Věroslava Bojková

* 1926

  • „Oni měli bunkr. Po válce se upravil a byl přístupnej. Jestli je ještě dnes, nevím. Do bunkru se lezlo svrchu, tam byl stromek, ten se musel zdvihnout a slezlo se dírou dolů. Po válce to zadělali a udělali tam dveře, aby se tam mohly přivést děcka, aby viděly, jak to vevnitřku vypadalo, v té jeskyni, kde [partyzáni] bydleli. Potom jezdili do Hrabové, tam byl taky nějakej velkej bunkr. Přes léto byli v lesích u Růžového údolí. Tam je Němci honili...“

  • „On byl v Bušíně u sedláka. Ten už ho tam nechtěl, no bál se, musí se říct. Jaké to bylo spojení. Jeho tatínek dělal s mou maminkou. Tak jí říká: ‚On už ho tam nechce, já nevím, jak bysme to udělali.‘ Tak já jsem šla za klukama [za partyzány] na sraz, tak říkám: ‚Mohl by tam přijít?‘ Tak že jo. Tak zase zpátky domů. Maminka vyřídila tatínkovi, tatínek vyřídil jemu a domluvil, v kolik to může být. Zase to muselo být domluvený do detailů, že on šel z Bušína a já jsem šla od nás. Sešli jsme se, jak je křižovatka z Bohutína s tou státní silnicí, a šli jsme za nima za Rovensko. No ja, ale přišli jsme do Postřelmůvku a Postřelmůvek byl plnej německých vojáků. Víte, jak nám zatrnulo... Tak jsme se honem chytli pod paži a ťu, ťu, ťu, ňu, ňu, ňu. Spolu jsme šli. On už se nevrátil, zůstal s klukama. Já dodneška nevím, jak jsem přišla domů. Já nevím... nevím.“

  • „Všechny okna buď vysadili, nebo pootvírali a na nynější naší zahradě postavili tři děla a mířili na Chromeč, že ji budou odstřelovat, jak budou postupovat Rusi. Ještě než tohle udělali, tak jsme neměli nic chytřejšího a vylezli jsme nahoru na stráň a dívali se, jak Němci utíkají. No tak, smáli jsme se. To ještě nebyl vyhozenej most u Chromče. Němci se vysvlékli a všechno nechali na verandě. Zůstali jenom v košili, ti kluci. Já jsem neměla nic pilnějšího, šla jsem ven, oblíkla jsem si jejich uniformu, čepicu, pásek, pistolu. Teď jsem přišla do kuchyně, otevřela dveře, namířila pistoli a říkám: ‚Hände hoch!‘ Taková blbost… No tak po mně skočili, pistoli mně vzali. Už bylo po smíchu. Já jsem se u toho řehtala. Já nevím, jestli to bylo odjištěný, jestli to bylo nabitý, nebo nebylo. No ale v ten moment jsem byla odzbrojená a oni byli vysvlíknutí. Tak takový blbosti, jak člověk dokáže udělat...“

  • „Akorát se v papírnách v Olšanech vyučil elektrikářem. Jednoho pracovníka museli dát do Todtovy organizace na stavbu mostů do Ruska. Jako nejmladší musel jít. Ještě nám zamával, když odjížděl vlakem. Byl až u Poltavy a tam odtud pak utíkali. Jenže fronta šla tam, zpátky, tam, zpátky a on zůstal u volyňských Čechů. Jenže fronta se zase vrátila a tyhle lidi naložili a odvezli do Německa na práci. Tak přišel do Německa na cizí jméno bratra té Volyňačky. Z Německa psát domů nemohl, tak napsal dopis někomu, komu věřil. Kluci, co dělali v Mezu Postřelmov, vzali doklady kluka, který uprchl mezi partyzány. Vystavili mu papíry, že je tam na montáži, aby mohl přijet domů. V noci přijel domů, jenže my u nás ukrývali jednoho partyzána a já byla na službě v Libině a ti dva se ukrývali u nás. Pořád se zamykalo a jednou jeden z nich potřeboval na záchod, který jsme měli na verandě, a mezitím přišel kluk, mluvka z dědiny.“

  • „Co měla doma chleba na drobínky, všechno rozkrájela a rozdala. Měli přenocovat na jejím statku. Kde spali, nevím, protože jsem se bála. Měla jsem tam svou světničku. Co měla doma za jídlo, to ta Němka rozdala, aby neměli hlad. Jací to byli zajatci, jestli Rusi, nebo Angličané, už nevím.“

  • „Když bratr přijel z Ruska na dovolenou, tak přivezl kamaráda, se kterým byl v Rusku, a ten si přivedl svoje kamarády. A s jedním z nich jsem začala chodit a skončilo to až u oltáře. Byl vyučený automechanik a pracoval v Zábřehu. Když gestapo přišlo pro prvního kluka, tak někdo přiběhl do dílny a řekl, že ho hledají. V dílně otevřeli okno a on vyskočil. Okno zavřeli a honem na něj hodili špony, aby nebylo vidět, že bylo otevřené. Gestapáci ho hledali a ostatní zaměstnanci řekli, že asi šel k doktorovi. Jenomže druzí, co byli zapojeni, museli také utéct. Nic jiného jim nezbylo, protože jak šli po jednom, tak i po ostatních. Dělali auta pro Němce, která jela na frontu. Věděli, co mají udělat, aby se auta později porouchala, ale od nich to odjelo v pořádku.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    byt pamětnice, Bohutín, 14.04.2017

    (audio)
    délka: 02:00:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Bohutín, 18.07.2017

    (audio)
    délka: 02:25:12
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
  • 3

    Šumperk, 18.05.2022

    (audio)
    délka: 01:17:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Láska mezi partyzánskými bunkry

Věroslava Jurajdová (Bojková)
Věroslava Jurajdová (Bojková)
zdroj: archiv pamětnice

Věroslava Bojková, dívčím příjmením Jurajdová, se narodila 26. června 1926 v Bohutíně na Šumpersku. Za druhé světové války, v roce 1942, povolali jejího bratra Mnislava do Todtovy organizace a poslali ho na práce na Ukrajinu. Během jediné krátké dovolené si domů pozval kamarády, mezi nimi i Václava Bojka. A právě tehdy se Věroslava Jurajdová s Václavem Bojkem seznámila. Václav pak za ní pravidelně docházel ze sedm kilometrů vzdáleného Rovenska. V této obci bydlel a také působil v místní protinacistické ilegální skupině, patřící do organizace Národní sdružení československých vlastenců. V dubnu 1944 přišlo Václava Bojka zatknout gestapo. Uprchl oknem, přidal se k partyzánům a až do konce války se ukrýval v lesích. Svou milou ale dál tajně vídal. Pamětnice totiž partyzánům předávala zprávy, nosila jim jídlo a spravovala oblečení. V jednom z posledních válečných střetů o elektrickou spínací stanici v Ráječku Václav Bojko málem přišel o život. Chyběly milimetry a střepina granátu mu prořízla srdce. Naštěstí přežil a v roce 1946 měla Věroslava s Václavem svatební obřad. V roce 1948 se jim narodila dcera Věra a o tři roky později dcera Miroslava. Měsíc před padesátým výročím svatby v roce 1996 Václav Bojko zemřel. V roce 2017 jeho manželka Věroslava Bojková žila stále v Bohutíně.