Mgr. Monika Brázdová

„Protože my jsme se potkali s mými spolužáky z gymnázia, řádově pěti, šesti, sedmi, a ti zase přijeli z Prahy, protože byli z různých fakult nebo vysokých škol. Prostě na tom shromáždění najednou takto koukáme a ta naše třída tam měla pět, šest zástupců, tak jsme si řekli, co je nového a co kdo řekne a co je potřeba těm lidem říct, jaké mají oni úkoly. Tak jsme se tam postupně vystřídali jeden po druhým a něco jsme těm lidem řekli, jak to vypadá v Praze, co Praha vzkazuje Humpolci, jak to vypadá v Budějovicích, co Budějovice vzkazují Humpolci, jak to doopravdy probíhá. Protože ti lidé na tom městě z toho byli překvapení. Oni věděli, že se něco v Praze děje, ale ty informace, jak jsme už teď jednou o tom hovořili, tak byly velice strohé. To, co jsi opravdu nezjistil na Svobodné Evropě nebo na rádiu Luxembourg, jak se všechna ta rádia jmenovala, tak jsi těžce ty informace získával. Tak si museli ty informace říkat lidi navzájem. Na základě toho jsme jim my ty informace přinesli, tak je hltali. To byly ovace, to bylo tleskání. To bylo takové zvláštní, že najednou vy, osmnáctiletý, devatenáctiletý, mluvíte k těm dospělákům a vlastně vy jim říkáte, co mají dělat. Oni na vás koukají jak na Panenku Marii a říkají: ‚Jo, tyto děti nám sem jdou říct, co máme dělat. Že se máme probudit. A že máme něco jít…‘ A oni šli a dělali to. Byli šťastný, že tam někdo přišel a byli do toho velmi nadšení. Byla to velmi zajímavá atmosféra.“

„Když jsem přijela sem do Humpolce, tak jsem měla nějaké materiály a říkala jsem si: ‚No tak jak já je použiju?‘ Když jsem sem přijela, tak jsem se dozvěděla, myslím si, že to bylo u našeho prodavače pana Staňka, že v nějakou dobu je shromáždění u Masaryka u Sokolovny. Na základě toho jsem přišla domů, říkám: ‚Heleď, je shromáždění.‘ A naši říkali: ‚My víme, my tam jdeme. Ale ty?‘ Já říkám: ‚No já tam jdu, to je jasný.‘ ‚Ne, že tam budeš něco říkat. Poslouchej, co se bude dít, ale ne, že tam budeš něco říkat.‘ Tak jsme se tam každý svojí cestou nějakým způsobem objevili. Netrvalo to pár minut a už jsem tam stála někde na pangejtu.“