Antonín Brázdil

* 1942

  • „Někdy 12. listopadu 1961 jsem přijel domů z nemocnice. Asi za tři dny povolávací rozkaz na vojnu. Radil jsem se mamkou. Říkala, že to není možné, že nemůžu na vojnu. Byl jsem tenký jako trubka, jako lať. Říkala: ‚Běž to nahlásit na vojenskou správu.‘ Také primářka mi říkala, že bych měl mít rok nebo dva odklad. A nebyl. Primářka sdělila okresnímu hygienikovi v Novém Jičíně můj stav. On, pamatuji si, že se jmenoval Blažek, měl zařídit na vojenské správě, že jako možný bacilonosič nemůžu nastoupit. Bylo to i nebezpečné. On se na to vykašlal. Řekl jsem pánovi na vojenské správě, kterému jsem přišel vrátit povolávací rozkaz, protože jinak bych byl zběh, že nemůžu nastoupit do služby. Řekl, že už s tím nemůže nic dělat, že seznamy branců jsou nahlášené a zaslané na ministerstvo národní obrany. Tak jsem se ptal, co mám dělat. Řekl, ať narukuji, že vojenský lékař mě určitě pošle hned domů. Udělal jsem to tak. Narukoval jsem do Znojma a hned ten den byla lékařská prohlídka. Doktor neměl o mé nemoci žádný zápis, a samozřejmě mě považoval za simulanta. Zdálo se mu, že se mi na vojně nebude líbit, a že hledám nějaké cesty, jak se ulít.“

  • „Tehdy, jak to bylo s tím převratem, jsme dva dny nedělali. Nevědělo se, co bude, jestli bude válka nebo co. Tanků bylo všude plno. Tanková opravna byla obstoupena ruskými tanky, a ještě dělostřelci namířili lafety přímo na závod. Nebyly to dobré pocity. Jeden ruský poručík přišel na vrátnici. Byla tam těžká pancéřová vrata, která se posouvala elektricky a velitel nechal ještě postavit do vrat na šířku tank, který byl určený na opravu a byl v rezervě, takže vjezd byl neprůjezdný. Jenomže Rusové si našli cestu. Najeli tankem do betonového plotu, pobořili ho a byli v závodě.“

  • „Probudila nás jedna stará paní, která běhala po ulici před barákem a křičela: ‚Lidi, vstávejte, je válka!‘ Říkal jsem si, že se ta paní zbláznila. Neměl jsem puštěnou televizi ani rádio, nic jsem nevěděl. A oni (vojáci Varšavské smlouvy) už přicestovali z Polska k nám, přes Těšínsko a Ostravu. Pustil jsem si televizi, kde oznamovali, že máme počkat na zvláštní zprávu. Pak jsem si už říkal, že se nezbláznila ta paní, ale někdo jiný. Poslouchal jsem zprávy a už jsem neusnul. Manžela se začala potácet a říkala, že bychom měli jít do porodnice. Oblékli jsme se a šli jsme ven. Byly asi čtyři hodiny ráno, když jsme vyšli z domu. Nebylo možné přejít cestu. Všude kolem nás řinčely transportéry.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava, 18.02.2020

    (audio)
    délka: 03:16:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Do patnácti let jsem nevěděl, že jsem se narodil v Německu

Antonín Brázdil, 1961
Antonín Brázdil, 1961
zdroj: Archiv Antonína Brázdila

Antonín Brázdil se narodil za druhé světové války 27. dubna 1942 v Německu. Jeho čeští rodiče odešli v roce 1939 do Mülheimu v Porúří dobrovolně pracovat. Matka s dětmi se vrátila do Československa na sklonku války. Otec se dostal domů na podzim roku 1945. Po válce rodina žila na polosamotě na Valašsku. Kolem roku 1955 se přestěhovala do Nového Jičína. Pamětník až do patnácti let nevěděl, že se narodil v Německu. Vyučil se v Příboře zámečníkem, večerně absolvoval průmyslovou školu v Kopřivnici. Pracoval v opravně motorů a ve vývojovém oddělení v automobilce Tatra v Kopřivnici. Otec Antonín Brázdil v roce 1960 tragicky zahynul. Pamětník prodělal o rok později těžkou formu břišního tyfu. Krátce po propuštění z nemocnice byl odveden na vojnu. V přijímači v Rajhradu trpěl šikanou. V srpnu 1968 zažil, jak sovětské tanky obklíčily vojenský opravárenský podnik v části Nového Jičína Šenov. Od roku 1970 pracoval jako automechanik pro slovenské rolnické družstvo. Po roce 1989 si otevřel v Novém Jičíně autoopravnu.