Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tereza Boučková (* 1957)

• narozena 24. května 1957 v Praze jako nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho druhé ženy Anny, rozené Cornové

• spisovatelka, scénáristka, signatářka Charty 77

• kvůli jejímu otci ji komunistický režim utlačoval

• měla problémy s přijetím na střední školu, vysokou školu nemohla studovat vůbec

• roku 1977 podepsala Chartu 77, přepisovala ji a šířila

• v sedmdesátých a osmdesátých letech se účastnila bytových seminářů, hrála v bytovém divadle

• prošla několika výslechy a vazbou

• v roce 1979 nevyužila možnost emigrovat

• na konci roku 1991 vyšlo oficiálně její první dílo

• roku 2024 žila v Praze

Kvůli svému rodnému jménu musela už od dospívání čelit útlaku režimu. Co na tom, že se s otcem vídala jen párkrát do roka a v ničem ji neovlivnil. Jako dcera spisovatele Pavla Kohouta nemohla studovat vysokou školu, což ji celý život mrzelo. Komunismus ji ochudil o mnohé, ale když měla šanci emigrovat, neučinila tak. „Stýskalo se mi po vlasti, i když se ke mně tak hnusně chovala,“ vysvětluje signatářka Charty 77 a spisovatelka Tereza Boučková, která zažila po vytouženém pádu režimu další rozčarování z toho, jak bojovníci proti cenzuře o ni potom sami usilovali.

Potřebovali jsme tátu

Tereza Boučková, rozená Kohoutová, poprvé provdaná Benešová, se narodila 24. května 1957 v Praze jako nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho druhé ženy Anny, rozené Cornové. Matka se narodila v bulharské Sofii, kam její předci odešli za prací. Poté, co se ve státě ujali vlády komunisté, odjeli Cornovi do své původní domoviny do Československa. Tam je ovšem už za rok postihl stejný osud. Za pár let rodina během měnové reformy přišla o všechny úspory. Prarodiče Terezy Boučkové si postavili domek v osadě Záhrabská nedaleko obce Svatý Jan pod Skalou na Berounsku. Anna Cornová, asistenka režie v Československé televizi, se se svým mužem seznámila v Souboru Julia Fučíka, který Pavel Kohout spoluzaložil a nějakou dobu ho vedl. Roku 1952 se vzali. Ačkoliv postupně přivítali na svět tři děti Ondřeje, Kateřinu a Terezu, manželství dlouho nevydrželo.

Pavel Kohout byl poválečným nadšeným komunistou a svou uměleckou dráhu začal jako představitel tzv. budovatelské poezie. V padesátých letech byl politicky angažovaným, oblíbeným básníkem. Později ovšem prošel osobnostním přerodem a z bezbřehé podpory stalinismu postupně vystřízlivěl, až se z propagandou využívaného spisovatele stal antirežimní živel. V 70. letech pak nuceně emigroval do Rakouska.

Na svého otce si Tereza Boučková z dětství příliš nepamatuje. I když se rodiče rozvedli až tři roky po jejím narození, nevzpomíná si, že by do té doby s rodinou pobýval. I sourozencům  chyběl druhý rodič, ale nebylo zbytí. Otce viděli, jak vzpomíná, asi jen čtyřikrát ročně na pár hodin. Několik let jim otcovskou figuru v rodině nahrazoval matčin partner. Vztah se ovšem po pár letech rozpadl. Jelikož Anna Kohoutová musela uživit své tři děti, hodně pracovala a domů se často vracela pozdě. Tereza Boučková tak vzpomíná, že se sourozenci museli naučit postarat se o sebe sami.

Není v zájmu státu, abyste studovala

Jedny z jejích nejdůležitějších prvních vzpomínek sahají do léta roku 1968. Tehdy se jim s matkou, jejím partnerem a sourozenci podařilo vycestovat vzhledem k uvolněným poměrům na dovolenou do Itálie. Do Prahy se vrátili 20. srpna, jen několik málo hodin před zahájením invaze vojsk Varšavské smlouvy. „V noci jsme slyšeli křik z ulice a to už někdo volal, že jsme okupovaný. Maminka s tím přítelem nasedli do auta, aby se podívali, co se děje. Jeli tedy na Prahu 6, tam na Kulaťák někam a proti nim jely tanky, takže museli nějak vymanévrovat, aby je nerozšmelcovali. Vrátili se, pak už jsme se vzbudili a máma plakala a plakala celá ulice,“ vypráví a pokračuje: „Já jsem se strašně bála války, byla jsem úplně děsně vystrašená, a tak mě maminka odvezla k babičce a dědovi ke Svatému Janu pod Skalou. Tam jsem jenom slyšela to hučení tanků, jak jeli na Prahu, nebo letadla.“

Po krátkém období uvolnění režim opět začal utahovat šrouby. Pavel Kohout, který se aktivně účastnil dění pražského jara, se režimu znelíbil. Jeho děti tak postupně začínaly mít problémy. Sestra se ještě bez problémů dostala na gymnázium, po maturitě jí už ovšem komunisté neumožnili vystudovat vysokou školu. Nastoupila proto na hotelovou nástavbu a v průběhu studia emigrovala do Švýcarska, kde se živila v pohostinství. Ačkoliv měla původně umělecké ambice, režim jí její sny rozdupal a už se k nim nevrátila. Nejstaršímu sourozenci Ondřeji Kohoutovi dělal režim se studiem scénografie na DAMU problémy, nakonec ovšem zdárně absolvoval.

Jako nejmladší ze tří sourozenců Kohoutových měla s postupující normalizací Tereza Boučková největší potíže se studiem. Po základní škole nejprve navštěvovala dvouletou ekonomickou školu, protože jinam nemohla. V pololetí se jí za pomoci matky, která žádala na ministerstvu školství, podařilo přestoupit na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. Maturovala v roce 1976. Už při studiu se několikrát marně pokoušela o přijetí na DAMU. Tereza Boučková vnímala jako velkou nespravedlnost, když jí oznámili, že není v zájmu státu, aby studovala vysokou školu. „Nevzali mě, protože jsem dcera Pavla Kohouta. On mě ale neovlivnil v ničem. Nežil s námi,“ říká. I přes neúspěchy se chtěla dále vzdělávat, a tak alespoň nastoupila na roční abiturientské studium na jazykové škole, které bylo zakončené státní zkouškou z angličtiny. Následující rok chtěla pokračovat ve studiu němčiny, tam už ji ale nepřijali.

Nechápala jsem, co je na Chartě závadného

Na konci roku 1976 se v jejím okolí začalo mluvit o chystaném prohlášení Charty 77. Tato iniciativa kritizovala, že státní moc nedodržuje lidská a občanská práva, k čemuž se Československo zavázalo v Závěrečném aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. „Nevěděla jsem, co je na ní tak závadného, že ten režim z toho tak šílel. Protože samotná Charta vlastně nebyla vůbec nijak převratný nebo kontroverzní dokument, tak to mě na tom překvapilo,“ vzpomíná. Chartu si poprvé přečetla u otce doma. „Přišla jsem za tátou a tam už byl plný byt lidí a furt se něco řešilo. Tak tehdy jsem dostala tu Chartu a pak jsem jí začala přepisovat a různě právě nosit a dávat všemožným lidem a tak,“ vypráví. Dokument bez okolků podepsala, jelikož tehdy pracovala jako uklízečka, myslela si, že už jí, na rozdíl třeba od studentů, nic nehrozí.[1]

V té době se také snažila uplatnit svůj herecký talent, což bylo možné jen v disidentských představeních konaných v bytě Vlasty Chramostové. V roce 1978 spolu s ní, svým otcem, Pavlem Landovským a Vlastou Třešňákem účinkovala v inscenaci Kohoutovy adaptace Shakespearova Macbetha (Play Macbeth). Mimo jiné se přátelila s dalšími lidmi okolí disentu, například s Pavlou Paloušovou (dcerou Dany Němcové) nebo s bratry Bednářovými (syny Otty Bednářové). Její působení v těchto kruzích jí zajistilo další ústrky režimu. V následujících letech pracovala jako uklízečka, balička, pošťačka nebo domovnice. Ovšem i tak měla často problémy najít si práci, někdy ji odmítali zaměstnat kvůli jejímu kádrovému posudku i jako uklízečku.

Ze svazku Správy sledování (SL) s archivním číslem SL-765 MV[2]vyplývá, že ji Státní bezpečnost (StB) sledovala už na počátku roku 1980. Ke konkrétním závěrům ovšem StB nedospěla. Její sledování bylo zahájeno z důvodu „podílu na nepřátelské činnosti Pavla Kohouta“.[3] Ze svazku také vyplývá, že účelem sledování měla být demontáž odposlechového zařízení v jejím bytě. Estébáci si tedy jistili záda, aby je při jejich práci nevyrušila. Že byla odposlouchávaná, Tereza Boučková tušila, vše se jí ovšem potvrdilo až po sametové revoluci, když nahlídla do svého spisu.

Tereza Boučková si prošla už předtím několika výslechy StB. Dopředu ji však její známí a otec informovali, jak se má chovat. „Věděla jsem, že můžu odmítnout vypovídat a nemusím nic podepisovat. Bylo to ale těžké, když je dvacetiletá holka proti čtyřem chlapům,“ vypráví, jak prožívala své první výslechy. Jednou také strávila osmačtyřicet hodin ve vazbě v Bartolomějské ulici. „Sebrali mě, když jsem šla na přednášku k Ivanovi Dejmalovi na bytový seminář. Tam prostě přišli policajti, brali to asi podle jmen, který znali, a já jako Kohoutová jsem jim přišla vhod. Byla jsem ale jediná žena, kterou tehdy sebrali a odvezli. Bylo to pro mě složitý, protože jsem v tý cele byla sama,“ říká.

Pochopila jsem, že nejsem typ na emigraci

Ještě roku 1979 se jí ovšem podařilo vycestovat na Západ. Roku 1979 se podívala do Švýcarska, kde tehdy už žila její sestra. Otec jí poslal devizový příslib, a tak mohla v cizině strávit tři týdny. Během nich žila u sestry a na pobyt si vydělávala brigádami. V té době už její matka Anna Kohoutová udržovala milostný poměr s Václavem Havlem. „On zjistil, kde jsem a že nemám peníze, a tak mi je poslal, abych mohla odjet do New Yorku,“ vysvětluje. Nakonec se jí tak pobyt prodloužil a ocitla se ve zcela jiném světě. Amerika byla pro dívku ze socialistické země něco zcela nevídaného. Protože už tehdy tíhla k psaní, kontaktovala tamní literární agenty, na které dostala tip, a spřátelila se s nimi. Ve Spojených státech strávila měsíc, načež se vrátila do Švýcarska, kde požádala o prodloužení pobytu. To jí bylo zamítnuto. Důvodem, proč ilegálně nezůstala za hranicemi, byl stesk po rodině a Československu. „Pochopila jsem, že nejsem typ na emigraci. Stýskalo se mi po vlasti, i když se ke mně tak hnusně chovala,“ vysvětluje svůj postoj. Po návratu jí sebrali pas a další desetiletí se nemohla setkat s bratrem ani sestrou, kteří žili v zahraničí.

V roce 1983 se provdala, ovšem manželství dlouho nevydrželo. Podruhé se na ni usmálo štěstí, když se roku 1985 se provdala za svého dosavadního manžela Jiřího Boučka. Ve stejný rok se pár přestěhoval do osady Záhrabská do chalupy, kterou postavil její dědeček. Bydlení na venkově přinášelo mnohé radosti, ale i velké starosti. Dlouhé roky ji trápily problémy s otěhotněním, velmi si přála mít děti, ale stále se nedařilo. Nakonec se rozhodli pro adopci, prvního chlapce, ročního Dominika, si osvojili v roce 1988. O rok později pak přijali dalšího – Mariána. Když už byla se svým osudem, tedy že nebude moci odnosit vlastní dítě, smířená, otěhotněla. Roku 1991 se manželům narodil syn Vincenc. Své zkušenosti později promítla do svých mnohých děl.

Dění v Praze během roku 1989 se příliš neúčastnila, protože se starala o dvě malé děti a snažila se odstřihnout od politiky. Den po zásahu na Národní třídě ovšem vyrazila do hlavního města, kde se zúčastnila demonstrace a pronesla před davy i řeč. Že režim padne, až do poslední chvíle nevěřila. O to víc měla ze změny radost.

Ještě na konci 80. let samizdatově publikovala prvotinu Indiánský běh, která vyvolala rozruch, protože v ní zmiňovala několik známých osobností, např. svého otce nebo Václava Havla. Dlouho se jí proto nedařilo dílo oficiálně vydat. Nastalo tak zklamání – nechápala, jak je možné, že lidé, kteří bojovali proti cenzuře, rázem najednou usilují o to, aby ona sama některé pasáže vyškrtala. Kniha oficiálně vyšla až na konci roku 1991 v nakladatelství Fragment na Slovensku, o rok později pak v nakladatelství Grafoprint v rozšířeném vydání, které ilustroval její bratr Ondřej Kohout.

Napsala také scénář k celovečernímu filmu Smradi, který měl premiéru v roce 2002 a byl nominován na Českého lva v sedmi kategoriích, jedna z nominací byla také za scénář. Děj je inspirován životním příběhem manželů Boučkových a jejich zkušeností s adopcí dvou romských dětí. V roce 2009 napsala scénář ke snímku Zemský ráj to na pohled. Jejím dalším významným dílem byla například kniha Rok kohouta, ve kterém také reflektuje své prožitky.

Tereza Boučková se celoživotně zajímá o ekologii (v Evropských volbách 2004 kandidovala za Stranu zelených), zpívala také v židovském sboru Mišpacha, v němž působila už za socialismu. V roce 2024 žila v Praze a stále se věnovala psaní.

 

 

 

[1] Seznam všech zveřejněných signatářů A–M. Online. Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/data/pdf/charta77/panel19.pdf [cit. 2024-06-19].

[2] Odpověď Archivu bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály

[3] Svazek Správy sledování (SL) s archivním číslem SL-765 MV. Výňatek dostupný v sekci Dodatečné materiály