„Víte, já jsem věděl, že to budou propagační blafy, i otec to do mne naléval, abych nevěřil žádnému tomu germánskému prohlášení. Oni měli věčně brutto tun potopených lodí, já nevím, co všechno – například hlásil rozhlas: Über unserem Gebiet befindet sich kein Kampfverband – nad naším územím se nenachází žádný bojový svaz. Ale on to ještě nestačil dopovědět, a už padaly bomby. Markantní případ toho zfanatizování. I ten hlasatel hlásil nepravdu, poněvadž to už museli vědět, že už přeletěli hranice, že už jsou nad městem, a on ještě hlásí, že nad jejich územím není žádný bojový svaz.“
„Když jsem přišel do Lipska, tak bylo poničené jen částečně – pár okrajových továrniček. Ale pak to byl nálet hlášený ve dne v noci, když už létaly ty svazy Američanů, tak to tam valem pražili. Když závod ATG Leipzig nepostihli bombami, ale jen lágr, ty budovy, kde jsme byli my, totálně nasazený, kde bylo i čtyřicet Rusek, tak ty nesměly v případě poplachu utíkat ze závodu. My ostatní jsme mohli vyběhnout, ale ony ne, a tak dostaly přímý zásah. A tak těch čtyřicet Rusek tam zůstalo – do jedné. A největší nálet na Lipsko, který jsem tam zažil, byl nálet na nádraží. To před tím, než přiletěly ty svazy a začaly bombardovat, tak jsme byli pod nádražím v betonových bunkrech. Odtamtud nás, ať to byl Němec nebo kdokoli jiný, vyhnali do parku, kde byly takzvaný šplitrgrábny [Splittergraben] – takový (příkopy) zakrytý trámy a zasypaný hlínou. Tam nás vyhnali. A to bylo možná naše štěstí, protože většina těch Němců, kteří jeli na dovolenou, které nastěhovali do těch bunkrů, ti tam skoro všichni zůstali. To byl můj největší nálet.“
Hlasatel v rádiu nestačil dopovědět, že nebe nad oblastí je čisté, když tu začaly padat bomby
Václav Bodlák se narodil 28. března 1924 v Cukmantlu, nyní Pozorka - část Teplic. Rodiče podnikali v obci Suchá v drůbežářství. Od roku 1933 zažíval vzestup německého fanatismu, který vyvrcholil po záboru pohraničí roku 1938. Rodiče tehdy odeslali syna Václava a jeho sestru do Prahy k příbuzným. Otec pracoval jako krejčí v malodrážní společnosti. Protože odmítl vstoupit do Sudetoněmecké strany, byl z práce vyhozen. Proto se přesunul do Prahy. Václav Bodlák se v roce 1939 vyučil číšníkem, poté byl dán k dispozici pracovnímu úřadu. Tam mu přidělili práci zámečníka v letecké továrně v Praze, kde pracoval na výrobě křídel k dopravním letounům Junkers 52. Následoval přesun do Lipska do továrny ATG Leipzig, kde byla rovněž letecká výroba. Zažil období těžkých náletů, které přežil jen zázrakem. S dalšími čtyřmi kolegy uprchl z totálního nasazení a vrátil se do Prahy. Po válce se přihlásil dobrovolně do armády. Nějaký čas sloužil v objektu na Pravčické bráně. Poté se vrátil do Teplic, pracoval ve strýcově hospodě v Cukmantlu, pak na Komáří vížce. V Cukmantlu se seznámil se svou budoucí ženou. Žena pana Bodláka pocházela ze smíšené rodiny - otec byl Čech (švec), matka Němka. Z manželství vzešly dvě děti. Pan Václav Bodlák zemřel 16. května roku 2022 ve věku 98 let.