Herbert Böhm

„Měl jsem štěstí, že jsem to dělal dva tři dny. Když jsme vyčistili střed Děčína od nevybuchlé munice, hořely sklady na Východním nádraží, tak nás poslali tam. V těch skladech jsem chodil v dřevácích mezi hořícím obilím a vozil jsem ho na kolečku. To hořící jsme odhrnuli, pod ním bylo [obilí] ještě dobrý, to jsme vozili ven. Tam ho dávali do nějakých nádob a vozili ho pryč. Dostal jsem na nohách puchýře, ty byly veliký jako půlka prstu a museli mi je doma propíchnout… No, hrozný věci. A to mě zachránilo od toho, že už jsem tam nemusel. Dělal jsem to týden, čtrnáct dní, tak nějak. Celou dobu, co sklady hořely.“

„Váš tatínek se už nevrátil?“ „Ne. Za deset let ho prohlásili za mrtvého. Ale těch deset let jsem nebyl sirotek a matka, samoživitelka, nebyla vdova. No, bylo to hrozný. Finančně jsme byli sociální případ. Hrozný. Ve škole jsem neměl vlastní knížky. Všechno mi dávali, kdo něco vracel z minulého ročníku. A když nebylo, tak jsem neměl. Na některé předměty jako zeměpis a dějepis jsem neměl knížku. Co jsem pochytil, dobrý, ale z toho jsem měl čtyřku. Tím mi zkazili všechno.“

„V každém domě byl národní správce, ten měl seznam lidí. My jsme byli vedení jako Němci, tak už předtím nám sebrali sklep na uhlí, nosili jsme uhlí dovnitř domem. Dělali nám těžkosti. Do odsunu nás nahlásili dost brzy – matka ještě neměla ani zažádáno o české občanství.“

„Jak se k vám chovali lidé, když jste nosili pásku na znamení, že jste Němci?“ „To bylo ošklivý. Nadávali nám do Germánů a nesměl jsem promluvit německy. Jakmile jsem promluvil a nějaký Čech byl nablízku, tak mě zfackoval. Ale víc ne. Pár facek jsem vždycky dostal, tak jsem byl zticha a nikomu jsem nic neřekl, dokud jsem se nenaučil česky.“