Mgr. Luděk Bohman

„Vlastně už další rok v devětašedesátém roce, to už jsem byl pevně v reprezentaci, bylo mistrovství Evropy v Aténách. Odjeli jsme tam a poprvé jsme viděli tartan, u nás ještě žádný nebyl. Ve štafetě jsme byli v základní sestavě, ještě nebyl Demeč, běžel Dionýs Szegedi, velký chlapák, ideální na druhý úsek. Běžel jsem stovku a dvoustovku, v obojím jsem se dostal jenom do semifinále. V dvoustovce mi uteklo těsně finále, Jirka Kynos se tam dostal a pak byl pátý. Nedávno jsem vzpomínal, proč se mi to nepodařilo. V Aténách bylo šílené vedro. Jsem trochu albín, těžce jsem to snášel. Bylo takové vedro a šetřili jsme, nebyli jsme v klimatizovaném hotýlku, tam ani nebyla jídelna, jídlo se tam vozilo, měli jsme hroznou stravu. A co čert nechtěl, bydleli jsme u letiště. A nám přistávala letadla nad hotelem. Koukali jsme na ně, viděli jsme jejich břicha sto metrů nad hotelem. A létalo jedno za druhým. Namáčeli jsme prostěradla do vody, abychom se trošku zchladili a v tom se závodilo. Myslím, že naši konkurenti asi byli v daleko lepších hotelích s klimatizací. Nebo nevím.“

„Ve Stromovce byli s námi absolventi, to byli vysokoškoláci, měli volnější režim, takže mohli přespávat doma. Myslím, že to bylo z neděle na pondělí. Jeden absolvent přišel nad ránem a říká: 'Mám strejdu velké zvíře, něco se děje, obsazují nás tady Rusáci, už přistávají.' My jsme spali a o tom jsme nevěděli. Když nás vzbudil nad ránem, slyšeli jsme letadla. Druhý den už byla plná Stromovka tanků, všechno obsazovali, hledali místa, kde by se uchytili. Zakázali nám chodit kamkoliv, dokonce velitel říkal: 'Když budete chtít jít ven, převlečte se do tepláků, ať jste v civilu.' Šli jsme na Václavák, viděli jsme plný Václavák polepený plakáty, jak je psali lidi.“

„Trenér si taky myslel, že bych mohl být skokan do výšky. Jenomže zůstal jsem na 176 centimetrech, ty jsem tenkrát ani neměl. On sám taky nebyl příliš vysoký, trend byl, aby byli výškaři pořádní chlapi. To jsem nebyl, tak mně se tak předurčilo, že budu sprinter. Byl tam Havlasův memoriál, pojmenovali to po nějakém atletovi. Zúčastnil jsem se závodu, nebyl to ani sprint. Bylo to na ostrově, asi závod na pět set metrů. Mně se to zdálo moc dlouhé, před startem jsem si sednul na židli, abych se neunavoval moc. Neuměl jsem se ani rozcvičovat. A teď tam nastoupili kluci, co chodili už do učiliště, už měli chlupy na prsou. Já byl ještě na základce, byl jsem holobrádek. Vyrazil jsem opatrně, nevím, byl jsem ve středu pole. Když jsme vběhli do cílové rovinky, byla docela dlouhá, byl jsem třetí. Pořád mně to krásně běželo a nakonec jsem byl první. To byl můj první úspěch a definitivně se rozhodlo, že budu běžec.“