„V Trutnově se nedělo [17. listopadu] nic, ale rychle jsme se to dozvěděli ze Svobodné Evropy. V pondělí 20. listopadu jsme se v práci dohodli, že do toho půjdeme taky. Zcela spontánně jsme se sešli tak, jak jsme se znali v širším okruhu lidí, kteří podepisovali a šířili petice. Sešli jsme se tam neplánovaně, tak jak jsme se to dozvěděli z rádia nebo od někoho, kdo byl v Praze. Například Daniela Pokorná, manželka faráře, byla na Národní třídě a přivezla zprávy do Trutnova. První demonstrace 20. listopadu v Trutnově byla jedna z prvních mezi menšími městy. Sešli jsme se u kašny. Tam bylo už více uniformovaných než civilů. Radovali jsme se, že jsme se sešli. Oni nás prolustrovali. Byl tam také předseda místního národního výboru, který nás vyzýval k rozchodu. Jednoho kolegu, kterého znal, tak hned varoval, že to budeme mít špatné. Radek [Langhammer] navrhl, abychom udělali průvod ke kostelu. Pak jsme šli zpět ke kašně na náměstí, zazpívali jsme hymnu a rozešli jsme se.“
„Svolal jsem všechny a řekl jsem, že budou výslechy. ‚Pánové, nesmíte rozšiřovat okruh lidí. Ti, kdo jsou ve funkcích [Svazu vysokoškolského studentstva], jsou ve funkcích a jsou nahlášení.‘ Ale my měli široký okruh lidí, kteří se těch akcí účastnili, organizovali a odvedli obrovský kus práce, v podstatě poloilegální, když rozšiřovali zakázané texty a podobně. O těch jsme nesměli u výslechu mluvit. Ani jsme nemohli mluvit o našich činnostech. Archiv jsme na začátku léta zničili a něco málo jsem schoval. Odevzdal jsem to až po sametové revoluci do ostravského archivu.“
„Nejvíc lamentoval náš soudruh ředitel, který nebyl komunista, že to bude mít zase špatné, protože nemá stoprocentní úspěšnost při vstupu do Pionýra. Doma se matka bála víc než táta. Táta se podivoval a říkal mi, že bych tam měl vstoupit. Ptal se mě, proč jsem nevstoupil, a já řekl, že prostě nechci. A prošlo to vcelku bez obtíží. Fakt je, že v sedmé třídě jsme tam už s Pepíkem Šimkem, synem kulaka, vstoupili. Řekli nám, že se dobře učíme a nepůjdeme na střední školu, pokud nevstoupíme do Pionýra. V budišovském kině stáli všichni ze třetí třídy a nás dva postavili do první řady jako sedmáky. Jsou to životní momenty, na které nejsme hrdí, ale takto byly.“
Aleš Bouda se narodil 18. prosince 1947 do věřící rodiny v Hranicích na Moravě. Když otci Vladimírovi po komunistickém puči v roce 1948 znárodnili živnost, rodina se přestěhovala do pohraniční vesnice Svatoňovice. Ve škole pamětníkovi vyhrožovali, že pokud nevstoupí do Pionýra, nedostane se na střední školu. Na tu nakonec nastoupil Aleš Bouda v Příbrami a pokračoval ve studiu na Vysoké škole báňské v Ostravě. Po smrti Jana Palacha zorganizoval jako předseda Svazu vysokoškolského studentstva v Ostravě nepovolenou demonstraci. Od té doby se o něj zajímala Státní bezpečnost jako o nepřátelskou osobu třetího stupně. V roce 1971 se přestěhoval do Trutnova a pracoval zde celou normalizaci ve Východočeských uhelných dolech. Od začátku roku 1989 se připojil k mnoha peticím a napomáhal jejich šíření. V listopadu 1989 organizoval v Trutnově demonstrace, spoluzakládal Občanské fórum a následujícího roku zorganizoval návštěvu Václava Havla. Po sametové revoluci vystudoval práva a živil se v tomto oboru. V době natáčení v roce 2023 žil stále v Trutnově.
