Jiří Boháč

„Jezdil jsem domů na kole a měl jsem kolo schované, říkalo se tomu v pakrovně. To byla služební místnost. (…) Jdu do té pakrovny pro kolo a ve dveřích stál pan přednosta Šťastný a vedle něj z každé strany jeden chlap, dlouhý kožený kabát. Jeden mi zastoupil cestu a říká: ‚Geheime Staatspolizei.‘ Už skončila jakákoliv domluva, ať už s panem přednostou či s nimi, jeden vepředu, druhý vzadu a vedli mne do auta, které bylo přistaveno před nádraží.“

„Přišli jsme do bytu. Na kredenci bylo rádio Telefunken. V tom rádiu bylo zařízení, které tam táta udělal, že jsem mohl poslouchat zprávy, které se normálně neposlouchaly. (Gestapák) přišel ke mně, drbnul mne do zad, vedl mne ke kredenci a ukázal na to rádio. Musel jsem to rádio vzít.“

„Kdo pracoval poctivě, tak se mohl vymanit od krumpáče a lopaty a dostal se třeba do kanceláře. (…) Dneska jsou lidé strašně nároční. Jejich nároky a požadavky … Bohužel oni vidí samé nepravosti, samé lumpárny. Támhle defraudace, támhle podplácení, to je těžko zdůvodnitelné.“

„Já jsem začal na gestapu v Budějovicích, z Budějovic nás přetransportovali do Terezína, z Terezína na Pankrác. Nejdřív na gestapo, pak k těm, co budou co nejdřív odsouzení. Po rozsudku nás poslali do Německa. Tam jsem prošel několik táborů a kriminálů.“

„Řekli, že jedeme do Strakovy akademie. Odvedli nás do sklepa a asi hodinu jsme čekali. Pak pro nás přišli ti, co nás přivezli. Před námi se oblékli do soudcovských talárů, sedli za soudcovský stůl a ti samí nás odsoudili. Byla to sehraná komedie. Obhájce přidělený ex offo, česky neuměl, nebylo třeba. Ani půl hodiny to netrvalo. Rozsudek Jáchym, Pechman, (Prokeš): Zum Tode verurteilt (odsouzeni k smrti).“