně jsem začal nadávat. Angličan přišel, říkal jsem mu, ať mi pohlídá mašinu, že si půjdu zavolat na farmu. Nebyli jsme schopní se domluvit, protože on koktal.“

Farmář se divil, že ho prý neslyšel přistávat. To bylo pochopitelné. „No já jsem přistával bez motoru,“vysvětluje pan Boček. Zavolal na základnu a přijelo pro něj auto. Když se prokázalo, že se nehoda nestala jeho vinou, byl pozván k veliteli, který mu blahopřál k tomu, že se mu nic nestalo. „Druhý den jsem šel s jinou mašinou na stejnej přelet. Když jsem se vracel, tak mi teplota začala tzv. lítat. Dotáhl jsem to na letiště a těsně po přistání byla stejná závada na motoru, vypadlo těsnění pod hlavama na motoru. Museli mne odtáhnout traktorem. Havárie hned po startu obyčejně končí smrtí, takže jsem měl velké štěstí, že jsem to překonal.“

První operační let s 310. perutí podnikl 28. října 1944 a od té doby se účastnil bojových akcí při doprovodech spojeneckých bombardérů nad Evropu a při útočných akcích na německé pozice. Po dobu svého operačního působení u 310. perutě uskutečnil 26 operačních letů a nalétal přes 73 hodin. 13. srpna 1945 přistál s ostatními piloty čs. stíhacích perutí v Praze-Ruzyni, následně byl přidělen k leteckému pluku 2 v Praze-Kbelích a povýšen na rotmistra letectva v záloze (1. prosince 1945).

Návrat do vlasti

„Na konci války jsme sloužili na základně v Manstonu. To bylo hodně veliké letiště. Tam jsme skončili válku a teď se čekalo, že pojedeme domů. Bohužel, Sověti nás tady nechtěli, protože jsme byli západní ‚imperialisté‘. Tak to trvalo až do 13. srpna 1945, než jsme mohli přiletět do naší vlasti. My jsme z Anglie odletěli myslím 6. srpna. Přistáli jsme pod Hannoverem asi 29 kilometrů, v Hildesheimu, letělo nás 54 spitfirů. Tam jsme měli jen doplnit palivo a pokračovat do Československa. Bohužel, počasí to nedovolilo, padla mlha a pršelo. Takže jsme tam strávili celý týden, než jsme mohli odletět zpátky do republiky. Sověti nám zakázali letět přes svoji zónu, tak jsme museli letět na jih, přes Plzeň do Prahy. V Praze jsme přistáli 13. 8. na ruzyňském letišti. Delegace nás přivítala, generál Boček, ještě nějaký ruský generál, nevím kdo ještě. Postavili jsme spitfiry do řady. Měli jsme nástup. Generál Boček se s každým pilotem přivítal. Když přišel ke mně, tak já jsem se mu hlásil jako Boček, on říká, jestli nejsme rodina. Já na to: ‚Pane generále, to já nevím.‘“

Po válce byl přiřazen k druhému leteckému pluku ve Kbelích. Navštívil ho jeho kamarád Bořivoj, s kterým utíkal do zahraničí. Měl tehdy v národní správě brněnský podnik a nabídl mu, aby byl jeho společníkem. Emila Bočka toto lákalo, ale nebylo vůbec jednoduché si zařídit propuštění z armády. Vycvičené piloty totiž armáda nerada pouštěla. Za pomoci jednoho předválečného známého s konexemi na ministerstvu obrany se to ale nakonec podařilo a 1. dubna 1946 byl Emil Boček propuštěn z armády a šel do civilu.

S kamarádem se moc podnikat nedalo, nastaly první neshody. Tak se později osamostatnil a otevřel si dílnu na opravu motocyklů. Po únoru 1948 ještě nějakou dobu odolával tlakům, ale v roce 1951 byl již pouhý zaměstnanec Mototechny. Věděl dobře, že kdyby vzdoroval, tak ho bude čekat osud mnoha dalších zahraničních letců, kteří byli v československých pracovních táborech na Jáchymovsku. Opravovat motocykly vydržel do konce roku 1957. Od Nového roku nastoupil jako soustružník ve Výzkumném ústavu přístrojové techniky Akademie věd. V Ústavu pracoval více než pětadvacet let (1958–1983), než odešel do důchodu.

V roce 1951 se oženil s Evou Svobodovou, s níž má syna Jiřího a dceru Zuzanu, dnes žije v Brně-Bystrci. O politiku se nikdy nezajímal, za vlády komunistického režimu neriskoval, aby mu dal další důvod k perzekuci. Ani dnes politiku raději nekomentuje. Je však aktivní ve veteránském hnutí, často se účastní akcí pořádaných Československou obcí legionářskou.

V letech 2005–2009 byl Emil Boček jednou z vůdčích osobností výboru, který usiluje o vybudování sochy, pomníku Edvarda Beneše v Brně. V současnosti (tedy v září 2009) je pomník před dokončením, zbývá prý získat posledních asi 50 tisíc korun. K jeho odhalení v parku před brněnskou právnickou fakultou by mělo dojít do konce roku 2009.

„Já jsem člověk, který se odmalička učil dělat přesný věci. Chtěl bych, aby lidé dodržovali přesnost ve všem. Když řeknu, že přijdu o půl třetí, tak tam musím být už ve čtvrt na tři. Neexistuje, abych někam přišel pozdě. Já jsem na všechno akurátní, jak se říká. Myslet si, že to dodržují všichni? To není pravda.“