Tereza Boučková

* 1957

  • „No, a když jsem pak teda byla těch 48 hodin v Bartolomějské, tak to bylo taky těžký.“ – „Na trojce, nebo kde jste byla?“ – „No, já už nevím, no. V tý hlavní budově, tam měli cely dole a tam jsem byla v cele předběžného zadržení. Ovšem to mi bylo 22, už jsem byla velká holka. Sebrali mě, to jsem šla na přednášku k Ivanovi Dejmalovi na bytový seminář a tam prostě přišli policajti a, brali to asi podle jmen, který znali, a já jako Kohoutová jsem jim tak přišla. Takže jsem byla ale jediná žena, kterou tehdy sebrali a odvezli a bylo to takový pro mě složitý, protože jsem v tý cele byla sama.“

  • „Ten [text Charty 77] jsem četla opravdu asi, když jsem přišla za tím tátou, co jsme se tedy dozvěděli, že se něco děje, nevěděli jsme vlastně co, protože ono, jestli si dobře pamatuju, tak se vlastně tajilo, co se děje – jenom, že teda zase ty samozvanci a ztroskotanci něco chtějí zničit tady ten systém. Takže jsem šla za tátou a tam už byl plný byt lidí a furt se něco řešilo, a tak tehdy jsem dostala tu Chartu a pak jsem jí začala přepisovat a různě právě nosit a dávat všemožným lidem a tak. Takže tehdy jsem jí četla, ale vůbec jsem nevěděla, co je na ní tak závadného, že tak strašně jako ten režim z toho tak šílel. Protože samotná Charta vlastně nebyla vůbec nijak převratný nebo nějak kontroverzní dokument, tak to mě jako na tom překvapilo, ale tam přece šlo hlavně o to, že se našli odvážní lidé, kteří chtěli, aby se dodržovaly, dodržovala práva, no, a tak to bylo právě.“

  • „V noci jsme slyšeli křik z ulice a to už někdo jezdil autem po Praze a volal, že jsme okupovaný a maminka s tím přítelem nasedli do auta, aby se podívali, co se děje. Jeli tedy na Prahu 6, tam na Kulaťák někam, a proti nim jely tanky, takže museli nějak vymanévrovat, aby, aby je teda nerozšmelcovali. Takže se vrátili a pak už jsme se vzbudili a tam máma plakala a plakala celá ulice. Když jsme pak šli ven před dům, všichni jsme byli v šoku, protože pak už byli v parku, právě v tom parku, kde jsme blbnuli, tak tam byli vojáci v tankách. Střílelo se tam pak další noc hodně, protože tam u těch mostů, že jo, to bylo u Jiráskova mostu, kousek od něj. Takže já jsem se strašně bála války, ale strašně, byla jsem úplně děsně vystrašená, a tak mě maminka odvezla k babičce a dědovi ke Svatému Janu pod Skalou a tam jsem byla, jenom jsem slyšela to hučení tanků, jak jeli na Prahu nebo letadla. Ségra tady někde běhala po Praze. Brácha asi taky, ale já jsem přece jenom v těch 11, já jsem se strašně bála války.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 14.03.2024

    (audio)
    délka: 02:20:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 02.05.2024

    (audio)
    délka: 01:32:26
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na školu mě nevzali, protože jsem dcera Pavla Kohouta. Já ho přitom viděla jen párkrát ročně

Tereza Boučková
Tereza Boučková
zdroj: Archiv pamětnice

Tereza Boučková, rozená Kohoutová, poprvé provdaná Benešová, se narodila 24. května 1957 v Praze jako nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho druhé ženy Anny, rozené Cornové. Ačkoliv svého otce vídala jen několikrát ročně, fakt, že je jeho dcera, režim využil k útlaku. Na gymnázium nebyla z politických důvodů přijata, půl roku studovala dvouletou ekonomickou školu, až poté se jí podařilo přestoupit. Po maturitě v roce 1976 jí nebylo umožněno studovat vysokou školu. Nastoupila proto na roční abiturientské studium na jazykové škole, které bylo zakončené státní zkouškou z angličtiny. V roce 1977 podepsala Chartu 77, přepisovala ji a šířila. Účastnila se bytových seminářů, hrála v bytovém divadle, kvůli čemuž ji několikrát vyslýchala Státní bezpečnost. Jednou strávila osmačtyřicet hodin ve vazbě. V roce 1979 měla možnost emigrovat, stesk po blízkých jí to ovšem neumožnil. Roku 1985 se se svým druhým manželem Jiřím Boučkem přestěhovala do osady Záhrabská na Berounsku. S manželem adoptovali roku 1988 a 1989 dva chlapce, roku 1991 se jim narodil vlastní syn. Po sametové revoluci si začala plnit spisovatelské ambice. Její první dílo vyšlo oficiálně na konci roku 1991 (předtím pouze samizdatově). V roce 2024 žila v Praze a stále se věnovala psaní.