Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Otec důstojník, matka kulačka? Nemáme zájem, abyste studovala
narozena 24. listopadu 1939 v Žamberku
otec Otto Vytlačil byl za války důstojníkem vládního vojska
otec povolán do Itálie, přeběhl k partyzánům
matka po roce 1948 byla označena za kulaka
v roce 1951 rodina přesídlila do Benešova u Prahy
v roce 1957 odmaturovala na gymnáziu
nebyla přijata ke studiu na vysoké škole kvůli ne-dělnickému původu rodičů
později vystudovala dálkově střední průmyslovou školu stavební
po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 cestovala po Itálii a zvažovala emigraci
za normalizace pracovala na OPBH v Praze a v Metroprojektu v investičním oddělení
roku 1979 se stala nepohodlným svědkem korupčního jednání a z Metroprojektu byla propuštěna
kvůli neoprávněnému propuštění se úspěšně soudila
v roce 1984 se provdala za Švéda, ale žila nadále v Československu
Hana Borgströmová, roz. Vytlačilová, se narodila 24. listopadu 1939 v Žamberku. Její otec Otto Vytlačil pocházel z Pardubic, maminka Otýlie z osady Zákopanka u Žamberka. Otec byl vyučený výtvarný zámečník, ale povoláním důstojník Československé lidové armády.
Než se Hana narodila, rodiče žili na Slovensku v Popradu, kde se jim v roce 1936 narodil Otakar, mladší bratr Hany. Na jaře 1939, po obsazení republiky Hitlerem a odtržení Slovenska, se museli vystěhovat zpět na území Čech. „Maminka mi vyprávěla, že na Slovensku panovalo heslo ‚Židi a Češi ven!‘ a lidi mohli odjet jen se dvěma kufry, ale naši prý dostali vagón, takže si toho mohli vzít víc, i nějaký nábytek. Útočiště našli v rodné vesnici Zákopanka, v domku babičky a tety z matčiny strany. Měli tam hospodářství o 10 hektarech. „Měla jsem krásné dětství. Vychovávala mě v podstatě babička, která nás děti přes den hlídala. Maminka se svou sestrou přes den pracovaly na poli,“ vypráví Hana.
Její otec byl za války důstojníkem ve Vládním vojsku. Šlo o jednotku utvořenou v červenci 1939 v Protektorátu Čechy a Morava k „udržení vnitřní bezpečnosti a pořádku“. Dle vyprávění Hany byl otec nasazen do Itálie do Turína a přeběhl k partyzánům, byl raněn a údajně se z války vrátil se západní frontou. Podrobnosti Hana nezná, otec jí více nevyprávěl. Do roku 1951 pak působil na posádce v Žamberku. „Táta měl velmi nízký důchod oproti těm, kteří se z války vrátili z východní fronty. Snažila jsem se mu vyběhat vyšší důchod, ale že bojoval s partyzány v Itálii, nikoho nezajímalo,“ říká Hana.
Válečné roky prožila v Zákopance, které se prý válka nedotkla. Vzpomíná jen na květen 1945, kdy mávala kyticí bezu sovětským vojákům, kteří přijeli na tancích. Začala nová kapitola. Její otec vstoupil do KSČ a Hana v Žamberku nastoupila do první třídy. Na konci 40. let, již za komunistické diktatury, stále častěji slýchala slovo „kulak“.
„Mamince nadávali do kulaček, protože pracovala na poli, které ani nepatřilo jí, ale její sestře. Moje kamarádka Jana Kulíčková mi zase říkala, že jejího tatínka mučí ve vězení. Byl to důstojník ze Žamberka,“ vzpomíná Hana. [Pravděpodobně se jednalo o škpt. Bohuslava Kulíčka odsouzeného v prosinci 1949 v komunistickém procesu k 28 letům vězení]. Následovala další změna - v roce 1951 se Vytlačilovi přestěhovali do Benešova u Prahy, protože tam byl otec i s posádkou přeložen. Maminka zůstala v domácnosti.
V roce 1957 Hana odmaturovala na gymnáziu a nepochybovala o tom, že bude pokračovat ve studiích na vysoké škole. Chtěla jít na pedagogickou fakultu. „Bylo ale hodně uchazečů a přednost dostávaly dcery kantorů. Na zemědělku jsem zase jít nechtěla, protože tam brali každého,“ vzpomíná Hana.
Nastoupila tedy do práce jako dělnice – do velkoobchodu s potravinářským zbožím v Benešově u Prahy. O studia na vysoké škole se pokusila znovu po roce, ale nedostala doporučení. „Táta šel na sekretariát a já šla s ním. Bylo to v roce 1958. Řekli mu, že nemají zájem na tom, aby studovaly děti lepších rodičů, ale jenom děti dělníků. A táta byl důstojník a máma v domácnosti, bývalá ‚kulačka‘. A že už studuje můj bratr, což stačí. Takže jsem doporučení na školu nedostala. Tatínek byl komunista a na sekretariátu jim tenkrát hodil legitimaci pod nohy. To do smrti nezapomenu,“ vypráví Hana.
Změnila práci a nastoupila na úřad okresního stavebního investičního odboru. Po roce přešla na domovní správu, kde pak pracovala několik let. „Mým vedoucím byl pan Čaban. Komunista, ale dobrý, ještě stará škola. Měl zájem na tom, abych studovala a dal mi doporučení na školu,“ vypráví Hana. V letech 1958 – 1961 tedy vystudovala dálkově, po večerech a víkendech, střední průmyslovou školu stavební ve Zborovské ulici v Praze.
Kolem roku 1964 se přestěhovala do Prahy, kde pracovala na OPBH (okresní podnik bytového hospodářství) na Novém městě ve Vyšehradské ulici. Bydlela na Smíchově v Ženských domovech. Zde pak také prožila dramatické dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968.
„Bydlela jsem v Ženských domovech a s kamarádkou Evou Podholovou jsme šly ráno do práce. Já jsem dělala od šesti. Musely jsme ze Smíchova na druhou stranu, dělala jsem na Vyšehradské. Lidi na nás volali, kam jdeme, a my jsme říkaly, že do práce. Nevěděly jsme, co se stalo. Oni říkali, že nás obsadili a já říkám: ‚Kdo? Němci?‘ Ani mě nenapadlo, že Rusové. Oni stříleli, mosty byly obsazené z obou stran. Jak jsme se dostaly na druhou stranu, už si nevzpomínám,“ vypráví Hana.
Její kamarádka hned 23. srpna utekla za hranice. „Neměla pas, jela na občanku a neměla ani peníze. Já jsem jí dala na cestu tisíc korun. Její rodiče mi potom řekli, že je to moje vina, že utekla, že kdyby neměla peníze, tak by neutekla. Já jsem jim řekla, že by jí to půjčil někdo jiný. To je logické,“ vzpomíná Hana.
Ona sama se ale přes hranice vypravila také. Díky dvěma kamarádkám z Ženských domovů dostala vízum do Itálie, když ji připsaly na zvací dopis. Pro Hanu tak začala několikatýdenní cesta po Itálii s pár dolary v kapse, převážně stopem. „Stopovat bylo snadné. Člověk ani nemusel mávat a auto zastavilo. Itálie i Vídeň byla plná Čechů. Ubytování i strava byly zdarma, stačilo říct, že jste z Čech,“ říká Hana, i když připouští, že úplná idylka to také nebyla. Uvažovala o emigraci, nechtěla ale do Vídně ani Austrálie, kam nakonec odešla její kamarádka. Doufala, že jí pomůžou známí dostat se do západního Německa, ale to se nestalo. „Vrátila jsem se domů a na hranicích mi celníci říkali, abych si to rozmyslela dobře, že zpátky na Západ už se jen tak nedostanu. Tehdy jsem si řekla, že doma je doma.“
Vrátila se do zaměstnání na OPBH. Jak říká, politické záležitosti šly mimo ni, normalizace ji nijak nepostihla a touhy po emigraci ji opustily už po návratu z Itálie. I když tam byla ještě v roce 1969 na dovolené, počítala s tím, že se vrátí domů. „V tom roce 1968 to byla panika, všichni chtěli ven, pak to odeznělo,“ vysvětluje Hana.
V 70. letech změnila práci a odešla do Metroprojektu, do investičního oddělení, kde se rozhodovalo o zakázkách na umělecká díla v metru. Jak říká, stala se tam svědkem uplácení a tím se stala nepohodlnou. V roce 1979 dostala výpověď „pro nadbytečnost“.
„Pracovala jsem s výtvarníky uměleckých děl a chodila jsem s nimi na jednání. A jednou jsem přišla do kanceláře a seděl tam můj vedoucí s druhým spolupracovníkem a na stole hromádka peněz. A když jsem vešla, tak tu hromádku stáhli pod stůl a já jsem krátce nato dostala výpověď. Jiní kolegové mi o nich řekli, že berou za jedno dílo minimálně 15 tisíc. To byly úplatky. Aby ti umělci dostali svá umělecká díla na metro, tak upláceli mé kolegy, kteří byli investoři - tedy ten můj vedoucí,“ říká Hana. Rok se soudila, vysoudila neplatnost výpovědi, odškodné 55 tisíc a vrátila se zpět do podniku a zůstala tam do roku 1989.
V roce 1979 se v Praze na tanečním večeru seznámila s mužem ze Švédska a v roce 1984 se vzali. Hana však ve Švédsku žít nechtěla. Vídali se o dovolených, manžel jezdil do Čech třikrát do roka. Za mužem odešla až v 90. letech, nyní žije opět v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of the Nation: stories from Praha 2
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of the Nation: stories from Praha 2 (Petra Verzichová)