Otto Brádler

„Já jsem vyšel ven a právě, prostě tam jsem byl, to nebyl dvorek, vedle baráku jsem tam něco, jsem se potuloval. Přišli gardisti, byli o málo starší než já, oslovili mě, a je slyšet na češtině, taky poznáte Němce. Zjistili prostě, že nemluvím dobře česky, že mám přízvuk. A hned: ,Seš Němec, co Hitlerjugend?‘ No a už jsem měl revolver na prsou.“ (Tazatel: Jak to dopadlo? Odešli?) „No dobře, zaplať pánbůh, proto jsem tady.“

(Tazatel: Hodně sousedů muselo do wehrmachtu, tam z německý strany? Šel někdo z příbuzných?) „No brácha můj byl. Právě proto, on když se vrátil z války, (Tazatel: Brácha byl který ročník?), 1926, tak ho povolali do české armády a to už se mu, on to nenáviděl, to vojenství, tu válku a podobně, tak říkal, že nepůjde, a zdrhnul. Život dožil v Austrálii.“ (Tazatel: A co to znamenalo pro vás, ten útěk bratra?) „No pro mě, vyšetřování na policii a potom PTP, dá se říct.“ (Tazatel: A k letectvu se teda nedostal, k Luftwaffe?) „Ne, on byl takový dost, jak bych to řekl, svéhlavej, taky ho dost trestali. Vypravoval taky, on nemohl lítat kvůli tomu, že neměl nos dostatečně průchozí. Tak byl v pozemním personálu. A dostal trest, kázeňský, a to ho dali do díry na tom letišti. Nějaká díra, kde se nemohl hnout, a musel, já nevím, jak dlouho, stát. Možná 24 hodin prostě tam byl v té díře. A byl nálet na to letiště a to všechno, tu hrůzu, kolem něj to bouchalo a to musel prožít.“

„Náš denní režim byl asi takový, že jsme neměli minutu volnou, dalo by se říct, když to přeháním trochu. Do dvou od šesti se dělalo, potom se šlo na oběd. Byla asi hodinka volná i s tím obědem, protože jsme měli stejný boty, všechno, co bylo na stavbě, jsme si museli vyčistit. Potom odpoledne bylo zaměstnání vojenský. Bylo buď školení, nebo cvičák.“ (Tazatel: Co jste na tom cvičáku dělali, když jste neměli zbraně?) „Beze zbraně lezli po zemi, pochodovali, vpravo v bok, čelem vzad. To bylo otravný až hrůza. A přišli jsme, šli na večeři a po večeři zas muselo být nějaký zaměstnání, prostě zájmový kroužky byly.“