Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Březina (* 1935)

• narodil se 24. dubna 1935 v Praze

• v roce 1943 se musela rodina nuceně vystěhovat do Vráže (z vojenského prostoru Neveklov)

• na statek se vrátili až v roce 1945 a otec začal hospodařit

• v letech 1954 až 1958 studoval na VŠ chemicko-technologické v Pardubicích

• po studiu dostal umístěnku do sklárny v Dolním Rychnově u Sokolova

• po svatbě v roce 1959 se přestěhoval do Sokolova

• později se přestěhovali do Sázavy, kde pamětník opět pracoval ve sklárnách

• v roce 1995 odešel do penze

• v roce 2017 žije v penzi v Sázavě

V březnu 1942 vznikl ve Středočeském kraji na území Protektorátu Čechy a Moravy vojenský výcvikový prostor jednotek SS. Rozprostíral se na území, které bylo ohraničeno vodními toky Vltavou, Sázavou a Konopišťským potokem a dnešní silnicí z Vrchotových Janovic do Sedlčan, celkem asi 500 kilometrů čtverečních. Postupně došlo v pěti etapách k vysídlení přibližně 30 000 obyvatel z 65 obcí a týkalo se více než 8500 rodin. Lidé, kteří byli vysídleni v první etapě, si mohli vzít s sebou živý i neživý inventář. Ti ostatní měli smůlu a velice omezené možnosti. To se týkalo i osudu rodiny Březinových, o kterém vypráví pamětník a přímý účastník tohoto vysídlení, Vladimír Březina.

Příchod na svět

Narodil se v roce 1935 v pražské porodnici, ale po porodu byl převezen na rodný statek jeho předků, do Neveklova u Benešova. Březinové zde hospodařili po několik generací a v tomto kraji měli své kořeny. Jednalo se o krajinu typicky zemědělskou a také většina obyvatel se půdou a hospodářskými zvířaty živila. Ze vzpomínek na mládí mu nejvíce utkvěly ty, které se týkají návštěv u sousedů v pekárně a kovárně. „Na podzim, když se sklidilo obilí, tak se vždy odvezlo do mlýna a při cestě z mlýna se část té mouky odevzdala pekaři. Ten měl takový sešitek a všechno do něho zapisoval. Ke konci roku se vše sečetlo a doúčtovalo. Doplácelo se ne penězi, ale další moukou, případně tam zbyl nějaký kredit na další období.“ Nezapomenutelné byly návštěvy u souseda kováře Čulíka, kde mohl pozorovat, jak se kovají koně. „Dodnes cítím tu vůni pálících se kopyt, když jim kovář zkoušel podkovu na kopyto.“            

Mládí probíhalo idylicky a jeho neodmyslitelnou součástí byly dětské hry. A nebyli by to kluci, aby často nehráli fotbal. Peněz ale neměli rodiče nazbyt, a tak si museli vystačit s hadrovým, nebo dokonce s papírovým míčem. Po mateřské škole nastoupil Vladimír Březina v šesti letech do obecné školy v Neveklově, kam ale docházel pouhé dva roky.

Nucené stěhování a načerno zabité prase

Do života obyvatel Neveklova i mnoha sousedních obcí totiž zasáhl vznik vojenského cvičiště jednotek SS a povinnost vystěhovat se. Pamětníkův otec však stále celou věc odkládal, domníval se, že válka skončí a stěhování nebude nutné. Spletl se a rodina musela Neveklov opustit ke konci roku 1943. Putovali do Vráže u Berouna. „Najali jsme si stěhovací auto firmy Holan z Prahy, na které jsme naložili nábytek. Všechno zvířectvo jsme ale museli odevzdat. Krávy, voly, ovce, kozy, prasata... Pod trestem smrti bylo zakázáno si cokoliv ze zvířat odvézt. Naši však jedno prase zabili a naložili ho mezi nábytek.“ Před Benešovem je však zastavila policie a nechala je všechno z vozu vyložit. Objevené prase policisté zabavili. Naštěstí se nejednalo o jednotku SS, ale o protektorátní policii, takže je nechali beztrestně pokračovat v cestě do nového domova.

Život ve Vráži ke konci války

Ve Vráži nastoupil Vladimír Březina do obecné školy. „Byli jsme tam jako tzv. národní hosté. Chovali se k nám pěkně, ve škole jsem se hned skamarádil a začal jsem tam žít normální klukovský život, jak kdybych byl v Neveklově.“ Ve Svatém Janu pod Skalou, kam z Vráže docházel, prožil s kamarády mnoho šťastných chvil. „Tam jsem poprvé a naposledy potkal satana. Když jsem tu houbu radostně přinesl domů, babička mne poučila, že je jedovatý.“ 

Vráž ležela na železniční trati Praha – Beroun – Plzeň a ke konci války tu docházelo k náletům spojeneckých stíhaček, tzv. hloubkařů, na vlaky s vojenským materiálem. Ti vždy zasáhli lokomotivu a vlak tímto způsobem vyřadili z provozu. Chlapci po takových náletech nacházeli hilzny z nábojů do leteckých kulometů. Každý, kdo takovou nábojnici našel, si vysloužil u ostatních respekt.

Doba osvobození

Přiblížil se konec války a s ním osvobození. „Přes Vráž šlo vojsko vlasovců směrem na Prahu. Všichni obyvatelé byli přesvědčeni, že vlasovci tehdy zachránili Prahu. Byli to ruští zajatci, kteří bojovali v německých službách, měli německé uniformy a byli označeni bílými páskami na rukávech. Rádio každou chvíli hlásilo, aby se na tyto vojáky nestřílelo, že jsou to přátelé. Někteří jeli na autech, někteří i s koňskými povozy. Táta od jednoho z vlasovců koupil koně. Takového vyhublého koníka, kterého jsme pak museli vykrmit, aby mohl sloužit v zemědělství,“ vzpomíná Vladimír Březina.

Návrat na neveklovský statek a „padlí“ sovětští vojáci

Krátce po květnovém povstání a konci války v roce 1945 se pamětník s rodiči vrátil do Neveklova. Statek byl vylidněný, ale celkem v pořádku. Nedošlo k jeho devastaci tak jako v mnoha jiných případech. „Neveklov bylo pro Němce takové ubytovací město. Pokud stříleli na cíle, tak na menší vesnice. Maminka ale často naříkala, jak jsou ta naše pole zaplevelena, protože se dva roky neobhospodařovala.“ 

Vladimíru Březinovi bylo vždy divné, když mu ve škole vyprávěli, že nás osvobodila Rudá armáda. Ze své zkušenosti věděl, že jeho kraj osvobodili vlasovci. „Do Neveklova přijela Rudá armáda s křížkem po funuse,“ říká. Na statku Březinových bydleli sovětští vojáci a rodina se musela sestěhovat do jednoho pokoje. Zážitky z osvobození Neveklova jsou ale rozporuplné. Často se stávalo, že sovětští vojáci něco ukradli, nebo dokonce znásilňovali místní ženy. Když se to dozvěděl jejich nadřízený, tak toho, který to provedl, vzal za stodolu a byla slyšet střelba. „Neveklov měl tak prvního sovětského rudoarmějce padlého v boji s Němci. Doplatil na to ještě jeden Rus, takže od té doby byli v Neveklově dva padlí rudoarmějci. Některé babky, co se starají o hřbitov, tam o ten hrob pečovaly celá léta a možná pečují dodnes. Ti vojáci nepadli v boji, ale byli zastřeleni proto, aby byla udržena kázeň.“ 

Naděje po válce

Život se začal vracet do normálních kolejí. Vladimír Březina začal znovu chodit do neveklovské školy, vstoupil do nově založeného skautského oddílu a účastnil se jeho aktivit až do roku 1948, kdy byl Skaut komunisty zakázán. „Někteří chlapci šli do Skautu, někteří do Sokola, katolická mládež měla svého Orla. Byla tam mezi nimi taková averze.“ Pamětníkův otec byl pokrokový zemědělec. Nakoupil stroje a s několika ostatními založili Strojní zemědělské družstvo. To však nemělo dlouhého trvání a po nástupu komunistů k moci po roce 1948 a vzniku místního JZD bylo zabráno a tzv. znárodněno. Z rodičů se stali družstevníci. „Otec tam byl vždy jen za kočího, který jezdil se svými koňmi, a maminka chodila na ruční práce. Tenkrát to bylo strašné, protože JZD bylo špatně vedeno. Peníze nebyly skoro žádné, životní úroveň se velice ponížila. Netuším, jak to naši zvládli, že jsme neumřeli hlady.“

Spolužák na gymnáziu Josef Topol

Po měšťanské škole nastoupil pamětník na benešovské gymnázium, kam denně dojížděl z Neveklova autobusem. Ze spolužáků vzpomíná na již zemřelého básníka Josefa Topola. „Byl to svéráz, který nerad poslouchal kecy, které jsme tam tehdy museli vyslechnout. Hodně často vedl filozofické debaty o náboženství. Pocházel z křesťanské rodiny a byl to silně věřící člověk. Jeho matka byla v Poříčí nad Sázavou kostelnicí. Byl to dobrej kluk, ale naprosto nepoddajný a u kantorů to měl polepené.“ Josef Topol se rozhodl jít studovat filozofii a všichni kantoři mu škodolibě předpovídali, že se nikdy neuživí a že to s ním dopadne špatně. Když se v Národním divadle později začaly hrát jeho hry, pozval své spolužáky i kantory na představení. Ti se mu za svou nepřesnou věštbu omluvili.

Život vysokoškoláka

Po absolvování gymnázia se v roce 1954 přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Byla to těžká doba, kdy probíhaly politické procesy. Mladí vysokoškoláci ale tehdy žili jinými radostmi a starostmi než celostátní politikou. Na škole se však našli udavači a na jejich popud byl zatčen a uvězněn jeden z vedoucích ochotnického kroužku.

Tuberkulóza změnila jeho plány

Tehdy se mladí lidé po ukončení studia nemohli sami rozhodnout, kde budou pracovat. Vladimír Březina dostal tzv. umístěnku do Západočeských skláren v Dolním Rychnově u Sokolova. Následovala svatba, získání podnikového bytu a stěhování do Sokolova. Po povolání do základní vojenské služby a následné lékařské prohlídce mu byla zjištěna tuberkulóza. Následoval půlroční pobyt v léčebně v Plané u Mariánských Lázní a po návratu do fabriky rozhodnutí v prosinci roku 1960 o přestěhování se do Sázavy u Benešova. Na práci ve sklárnách Kavalier, kde pamětník strávil pětatřicet let, velice rád vzpomíná. Od technologa přešel na práci vedoucího laboratoře. „Krátce po příchodu do fabriky mne zavolali místní funkcionáři KSČ a řekli mi, že bych měl vstoupit do strany. Snažil jsem se jim vysvětlit, že politika pro mne není a že do strany vstoupit nehodlám. Oni to sice vzali, ale nikdy jsem se do žádné vedoucí funkce nedostal,“ říká. Jeho životní zásadou byl vždy zájem o studium jazyků. Díky této znalosti měl možnost vycestovat na sedmačtyřicet služebních cest do zahraničí. „Znalost jazyků je to nejdůležitější, co mladí lidé pro svůj profesní život potřebují. Bez jazyků to nejde, jsme příliš malý stát,“ říká Vladimír Březina a dodává: „Je smutné, když náš ministr neumí kváknout jinak než česky a musí se obklopovat tlumočníky, to je k ničemu. Je to ostuda republiky.“

Oblíbeným politikem Vladimíra Březiny byl Václav Havel. „On to ze začátku neuměl, lítal v tom, ale měl zdravý selský rozum. Celé to období jeho vlády bylo jedno z nejlepších v historii této země. Klaus a Zeman na něho zdaleka nemají.“ I když má pamětník k polistopadovému vývoji výhrady, neměnil by. „Privatizace byla příležitost pro různé šejdíře a podvodníky. Ale mám radost, že se to zvrátilo a že šli komunisti do hajzlu, že přestali mít velký vliv. Dost politiků má ale v sobě komunistické myšlení.“