„Dokonce jsme si mohli najmout stěhovací auto Holan z Prahy, to byla stěhovací firma, kde jsme si naložili nábytek a také věci. Akorát všechno zvířectvo jsme museli odevzdat. Krávy, voly, tenkrát ještě byli voli, drobnější zvířata, ovce, kozy, prasata, to se všechno muselo odevzdat. A bylo zakázáno pod trestem smrti si cokoliv z tohoto živého inventáře odvézt, třeba zabít si prase. Naši to samozřejmě udělali, jedno prase zabili a naložili jsme to mezi nábytek do toho stěhovacího auta. Prostě aby bylo pro začátek co jíst.“
„Stalo se tam (v Neveklově), že ti ruští vojáci tam něco provedli. Buď znásilnili nějakou ženskou, nebo něco většího ukradli, a když se to ten politruk dověděl, tak ten, kterej to provedl, ten vojáček, tak mu řekl: ‚Pojď se mnou.‘ Šel za stodolu, slyšeli jsme ránu a Neveklov měl prvního sovětského rudoarmějce padlého v boji s Němci. Ještě jeden Rus na to takto doplatil, takže od té doby byli v Neveklově dva padlí rudoarmějci. Někteří lidé... takové ty babky, co se starají o hřbitov, tak o to pečovaly celá léta a možná o to pečují dodnes.“
„(Vy jste zmiňoval na tom gymnáziu Josefa Topola, toho básníka. Můžete třeba na něj krátce zavzpomínat, máte nějaký zážitek s ním spojený?) On to byl takový svéráz, který nerad poslouchal kecy, které jsme tam museli vyslechnout. Hodně často vedl takové filozofické debaty třeba se Šturcem, o náboženství se hodně zajímal, protože pocházel z náboženské rodiny tady z Poříčí nad Sázavou. Jeho matka byla, myslím, kostelnice. Takže on byl vysoce nábožensky věřící. Jinak to byl docela dobrej kluk, ale naprosto nepoddajný. Když třeba nějací komunisti v učitelském sboru... třeba profesor Jenčovský tam měl nějaké kecy, tak on se hned ozval. Měl to prostě polepený u těch kantorů. Ale mezi námi, mezi kamarády, to měl dobrý. Prostě byl velice svérázný. On se potom rozhodl jít studovat filozofii, nevím přesně, a oni mu všichni ti blbí kantoři předpovídali, že se nikdy neuživí, že to prostě dopadne špatně. A potom, když začali hrát jeho hry na Národním divadle, tak on nás tam jednou pozval i s těmi kantory a ti kantoři se mu všichni omluvili.“
Vladimír Březina se narodil 24. dubna 1935 v Praze. S rodiči vyrůstal v Neveklově, kde měla jeho rodina statek. V oblasti Neveklovska však v době druhé světové války vzniklo vojenské cvičiště jednotek SS. Do místní obecné školy chodil pouze do roku 1943, kdy se musela rodina z Neveklova odstěhovat do Vráže. Zde zažil v roce 1945 průjezd vojsk Vlasovovy armády, která mířila osvobozovat Prahu. Po návratu na statek v Neveklově byl po válce svědkem otcova krátkého soukromého hospodaření a vzniku tzv. strojního družstva. To však po roce 1948 zabrali komunisté a rodiče byli nuceni vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Po studiu na benešovském gymnáziu, kde byl jeho spolužákem pozdější básník Josef Topol, nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Po studiu a promoci odjel na umístěnku do sklárny v Dolním Rychnově u Sokolova. V roce 1959 se oženil s Jaroslavou Vychytilovou a následně se přestěhoval do Sázavy u Benešova. Zde pracoval až do odchodu do penze v roce 1995 na různých pozicích v sklárnách Kavalier. I když k tomu byl přemlouván, nikdy nevstoupil do KSČ. V roce 2017 žije v penzi ve svém bytě v Sázavě.
