Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Herbert Böhm (* 1933)

• pochází ze smíšené česko-německé rodiny

• česky se naučil až po roce 1945

• ve 30. letech žil s rodiči v Neratovicích, pak se rodina přestěhovala do Děčína

• otec roku 1943 odveden, z války se nevrátil

• matka po osvobození pracovala jako tlumočnice pro armádu a švadlena

• němečtí příbuzní byli odsunuti do západního Německa

• vyučil se hodinářem

• jako hodinář pracoval do začátku 90. let

Kdyby nepřišla druhá světová válka a její tragické následky, Herbert Böhm by se pravděpodobně nikdy nenaučil česky. Ačkoli se totiž narodil do smíšené rodiny, oba rodiče na něj mluvili výhradně německy. Otcova rodina žila od nepaměti mezi Novým Borem a Děčínem; oproti tomu rodina Vaňků, z níž pocházela Herbertova matka, se v Děčíně usadila až na přelomu století.

Než vypukla velká hospodářská krize, Herbertovi rodiče provozovali obchod v děčínské čtvrti Chrochvice; pak se však podnik dostal do problémů a rodiče se rozhodli přestěhovat za prací do Neratovic. Tam otce zaměstnala holandská firma na výrobu kakaa Van Houten. V těsné blízkosti neratovické chemičky si Böhmovi postavili rodinný domek a 19. června 1933 se jim narodil syn Herbert.

Vzhledem k tomu, že obyvatelstvo Neratovic bylo výhradně české a koncem třicátých let mezi lidmi sílily protiněmecké nálady, po záboru Sudet se Böhmovi vrátili do Děčína. Zpočátku bydleli v městské části Loubí, po čtyřech letech se přestěhovali na Kamenickou ulici a v domě čp. 1033 žili až do roku 1947.

Herbertův otec za války pracoval jako úředník v Děčíně a v Lucemburku, než byl roku 1943 odveden; vzhledem k tomu, že kromě němčiny ovládal také češtinu, sloužil na jugoslávské frontě jako tlumočník. Kromě otcovy nepřítomnosti rodina trpěla také hmotnou nouzí. „Peníze jsme měli, a nic jsme nedostali,“ vypráví Herbert Böhm. „Nic nebylo k mání. Měl jsem jen jedny boty a v létě si je šetřil: kupovali jsme dřeváky a nosili jsme je celé léto. A pokud to šlo, chodili jsme bosi.“ V zázemí se čím dál více nedostávalo i potravin, část z těch nejpotřebnějších matka naštěstí dokázala opatřit svépomocí – na zahradě pod Stoliční horou pěstovala zeleninu, chovala králíky a nutrie.

V posledních letech války město čelilo sílící vlně leteckých útoků. Malý Herbert přežil několik náletů, nejtěžší z nich proběhl těsně před příchodem Rudé armády. Na začátku května 1945 Děčínem procházela vlna uprchlíků a v dnešní Myslbekově ulici se střetla s kolonou vojenských vozidel, která směřovala do amerického zajetí; vypukl zmatek, doprava se zastavila a právě tehdy začaly sovětské letouny vrhat první pumy. „Strávili jsme dva nebo tři dny ve sklepích, nahoře všechno hořelo a Rusáci běhali po bytech. Já z toho měl takovou horečku, že mi popraskaly rty,“ líčí pamětník.

Německé děti musely hasit požáry a likvidovat nevybuchlou munici

Bezprostředně po osvobození byli němečtí obyvatelé povoláni k odklízení a likvidování škod; tato povinnost se vztahovala i na jedenáctiletého Herberta. Spolu s dalšími hochy se musel vždy ráno dostavit na nádvoří bývalé budovy gestapa, vojáci pak spočítali příchozí a vypravili jeden nákladní vůz pyrotechniků, ozbrojený doprovod a dva vozy civilistů, kteří měli likvidovat nevybuchlou munici. Malé děti tak po základní instruktáži demontovaly střelivo, střelný prach sypaly na hromady a zapalovaly.

Po splnění tohoto úkolu byli němečtí civilisté povoláni k hašení skladů na Východním nádraží, které zasáhly sovětské bomby. Vzpomínky na tyto dny pro Herberta Böhma zůstávají dodnes tíživé: „Ve skladech jsem chodil v dřevácích mezi hořícím obilím a vozil ho na kolečku. Hořící obilí jsme odhrnuli, pod ním bylo obilí ještě dobré, to jsme vozili ven. Z toho žáru se mi na nohou udělaly puchýře veliké jako půlka prstu a doma mi je museli propíchnout… A to mě zachránilo od toho, že už jsem do skladů nemusel.“

Před svévolí Revolučních gard nechránily ani konexe

V tomto kritickém období Herbertova maminka nacházela jedinou oporu u své české rodiny – manžel zůstal nezvěstný a jeho příbuzní se chystali k odchodu do Německa. Věřila, že se může spolehnout na pomoc svého otce a bratra, kteří se stali členy národního výboru, proto se rozhodla v Čechách zůstat. Zpočátku pracovala jako tlumočnice na děčínském zámku; zajišťovala komunikaci mezi československými důstojníky a německým personálem i pracovními skupinami.

Ani kontakty na armádu a místní úřady však Böhmovy neuchránily před svévolí Revolučních gard. U dveří jim jednou večer zaklepala dvojice gardistů – domovník a jeden neznámý ozbrojenec – a přiměli matku i syna k tomu, aby si sbalili nejnutnější věci, opustili byt a odebrali se na zahradu společenského střediska Střelnice, kde byli shromažďováni lidé určení k odsunu. Zprávu o zásahu naštěstí obratem dostal Herbertův dědeček a zasloužil se o to, aby jeho vnuk a dcera mohli zůstat v Československu.

Přestože Herbert s maminkou svůj domov opustili pouze na několik málo hodin, po návratu zjistili, že jejich byt někdo vykradl; ze všech zmizelých věcí malý Herbert nejvíce postrádal své rádio. Rychlost, s níž k vloupání došlo, bohužel svědčí o tom, že vyhnání německého obyvatelstva pro mnohé lidi představovalo příležitost k vlastnímu obohacení.

Ztráta rodného jazyka, ničení vzpomínek

Poválečné útrapy nebraly konce. Kvůli tomu, že Böhmovi měli po otci německé občanství, museli nosit bílou pásku a stali se terčem nenávistných útoků. Pro Herberta se situace ukázala zvlášť obtížná – rodiče na syna mluvili výhradně německy, veškerá výuka probíhala rovněž v němčině, a tak v roce 1945 Herbert ovládal pouze německý jazyk. „Lidé nám nadávali do Germánů a nesměl jsem promluvit německy. Jakmile jsem promluvil a byl nablízku nějaký Čech, zfackoval mě. Pár facek jsem vždycky dostal, ale nic víc. Tak jsem byl zticha a nikomu jsem nic neřekl, dokud jsem se nenaučil česky,“ vysvětluje pamětník a dosvědčuje, že německé děti čelily ústrkům nejen na veřejnosti, ale i v českých školách: „Na hodinách tělocviku jsme měli pořadovou přípravu: pochodovat, vpravo v bok, v tom si náš učitel liboval. A když jsem se spletl a nestihl jsem okouknout, co mám dělat, tak ven! Musel jsem stát před třídou, učitel mi dával povely, já je nestihl pochopit, tak mě trestal.“ Tentýž vyučující si dokonce čas od času německého žáka zavolal na chodbu a tam jej bez důvodu zfackoval. Na konci školního roku byl Herbert pro neznalost jazyka neklasifikován a třetí třídu musel opakovat.

Přechod na češtinu probíhal bolestně i kvůli tomu, že s sebou přinášel ničení vzpomínek a písemností: podobně jako mnohé jiné rodiny i Böhmovi ničili knihy či fotografie.

S novým jazykem Herbertovi pomáhal jistý soused, finanční správce, jehož manželka byla Němka. Každý týden chlapci napsal do sešitu zhruba dvacet českých slov, která se měl naučit. „Dal mi první českou knížku, kterou jsem četl. Jmenovala se Z Čech až na konec světa. Když jsem nevěděl nějaké slovo, hledal jsem ho, sestavil jsem si děje. V té době se mnou i matka začala mluvit česky,“ vypráví Herbert Böhm a dodává: „Poté, co jsme doma přešli na češtinu, jsem se už nikdy necítil Němcem. A když mi bylo patnáct, zvolil jsem si české občanství.“ Přesto po několik let nadále přemýšlel v němčině, své myšlenky překládal do češtiny a ještě na vojně prý ze spaní mluvil německy.

Ve čtvrté třídě již Herbertovi čeština potíže nečinila, dokonce se skamarádil s částí svých českých spolužáků. Ti mu pak ve všem pomáhali a také mu přenechávali učebnice, které si sám nemohl dovolit. Herbertův otec se totiž nevrátil z fronty a trvalo deset let, než jej úřady prohlásily za mrtvého. Matka tak nepobírala vdovský důchod, v poválečných letech pracovala jako švadlena a syn jí po večerech pomáhal spravovat kožichy, aby si vydělali na živobytí. „Finančně jsme byli sociální případ. Hrozný. Ve škole jsem neměl vlastní knížky. Dávali mi, co kdo vracel z minulého ročníku. Na některé předměty jako zeměpis a dějepis jsem neměl knížku. Něco jsem sice pochytil na hodině, ale na vysvědčení jsem dostal čtyřku,“ popisuje Herbert Böhm.

Německý původ jako stigma

Po osmi letech povinné školní docházky matka rozhodla, že syn půjde do učení. Oproti matčinu přání si však Herbert vymínil, že se vyučí u hodináře Nováka z Tyršovy ulice; v hodinářském řemeslu se pak zdokonalil v Novém Městě nad Metují. Školu ukončil roku 1950 a až do odchodu do důchodu působil jako hodinář v Děčíně a v Ústí nad Labem.

Německý původ Herberta Böhma v jistých ohledech stigmatizoval až do pádu komunismu. Během povinné vojenské služby se octl v hledáčku kontrašpionáže, která v něm spatřovala potenciálního špiona – k podezření stačilo, že se Herbertovi dostalo německé výchovy a jeho příbuzní žili v Západním Německu. Ze stejného důvodu Herbertu Böhmovi režim znemožňoval cestovat do zahraničí a zařídil, aby mu nedošel jediný dopis od německých příbuzných.