Eva Borková

„Taky v tom květnu 1945 jsme si děcka hrály na dvorku a najednou jsme slyšely od sousedů střelbu. Letěly jsme se podívat, co se děje. Oběhly jsme zahradu a vběhly na Bohatův dvůr. Tam ležel na zemi mrtvý voják, rozhozený ruce. Paní Bohatová plakala, pan Bohata nadával, sakroval. Přijelo vojenský auto, seskočili vojáci, popadli ho za ruce a nohy, hodili ho na korbu a odjeli. Později, když se na to vzpomínalo, jsem se dozvěděla, že ten ruský voják se ometal na jejich dvoře, dělal narážky, dvořil se jejich patnácti- šestnáctileté dceři. Panu Bohatovi se to nelíbilo, tak zakročil. Ale protože ten voják byl neústupnej, nechtěl opustit jejich dvůr, zavolal na nějaké sovětské vojáky, kteří jeli kolem. Ty přišli, vyslechli tu stížnost, že je ten jejich soudruh obtěžuje, a postavili ho ke zdi a rovnou na místě u zdi jejich baráčku ho zastřelili. Zase byl velký pláč a nářek, pak – to už jsem viděla – přijeli s tím autem a odvezli ho.“

„My jsme šli do sklepa, když [němečtí vojáci] odjížděli. Otec odněkud přišel a říkal: ,Musíme se schovat do sklepa.’ My jsme sklep neměli, šli jsme přes ulici naproti k Hellerům. Usadili jsme se v jejich sklepě. Tatínek odešel. Vtrhli tam němečtí vojáci. Pamatuju si to ,schnell, schnell, los, los’. Museli jsme ze sklepa ven. Postavili nás před šedivou zeď domu. Tam byly samé maminky s dětmi. Byli to dva mladí vojáci. Ti stáli u plotu zahrady a mířili na nás puškama. Maminka plakala, i jiné ženy. Byla mezi náma manželka ředitele chodovské školy Vágnera. Uměla dobře německy. Vystoupila a spustila na vojáky německy. Vypadalo to, že je hubuje. Že se do nich opřela a nadává. Ti vojáci se mezi sebou začali bavit, sklopili ty pušky a řekli, že půjdeme s nimi. Odvedli nás, šli jsme přes hlavní ulice, odvedli nás směrem ke Kunratickému lesu k takové úvozové cestě. Tam byla spousta jiných lidí. Tam jsme se posadili, byli jsme tam až do tmy. Svítily hvězdičky. Pak dali rozkaz, že můžeme jít domů. Šli jsme tmou přes ta pole a slyšeli jsme od Krčského a Kunratického lesa střelbu. Občas bylo slyšet, jak někdo upadl. Ale nám se nic nestalo, došli jsme k hranici obce, k prvním vilkám. Ale nemohli jsme se dostat přes hlavní silnici, tam pořád jely kolony aut. Zřejmě německých. Ujal se nás místní strážník a dovedl nás do jedné vilky, k nim do sklepa. Strčili nás k jejich dětem. Než jsem usnula, pamatuju si, že český strážník s vlčákem seděl na schodech do toho sklepa a hladil ho po hlavě. Ráno, když jsem se vzbudila, maminka říkala: ,Hurá, je po válce, je mír, půjdeme domů!’ Takže jsme šli. A na konci ulice ležel najednou ten mrtvý strážník a vedle něj ten mrtvej pes. Maminka strašně plakala. Já jsem brečela, mně to bylo líto. Došli jsme domů, táta seděl za stolem, hlavu v dlaních, a když jsme vešli, vítali se s maminkou a objímali. A já jsem využila toho okamžiku a šla jsem zase ven.“

„Maminka byla z Valašska, takže na každý prázdniny pravidelně hned začátkem července nás maminka sbalila a odjeli jsme na Valašsko. Tam jsme byli celé dva měsíce. Dokud maminka nechodila do práce, byla tam s námi celou dobu. Vraceli jsme se koncem srpna. Žili jsme tam na dědině, na horách. Oni byli zemědělci, měli terasovitá políčka na horách. Mluvilo se o tom, že na Hané se už dělají družstva a všichni povinně musí do JZD. Oni se utěšovali, že tady u nás na Valašsku se ta pole nedají scelovat, že je to ve svazích, v horách, žádný lány tu vzniknout nemůžou. Nechají nás žít, jak žijem. Bohužel, nenechali. Taky na ně došlo, museli vstoupit do JZD, všechno se zestátňovalo. To už mi bylo patnáct, měla jsem z toho větší rozum. Přijeli jsme na prázdniny a šli jsme na návštěvu ke strýčkovi Jožkovi Ostřanskýmu. Přišla jsem do světnice, seděl za stolem, měl sepjatý ty svoje upracovaný tvrdý ruce na tom stole. Přivítala jsem se s ním. Bylo vidět, že je smutnej. Ptala jsem se, jestli ho mrzí, že jim všechno vzali, že už není hospodář. Že nemůže rozhodovat sám. On kýval hlavou a říkal: ,Pánbůh dal, Pánbůh vzal. Budiž slovo Boží pochváleno.’ Říkala jsem si, jak může být takhle pokornej. On už byl hodně starej, ale ještě chodil do toho JZD pomáhat, kontrolovat ty svý kravky dvě a toho koňa, jak se jim vede. Obdivovala jsem ty starý sedláky, že to unesli. Přišli o to svý rozhodování. Všechno to bylo kolektivně.“

„Pak nastal problém, když se vše začalo utahovat [období normalizace v roce 1974] a ze strany sociální péče na popud ÚV KSČ nastal nad námi dohled, jestli děti správně vychováváme v duchu socialistické morálky. Začali kontrolovat, aby žádná matka [pěstounka] nevodila děti do kostela. Ty to samozřejmě nedodržely a přišlo udání a problémy. Neštěstí to nikdy nedošlo tak daleko, jak hrozili, že vesničku zavřou a děti nám seberou. Pan profesor Matějček nás utěšoval, že doba je taková a že máme být opatrné, aby nedošlo ke zrušení dětských vesniček. Já jsem se snažila jaksi nevyčnívat. Často jsem ale byla s dětmi u babičky a dědečka, u mých rodičů na venkově na Moravě, tak tam jsem s dětmi kostel navštěvovala. Vedení vesničky nám kladlo na srdce, že situace je vážná a aparát hledá způsob, jak vesničky zlikvidovat. Dokonce chodily sociální pracovnice do škol a nutily děti z SOS vesniček, aby jim ukazovaly svačiny.“

„Došli jsme na kraj Chodova. Tam pořád po hlavní silnici proudila německá vojenská auta, že jsme ani nemohli přejít ulici. Bezradně jsme tam stáli, ale ujal se nás český strážník s vlčákem a odvedl nás do nedaleké vilky, kde mě s bratrem ve sklepě strčili pod peřinu k místním dětem, a ten český policajt si sedl na schody a vedle něj oddaně seděl jeho pes a on toho vlčáka hladil, a vtom jsem usnula. Ráno nás maminka vzbudila, že je mír a konec války, a já jsem vyšla na ulici a tam ležel ten strážník, co se nás ujal, mrtvý a před ním pár metrů ležel zastřelený i jeho vlčák. Bylo to hrozné. Maminka plakala, já jsem plakala. Pak jsme šli domů, kde jsme se přivítali s tatínkem. Potom přijeli Rusové a lidé se sbíhali k sokolovně, tak jsem za nimi utekla. Rusové tam hráli na harmoniku a rozhazovali cukr a čokoládu a pak si pro mě přišli rodiče a hrozně mi vynadali, že nesmím teď nikam sama chodit.“

„V naší vilce sklep nebyl, tak jsme se šli schovat do sklepa k sousedům. Bylo tam víc maminek s dětmi i tatínci. Ještě ten den pozdě odpoledne vtrhli do sklepa němečtí vojáci a úsečnými povely nás všechny donutili úkryt opustit. Za řevu ‚los!‘ a ‚schnell!‘ nás všechny postavili ke zdi toho domečku. Náš tatínek naštěstí chvíli předtím ze sklepa odešel, ale ostatní tatínky odvedli pryč, do Kunratického lesa. Nade mnou stáli mladí vojáčci s puškami, proti nám a nad nimi v měkkém odpoledním slunci kvetly bíle jabloně. Vojáci nás nakonec seřadili a odvedli nás k početné skupině civilistů ke Kunratickému lesu. Tam jsme zůstali až do půlnoci, kdy celou skupinu vojáci propustili. Vyšli jsme z lesa směrem k Chodovu a najednou po nás začala z lesa střelba. Občas bylo jasně slyšet, jak lidé po zásahu padli k zemi. Maminka se nad námi skláněla a kryla nás vlastním tělem, až jsme došli na kraj Chodova.“