Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eugen Brikcius (* 1942)

• narozen 30. srpna 1942 v Praze

• nebyl přijat na vysokou školu

• soukromě se vzdělával ve filozofii, v jazycích, psal poezii

• koncem 60. let začal pořádat v Praze happeningy

• jeho akce, na kterých se scházelo mnoho lidí, vadily Státní bezpečnosti

• v roce 1973 odsouzen na osm měsíců vězení za to, že v opilosti zpíval písničky, které soud považoval za hanobení Sovětského svazu

• střídal různé dělnické profese

• byl jedním z prvních signatářů Charty 77

• neustálý tlak StB ho přiměl k vystěhování do Rakouska, kde pracoval v organizaci pomáhající emigrantům

• v Londýně vystudoval filozofii

• od roku 1989 žije střídavě v Rakousku a v Česku

V dobách socialismu byl stíhán za to, co je ve svobodných zemích považováno za legraci. Kvůli tomu, že šel s kamarády v průvodu Prahou a každý z nich nesl v ruce bochník chleba, se ocitl před soudem. Za to, že v opilosti zpíval, skončil ve vězení. Provokatér, mystifikátor, filozof, básník, muž mnoha profesí, který celý život nesnášel totalitu a toužil po svobodě.

Eugen Brikcius se narodil 30. srpna 1942. Jeho otec byl filatelista a obchodováním se známkami se živil. Velký vliv měl na něj dědeček, který ho přivedl k zájmu o umění. Od dětství dostával otázky týkající se jeho zvláštního jména. Odpovídá na ně tak, že jeho původ sahá až do 16. století. Jeden z jeho předků, právník, byl povýšen do šlechtického stavu, a tak Brikciusovi mají dokonce svůj erb.

Rodiče v pamětníkovi rozpoznali výtvarný talent, a proto ho posílali na soukromé hodiny k akademickým malířům. Soukromé vzdělávání v různých oborech pak naplnilo celý jeho život. Kvůli tomu, že rodina Brikciusových nikdy nevyjadřovala podporu komunistickému režimu, nebyl po maturitě na gymnáziu v roce 1959 přijat na vysokou školu. Pracoval tedy na různých místech v dělnických profesích. Ve volném čase četl spisy filozofů a teologů. Jeho hlavním zájmem bylo dílo Tomáše Akvinského. Jeho život vypadal tak, že přes den přidával maltu na stavbě a odpoledne chodil na výstavy a přednášky do Ekumenického semináře v Jirchářích. Když se jednou pustil do debaty o umění se svými kolegy dělníky, překvapilo ho, že nevědí, co si představit pod pojmem happening. Rozhodl se proto, že jim to vysvětlí na reálném příkladu. Jenže uspořádat na veřejném prostranství akci, při které se baví hodně lidí, nebylo za socialismu možné bez povolení úřadů. A tak se Eugen Brikcius pomalu, ale jistě dostával do problémů, které ho provázely celý další život.

První střety s policií

Začalo to tím, že na Hradčanech u letohrádku královny Anny inscenoval Zenónovu hru Achilles a želva. Rozestavěl po okolí své přátele a on se pak mezi nimi snažil dohnat dívku, která představovala želvu. „To bylo děvče, které jsem si chtěl namluvit. To byl účel, který tam ani nutně nemusel být, protože to bylo naprosto neúčelové a neužitečné. Jako umění dokonce zbytečné,“ shrnuje.

V podobných akcích pokračoval. V roce 1967 s přáteli stavěl půllitry piva na Kampě. Ovšem mladí lidé, kteří pokládali na zem piva, byli za socialismu považováni za provokující živly, a tak toto setkání ukončila policie. „Ta piva tam stála. Pršelo, takže stála v loužích. Zrcadlila. Mělo to několik rovin. Přišla policie, ale tenkrát ještě nikoho nezavřela. Všechny si nás zapsala a rozpustila to,“ vzpomíná Eugen Brikcius.

Na jedné straně říká, že jeho cílem nebylo jít do konfliktu s režimem. Na druhé straně chtěl dát najevo své přesvědčení, že člověk má právo se umělecky vyjadřovat. A tak měsíc po pivním konfliktu s policií uspořádal další happening. Dal mu název Chlebové mystérium. Pamětník se domluvil s desítkami známých na tom, že půjdou v řadě za sebou centrem Prahy a každý z nich bude mít v ruce bochník chleba. Cílem bylo bochníky naskládat k nohám dívce, která bude představovat bohyni. Mimochodem, šlo stále o tu samou dívku, kterou se pokoušel okouzlit pořádáním happeningu na téma Achilles a želva.

„Šlo o to, že jsem chtěl zrekonstruovat nějaký starý rituál v zahradách Pražského hradu. Tak jsem si říkal, ona je bohyně, udělám z ní bohyni. To byl poslední pokus. Ale udělal bych to, i kdybych nebyl nešťastně zamilovaný, protože se mi to zdálo být nejen výtvarná výzva. Takže ona seděla na barokním oblouku, my jsme šli po schodech a skládali jsme jí k nohám mytickou pyramidu z bochníků chleba,“ vysvětluje.

Jenže průvod mladých lidí, kteří kráčeli za sebou centrem Prahy a každý z nich si nesl chléb, vzbudil velkou pozornost kolemjdoucích i policie. Jakékoli větší shromáždění bylo v dobách socialismu podezřelé a nežádoucí. Policisté dorazili za průvodem do zahrad, kde probíhalo kladení bochníku k nohám dívky. „Všechny nás zavřeli a chleba zkonfiskovali. Policisté mi pak řekli, že během našeho husího pochodu Prahou jim na nás přišlo okolo stovky udání ze strany obyvatelstva,“ shrnuje Eugen Brikcius.

Kvůli happeningu před soudem

Výtvarný a literární kritik Jindřich Chalupecký mu zařídil místo v Galerii Václava Špály a rovněž mu výrazně pomohl při řešení problémů, které přišly po zatčení za Chlebové mystérium. Pamětník se totiž kvůli tomuto happeningu poprvé ocitl před soudem. „Vyšetřovatel se mě ptal, co jsem tím sledoval. Řekl jsem, že jsem chtěl, aby všichni lidé v Praze nosili chleba. On řekl, že to je výtržnost jako Brno,“ vzpomíná.

Vysvětluje, že za totality se paragraf výtržnost dal použít prakticky na cokoli: „Od vyprávění anekdot až po to, že na ulici vynadáte nevěrné ženě.“

Byl postaven před soud. Dostal tři měsíce vězení. Odvolal se. Jako svědci při procesu vystoupily přední osobnosti kulturního života, již zmíněný kritik Jindřich Chalupecký, spisovatel Bohumil Hrabal a dramatik Ivan Vyskočil. Všichni tvrdili, že nejde o výtržnost, ale o umění. Soud rozhodl, že by jejich výpověď uznal, kdyby měli postavení soudních znalců z oboru kultura. Požádali tedy na ministerstvu kultury, aby se stali soudními znalci. „K mému úžasu z nich ministr kultury tehdy udělal soudní znalce. Nečekal jsem, že to bolševický ministr udělá. Když tedy pak udělali posudky, podle kterých šlo o umění, byl jsem osvobozen a celé to bylo posuzováno jen jako nedovolená produkce, což řešil národní výbor. Díky tomu se happening stal v Čechách legální,“ vysvětluje Eugen Brikcius.

Vězení za hanobení Sovětského svazu

Na konci šedesátých let se mu podařilo dostat se do Londýna. Začal tam studovat filozofii, v roce 1970 se však vrátil. Netoužil po emigraci, chtěl žít ve své vlasti, kde měl rodiče a kamarády.

V roce 1973 se pamětník znovu ocitl před soudem. Vše začalo tím, že se s přáteli Jaroslavem Kořánem, Ivanem Daníčkem a Ivanem Jirousem sešli v restauraci: „Jarda Kořán byl fernetový král, tak jsme pili fernety. Vždy jsme se hádali o něco, týkalo se to umění a tak. Tentokrát jsme se nehádali, na všem jsme se shodli. Napili jsme se, že se nám daří se shodnout. Probíhal proces nepřetržitého shodování se. Oni tam na nás zavolali policajty a ti nás odvezli.“

Na policejní stanici Eugen Brikcius a jeho přátelé tvrdili, že v ten den odjíždějí na konferenci Socialistického svazu mládeže do východního Německa. Policisté jim k jejich údivu na lež skočili a pustili je. Podpořeni úspěchem přímo z policejní stanice pokračovali do další restaurace. „Trochu se to tam rozjelo, ale většina hospody byla takříkajíc na naší straně. Jenže jsme se dostali do konfliktu s bývalým estébákem v penzi. Jarda Kořán si před ním klekl a říkal: ‚Bolševiku, dej mi píku, já tě píchnu do pupíku,‘“ vzpomíná. Také zpívali starou píseň, ve které zní věta: „Vyžeňte vrahy Prusy z Prahy.“ Ovšem slovo Prusy zaměnili za Rusy.

Bývalý estébák na ně zavolal policii. Přijeli ti, kteří je před pár hodinami sebrali. Ti, kterým namluvili, že jsou delegáty mezinárodní svazácké konference. A tentokrát bylo zle. Byli odvezeni na záchytku a ráno vzati do vazby. Následoval soud. Pamětník se snažil soudce přesvědčit, že slovo Rusy bylo ve skutečnosti Prusy, že mu osazenstvo hospody špatně rozumělo. Marně. „Chystali velký proces, ale pak přišli na to, že nemůžou nic velkého dokázat. Tak to byl obyčejný soud za výtržnictví a urážku národa, rasy a přesvědčení. Rasu jsme neurazili žádnou, národ jsme urazili ruský a přesvědčení jsme urazili socialistické,“ shrnuje Eugen Brikcius.

Ve věznici v Oráčově

Dostal čtrnáct měsíců vězení. Po odvolání mu soud trest snížil na osm měsíců. Z toho byl čtyři měsíce ve vazbě, takže následně strávil tři a půl měsíce ve věznici v Oráčově. „Pracoval jsem tam při podbíjení kolejí. Bylo to téměř neúnosné. Měl jsem problém to fyzicky zvládnout,“ říká pamětník.

Během vazby a vězení se naučil latinsky. Přesvědčil totiž velitele věznice, aby mu otec mohl poslat učebnici. Psal verše v latině, v angličtině i v němčině. Jazyky se učil snadno jako samouk, stejně jako se dál soukromě zabýval vzděláváním ve filozofii. Proto bývá často nazýván renesančním a multifunkčním člověkem. Jeho přehled v kultuře, ve filozofii, v teologii i dalších oborech je obdivuhodný. Například anglicky se naučil sám na takové úrovni, že dokázal v Londýně skládat v angličtině zkoušky z filozofie.

Po propuštění z vězení pracoval v různých dělnických profesích. Žil například v maringotce a měřil hloubku vody ve vrtech. Přitom se živil také jako překladatel. Překládal z angličtiny odborné texty pro manželskou poradnu.

Podpis Charty 77

Eugen Brikcius je jedním z prvních signatářů Charty 77. Podepsal ji den před Štědrým večerem roku 1976, těsně poté, kdy byla sepsána. „Dal mi ji podepsat Jiří Němec, ale nikdy jsem ho pak při žádném výslechu neprozradil. Já to podepsal, protože jsem zjistil, že kdybych ten text psal já, napsal bych ho podobně. Já jsem se podle té Charty celý život choval, aniž by existovala. Choval jsem se v nesvobodném terénu, v nesvobodném světě jako svobodný člověk. Proto docházelo ke konfliktům, k zatčení, a někdy dokonce i k vězení. Takže jsem neměl žádný problém podepsat něco, s čímž jsem celý život žil v souladu,“ vysvětluje. Tvrdí, že nejhorší, co člověk mohl za totality komunistům udělat, bylo žít svobodně. Je přesvědčen, že se choval tak, jako by měl veškerá lidská práva, přestože komunisté je lidem upírali: „Zdrcující většina obyvatelstva však tančila, jak režim pískal. Lidé chodili k volbám i proti své vůli. Já jsem nikdy k volbám nešel. Já jsem nevolil, protože nemělo smysl volit. Nebyla alternativa.“

Po podpisu Charty 77 byl tři roky v hledáčku StB. Absolvoval řadu výslechů. Mnoho z jeho známých a přátel bylo ve vězení. Začal mít pocit, že život v takovém prostředí nemá smysl ani perspektivu. Nevěřil, že se něco změní k lepšímu. Úvahy, že komunismus jednou padne, mu připadaly jako utopie.

Emigrace do Rakouska

Koncem sedmdesátých let Státní bezpečnost nabízela některým chartistům možnost vystěhovat se do zahraničí. Komunisté se zkrátka chtěli zbavit svobodomyslných lidí, kteří jim působili problémy, a tak jim navrhovali, že pokud se rozhodnou pro emigraci, nebudou jim v ní bránit. „Já jsem jim oznámil, že odjedu. Oni mě dokonce přemlouvali, abych nejel. Vlastně mi chtěli začít nabízet spolupráci. To bych rezolutně odmítl, tak daleko se ani nedostali. Já jsem chtěl žít normálně, ale nikdo mě za to nebude trestat. Upřímně řečeno, přestalo mě bavit, že za cokoli můžu jít na roky do vězení a být všelijak týrán. Někteří si myslí, že člověk má prožít všechno, ale takovou zkušenost si můžu ušetřit,“ říká Eugen Brikcius.

Rozloučil se s kamarády, Státní bezpečnost v té době hlídala každý jeho pohyb. Nakonec mu otec koupil letenku do Vídně. Většina lidí tehdy odjížděla vlakem, letět do emigrace letadlem byla velká frajeřina. „Otec mě chtěl vidět vzlétnout,“ říká pamětník.

Práce ve Vídni

Do Vídně přiletěl 8. ledna 1980. Měl kontakty na několik lidí, kteří emigrovali před ním. Získal malý byt na okraji města, velmi primitivní, bez topení. Začátky nového života označuje za krušné. Přišlo rozčarování. Plánoval, že pojede do Londýna, kde dokončí svá studia filozofie, která před deseti lety přerušil. Jenže z Velké Británie nedostal vízum. Byl tím velmi zklamán: „Já jsem si myslel, že jsem ve svobodném světě, kde se každý může pohybovat, jak chce.“

Nakonec po dlouhém vyjednávání a zásahu vedení londýnské univerzity dostal stipendijní vstupní vízum s podmínkou, že až studia na univerzitě v Londýně dokončí, musí se vrátit do Rakouska. Označuje to za šok a velké zklamání. Univerzitu dokončil a podmínku splnil.

Dál se soukromě věnoval psaní básní, esejů a další literární i výtvarné tvorbě. Publikoval v různých jazycích. Přitom pracoval ve vídeňské pobočce americké organizace HYAS. Dělal tam úředníka a měl na starost pohovory s emigranty: „Přijímali jsme tam židovské uprchlíky z Íránu. Týkalo se to těch, kteří chtěli za příbuznými do Ameriky. Sami si vše hradili. To byla jiná emigrace, než jaké jsme svědky nyní. To byli vzdělaní, pilní lidé, kteří byli pro každou zemi přínosem. Měl jsem odůvodněný pocit, že to nebylo zbytečné, že má práce měla smysl.“

V Československu nechal partnerku a dceru a syna, které na dálku finančně podporoval. Stali se z nich hudebníci. V Rakousku se seznámil se ženou, rovněž českou emigrantkou, vzali se, narodil se jim syn Eugen, který pracuje jako manažer na Blízkém východě.

Po celou dobu svého života ve Vídni udržoval kontakt s přáteli v Československu a mrzelo ho, že se nevidí s rodiči. Emigraci hodnotí slovy: „Problém byl v tom, že tam člověk neměl strukturu známých. Nemohl používat protekci a doporučení. Nicméně, kdo chtěl, mohl dosáhnout toho, co chtěl. A lidé se k nám chovali vcelku dobře.“ Vlna emigrace z počátku jedenadvacátého století ho spíše děsí: „Jde o něco jiného, než byla naše emigrace v sedmdesátých letech. Ta současná je poháněna náboženstvím. Já jsem kritický vůči jakémukoli náboženství a islám je pro mě ta nejhorší náboženská varianta. Některé fanatické a zločinné muslimské projevy nepřicházejí náhodou.“

Návrat domů v roce 1990

V emigraci ve Vídni byl v podstatě spokojen, ale nevěřil, že se politické poměry v jeho vlasti změní. Vzpomíná si, že se s přáteli ve Vídni setkal v roce 1989 s Češkou, která tvrdila, že komunistický režim brzy padne. Připadalo mu, že vede nesmyslné řeči, nevěřil jí. „Já to nečekal. Byl jsem, střízlivě řečeno, příjemně překvapen,“ říká o listopadu 1989. A dodává: „Obyvatelstvo chrastilo klíči, protože už vědělo, že se mu nemůže nic stát. Nicméně, i tak to byla dojemná věc.“

Do Prahy se vrátil v dubnu 1990, z Vídně ho tehdy přivezl herec Pavel Landovský. V centru Prahy se setkal se svými rodiči. A hned se naštval. Personál luxusního hotelu v centru Prahy se k nim choval s despektem a dával jim najevo, že tam jako obyčejní Češi nepatří, že hotel je zaměřen na bohatou zahraniční klientelu. „Vrchní ve vinárnách se tehdy zbláznili. Všude se tvářili, že chtějí obsluhovat jenom cizince,“ říká pamětník.

Od roku 1990 žije střídavě ve Vídni a v Praze: „Ve Vídni píšu a venčím psa v Prátru, v Praze vše realizuji a vedu živější společenský život. Cestování mně nevadí.“

Mezi životem v Praze a ve Vídni vidí Eugen Brikcius stále rozdíly. „Ten rozdíl zůstane. Je to stejné, jako když věkově nemůžete dohnat někoho, kdo je starší. Odtud odešel poslední sovětský voják v roce 1992, tam v roce 1955. Takže ten náskok zůstává. V roce 1990 si idealisté a snílkové mysleli, že je to bod nula, od kterého se vše bude odvíjet dobrým směrem. Tak to neprobíhá. Já ale nejsem zklamán. Jsem naštván. Ne zklamán, ve svém materialistickém skepticismu jsem to, nerad, očekával. Mně to připadá jako zmařená kolosální možnost. Z potenciality jsme se nedokázali převést do aktuality. Samozřejmě, je tady do určité míry svoboda. A možná si ji obyvatelstvo ani nezaslouží. Nicméně není vše, jak by být mělo a mohlo. A perspektiva zlepšení se neotevírá.“

Eugen Brikcius je autorem řady básnických sbírek i próz. K nejznámějším patří Eugeniální verše, Sud kulatý, Z milosti těla či autobiografie Můj nejlepší z možných životů. Vytvořil televizní seriál Sny Eugena Brikciuse. Je nositelem prestižní Ceny Jaroslava Seiferta, kterou dostal v roce 2015 za sbírku A tělo se stalo slovem. V roce 2017 převzal od rakouského velvyslance vyznamenání Čestný kříž Za vědu a umění I. stupně.