Olga Bojarová, rozená Hůlková

„To jsem tenkrát ještě byla na Svazu žen – to byl ten osmašedesátej rok, jaro. A to jsem věděla velice dobře, že přijdou, protože půl roku předtím jezdily kolem republiky ruský a polský tanky – prostě to, co vidíme na Ukrajině, tak to se dálo u nás. A potom, to byla noc na 21. srpna a předsedkyně Svazu žen mi volala a řikala: ‚Olgo, už jsou tady.‘ To byly dvě hodiny v noci. A já jsem řikala: ‚Já vim, my taky nespíme.‘ Ona říkala: ‚Tak přijď.‘ Tak jsem se hned sebrala a šla jsem do Svazu žen, bylo to kousek, v Panské ulici, bydleli jsme na Senovážném náměstí, tak to byl opravdu kousíček. A sedly jsme si a psaly dopisy na všechny známý ženský organizace, s kterými jsme měly dobrý kontakty – tzn. na francouzský, španělský atd. Dopoledne jsme to napsaly, no a teď, co s tím, jak s tím naložit dál. A to nebylo jednoduchý, protože jsme věděly, že poštou to nejde. Byl takovej výbornej nápad: ‚Tak to odneseš na jugoslávský vyslanectví.‘ To bylo na Malý Straně za mostem a předtím jsme s nima měly velice dobrý vztahy, několikrát u nás byly jugoslávský ženský, takže jsem se znala s tajemníkem. Tak jsem sebrala do tašky všechny ty dopisy a šla jsem na to vyslanectví. Nejdřív mě vrátný nechtěl pustit, protože Praha celá takhle pozdvižená, bylo to hrozný, nechtěl mě pustit, já jsem říkala: ‚Musím mluvit s tajemníkem, on mně teď volal, že tam musím jít.‘ Tak mě vrátný pustil. Tajemník byl nahoře v pracovně a já jsem mu říkala: ‚Prosím vás, máme k vám takovou prosbu: tady je deset dopisů, kdybyste je laskavě odeslali, protože my je tady naší poštou posílat nemůžem.‘ A ten se na mě tak podíval, soustrastně, a říkal: ‚Prosím vás, to ode mě nemůžete chtít, protože oni nás taky sledujou, a co se stalo vám, se nám může stát zejtra nebo za tejden! Nezlobte se, ale já od vás žádný dopisy nechci, nic si od vás nevezmu a žádný dopisy nikam posílat nebudu.‘ No tak co mi zbejvalo jinýho. Tak jsem vzala dopisy, dala jsem je do tašky a šla jsem zpátky přes Karlův most. Ovšem na Karlově mostě se zatím něco stalo. Když jsem tam procházela na Malou Stranu, tak to bylo bez problémů, když jsem se vracela, tak tam byla sovětská hlídka a vojáci se samopaly. Což je velice ‚příjemný‘, jít po mostě a vědět, že na vás míří. A přede mnou šel malý chlapec, asi desetiletej, a tak jako koukal na ty vojáky a ten voják mu říkal: ‚Zastav!‘, a prohmatal mu kapsy a tou hlavní samopalu mu pokynul, aby šel dál. A já jsem si říkala, no to je príma, já tady zahynu jako Jan Nepomucký, teď najdou dopisy a hoděj mě do Vltavy, protože to je děsný. Jenomže on si myslel, že já jsem jeho matka, a ani ho nenapadlo, že bych nosila nějaký protisovětský dopisy, tak opět na mě laskavě pokynul samopalem a já jsem šla domů, ne, nešla jsem domů, šla jsem zpátky na ten Svaz žen a prostě jsme diskutovaly, co bude, jak bude, bylo to hrozný, byla to příšerná situace. A pak si pamatuju, pak jsem nějak odešla dřív domů a šli jsme na Letnou, kde byl velikej ruskej tábor. My jsme tam přišli s manželem, tam byli vojáci ruský a já jsem se s nima začala bavit svou opravdu velice dobrou ruštinou a říkala jsem: ‚Tak co, jste sem přišli, podívejte, máme holé ruce, nic jsme vám neudělali, proč nás tady okupujete, proč jste sem přišli, vždyť vás nikdo nezval?!‘ A teď lidi začali křičet: ‚Paní, jděte pryč, jděte pryč, vždyť on vás zastřelí!‘ A ze stanu tam vycházel důstojník, ten měl dva revolvery a takhle na mě mířil a muž mě vzal za ruku a zmizeli jsme v davu. A on mi říkal: ‚Ty ses zbláznila, vždyť on by tě byl opravdu zastřelil!‘ Pak jsme se nějak prodrali domů a bylo to všechno hrozný. Byl to takovej stav nespravedlnosti, bezmocnosti, hrůzy hrůzoucí…“

„To bylo ve čtyřiačtyřicátým roce, v septimě nás všechny vyhodili a my jsme byly tzv. nasazené jako pomocné dělnice na dráze nebo v tramvaji. A já jsem měla to štěstí, že jsem se dostala na dráhu, ovšem ne do provozu, ale do kanceláře a nejdřív, to bylo pro mě, já jsem říkala štěstí, ale bylo to hrozně těžký, jsem byla na nákladovém nádraží na Žižkově, na tom krásným, a tenkrát bylo šest dní, to se pracovalo i v sobotu do dvanácti hodin, ale jinak deset hodin denně. A já jsem tam měla jedinej úkol, sedět a sčítat na archách rozměru A4 sloupce čísel a byly to váhy různejch věcí, který se vozily v nákladních vozech. Pro mě, když jsem snila o literatuře a o divadle a básně a všechno, sedět celej tejden a jenom sčítat a sčítat, to bylo úmorný, to bylo hrozně těžký, no ale potom mě přeložili do oddělení Železniční nemocenské, ta kancelář byla v Rumunské ulici a je tam doteďka. Tam to bylo zajímavý, tam bylo v podstatě strašně málo práce a tam jsem se učila rusky. V šupleti jsem měla takhle učebnici ruštiny a pořád jsem se učila, a když přišel šéf, tak jsem se přisunula ke stolu, zasunula jsem to šuple a jako jsem něco psala. A tam to bylo velice příjemný, jaksi nenáročný. A potom 14. února čtyřicet pět, jak bylo bombardování Prahy, tak tam bombou rozbořili druhej, sousední dům. A to bylo strašný, to si pamatuju. V poledne, to jsem mohla chodit domů na obědy, protože žádný jídelny nebyly, a to jsme věděli, že je bombardování Prahy, to jsme byli ve sklepě. A potom odpoledne asi ve tři hodiny, když jsem šla do práce zpátky, tak všechno plný bílýho prachu a rozbitej, rozmlácenej dům, tam ruina. A tam byla nějaká krejčovská dílna a zahynulo tam asi čtrnáct švadlenek. To jsem vám ostatně říkala, že při tom bombardování padla bomba taky na kryt na Karlově náměstí v parku a v tom krytu byla dcera Josefa Lady Evička a taky ji to zabilo.“

„To bylo v květnu 45, kdy jsme všichni jaksi byli úplně okouzleni, očarováni tím, že skončila válka. A my jsme věděli velice dobře, že tedy nebejt sovětský armády, tak nás ty Němci ty poslední dny nebo tejdny rozdrtili. A celou válku, já jsem měla spoustu známejch a přátel, a ty všichni byli zavřený v nacistickejch věznicích. Můj muž byl jako student zavřenej. Já jsem znala spoustu jeho kamarádů, a to všechno byli hoši, který tedy byli tři čtyři roky zavřený a který logicky potom se přiklonili ke komunistický straně, protože jiná politická strana do tý míry jaksi mocná nebo prozřetelná tady tenkrát nebyla. Nebo aspoň jsme o tom nevěděli. A to bylo úplně bez rozmyšlení a tenkrát to zdaleka nebylo tak hrozný jako v těch padesátejch a šedesátejch letech. Tenkrát to byla v podstatě selanka. Pamatuju ty schůze stranický u nás na náměstí v hospodě. Prostě se povídalo, že by se měly ulice zametat a něco na tenhle způsob, to nebylo žádný vyřazování lidí atd., to všechno přišlo až mnohem, mnohem později. A to jsem pořád uvažovala a pořád jsem si říkala: Já v tý partaji nemůžu bejt, já vystoupím, já odejdu. Ale zase jsem měla velikej strach, že vystoupím, odejdu, ale taky se to ponese po mejch dětech.“

„Když jsem studovala na filozofické fakultě, tak bylo nařízení v partaji, aby se udělaly skupinky – vždycky dva tři lidi – prověřovací komise, a aby tedy prověřovaly jednotlivý studenty, jestli jako mohou studovat, nebo mají bejt vyhozený. Tak hoši říkali: ‚Tak musíš být v jedný skupině.‘ A já jsem říkala: ‚Ne ne ne, já tohleto dělat nikdy nebudu.‘ ‚No, to musíš, to je stranickej úkol.‘ Tak já jsem říkala: ‚No tak stranickej úkol, ale já mám dvouletýho chlapečka a čekám další dítě. Já skončim se studiem, já teď přerušuju studium a odcházím domů na mateřskou dovolenou.‘ A samozřejmě, že jsem odešla, že jsem se vůbec nestarala o to, jak to bude dál. Já jsem nedostudovala, mám sedm semestrů filozofie a nedostudovala jsem proto, že jsem odmítla být v té vyřazovací komisi. A jsem hrozně ráda, že jsem to teda takhle zvládla. Nebylo to jednoduchý, samozřejmě. Ale tenkrát v té době bylo to moje manželství ještě výborný, on říkal, no tak se netrap, vždyť já vás vždycky uživim, vždyť nemusíš mít ten doktorát… Za žádnou cenu já jsem nemohla dělat nějakýho popravčího!“

„Já jsem byla skautka a nezapomenu nikdy na to, jak v 38. roce, když vyháněli Němci naše lidi z pohraničí, my jako skautky jsme měly službu na Denisově nádraží, který teď už bohužel nestojí, tam jsme čekaly a vlakem přijížděli lidi tam z toho pohraničí a my jsme je vodily na jiný nádraží nebo na jinou adresu, kdy absolutně vyděšený, ustrašený, s rancem peřin, s dítětem v náručí… Pro mě jako pro dvanáctiletou třináctiletou holku tohleto vidět, takovej ten strach a bezmocnost, to bylo hrozný, to byl strašně silnej zážitek, pro ty lidi jistě taky. Jak to pak dál probíhalo, to nevím, vím, že jsme tam měly asi čtyři dny službu a pak to skončilo všechno. Určitě jsme pomohly.“

„To bylo krátce po vstupu armád a přijela k nám do Svazu žen delegace sovětských žen, já jsem byla vedoucí zahraničního oddělení a měla jsem je na starosti a znala jsem je, všechno to byla dlouhodobá známost. Tak jsme chodily po Praze a projednávaly se nejrůznější technický věci a potom taky jedno odpoledne procházka. Tak jsem šla na procházku s místopředsedkyní té ženské organizace, takovou velice příjemnou paní, a ona chtěla na Kampu. Pak jsme si stouply u Vltavy pod kaštany, protože oni nemají kaštany a jí se to hrozně líbilo, a já jsem jí říkala, jak je mi to hrozně líto, ten jejich vstup, a že jsme měli odpradávna společnou slovanskou kulturu a literatura ruská že pro nás byla velice důležitá a tímhle tím že se všechno rozbilo a že je s těmi všemi přátelskými vztahy konec. Ale to jsem jí neříkala takhle jednou nebo dvěma větama, to jsem dlouhým způsobem rozbírala. A ona se tak dívala na tu vodu: ‚Da da, hm hm‘, a ochladla. Ale pak žádný skandály nebyly, nic, pak odjely a potom asi za dva měsíce se připravoval v Moskvě mezinárodní kongres více ženských organizací a my jsme samozřejmě dostaly taky pozvánku, aby tam jela česká delegace, ale bylo tam výslovně uvedeno, že pozvání platí jedině v tom případě, že členkou delegace nebude soudružka Bojarová, v tom případě že pozvání neplatí. No a předsedkyně Svazu žen si mě zavolala a říkala: ‚Podívej se. Chápeš?‘ Já jsem říkala: ‚Chápu.‘ Říkala: ‚Hele, já ti napíšu ještě dobrej posudek. Odejdi co nejdřív, protože když tady budeš zůstávat ještě dva tři měsíce, tak pak ti zbyde jenom mejt autobusy.‘ A tak skončila moje hvězdná kariéra.“