Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Brösslerová roz. Vogelová (* 1927  †︎ 2017)

• 30. 3. 1927 narozena v německy mluvící asimilované rodině v Deštnici u Žatce

• otec odborník na chmel, matka pečovala o čtyři děti

• 1937 stěhování do Žatce

• zima 1938 útěk ze Sudet do Řevničova

• 18. 2. 1942 deportována s rodinou do ghetta Terezín

• bydlela v Kinderheimu, pak v domově L410

• 6. 10. 1944 deportována do Osvětimi

• po asi dvou týdnech vybrána na práci

• říjen 1944 převezena do tábora Merzdorf, práce v textilní továrně

• po osvobození návrat do Řevničova, pak do Žatce

• vyučila se v krejčovském salónu

• jaro 1949 vystěhovala se do Izraele

• žila v Tel Avivu, vedla krejčovský salón

• s manželem vychovala dvě děti

• od 90. let letech pravidelné cesty do ČR

• vdova, žije v Tel Avivu

Narodila se jako Růžena Vogelová v německy mluvící asimilované židovské rodině v sudetské vesničce Teschnitz – Deštnice nedaleko Žatce. Rodiče mluvili převážně německy, ale česky rozuměli, malá Růžena zpočátku mluvila pouze německy, ale později začala chodit do české školy a čeština se stala jejím hlavním jazykem. Pocházela z chmelařského kraje, i její otec byl na chmelu hospodářsky závislý, obchodoval s chmelem a dodával ho českým pivovarům ve vnitrozemí.

Za mnichovské krize rodina Voglova původně nechtěla opustit dům v Deštnici, mysleli si, že na venkově lépe přežijí nástup nacistů k moci. I když celkem neměli žádné větší problémy s místními sudetskými Němci, skoro všichni podporovali Hitlera a Henleina a brzy i jejím rodičům bylo jasné, že musí odejít. Našli si bydlení v protektorátu v Řevničově na Rakovnicku, kde našli i nové dobré sousedy. Bohužel doba nepřející lidem židovského původu je brzy dostihla i tam. Celá rodina odjela v únoru 1942 do Terezína, kde většinu času bydlela v tzv. Kinderheimu na bloku E410.

Selekce v Osvětimi

V září 1943 odjel na východ bratr pamětnice, na podzim 1944 ho následovala Růžena s matkou. Růžena Vogelová na rozdíl od matky měla štěstí, že prošla pověstnou osvětimskou selekcí.

„V Osvětimi Mengele mne při (selekci) dal na tu pravou stranu. Ptal se, kolik mi je (wie alt), a já řekla osmnáct a maminka ještě řekla: ‚To je moje dítě, té ještě není osmnáct.‘ On do ní kopl. Já jsem se najednou styděla, že maminka jinak byla vždy statečná. My jsme nevěděli, co se děje. Byla to ohromná žena.“ Růžena Brösslerová pokračuje:

„Bylo to hrozné, jak jsme se museli svléknout. Já jsem držela boty, přeci nemůžu bez nich. Přišla nějaká kápo, vzala mi boty. ‚Dej sem ty boty, ty kurvo, stejně chcípneš!‘ Já jsem začala brečet. Za chvíli jsme byly nahé a ostříhali nás dohola. Ti, co tam byli déle, nějaký chlap, byla tam židlička, všude ostříhané vlasy. Jedním hadrem a nějakým lysolem nás dezinfikovali. To bylo hrozné. Nahnali nás do jedné místnosti.“

„V Terezíně jsem byla opatrná, vzala jsem si na sebe sukni, šaty a ještě jedny letní šaty.“ Dlouho je však neměla, stejně by o ně později přišla, ale její rozhodnutí vzít si více oblečení pomohlo jí a mnoha jiným dívkám překonat šok, jaký znamenala Osvětim například v otázkách hygieny.

„To byla latrína strašná, vypadala stejně jako barák, v kterém jsme bydleli. Takové betonové desky, které měly díry. (…) Neměli jsme vůbec nic, žádný papír. Já jsem vždy utrhla kousek šatů. Vedle měla jenom blůzu, za dva, za tři dny jsem byla v úplně krátkých šatech.“

Zhruba po deseti dnech, dvou týdnech prošla druhou selekcí. Nacisté potřebovali pracovní sílu, potřebovali také uvolnit stále se zaplňující tábor v Birkenau. Dívky byly postaveny do řady a začalo odpočítávání. Prvních sto dívek mohlo odstoupit. Růžena byla pětadevadesátá. Dívky nevěděly, jestli pro prvních sto to znamená smrt v krematoriu či možnost dalšího života. Naštěstí pro ně, pravdivá byla druhá možnost, dívky nastoupily do vlaku, který je odvezl neznámo kam, do podhůří. Začaly pracovat v textilní továrně, teprve později se dozvěděly, že jsou vlastně kousek od bývalých československých hranic.

„Dvanáctého prosince by býval měl můj bratr narozeniny, ale už nežil. Já jsem pracovala a brečela. Přišel mistr, na šedém plášti měl hákový kříž, zastavil mašinu a ptal se, proč pláču. (…) Nechtěla jsem se s ním bavit, přeci mu nebudu vykládat, že Němci zaplynovali mého bratra. On mi říkal: ‚S tebou bych dneska měnil, padl mi druhý syn.‘ Na to mu odpovídám: ‚Pane majstr, vy jste to takhle chtěl?‘ Tak jsem dostala odvahu zeptat se, kde přesně jsme. ‚Víš, kde je Spindlermühle?‘ Samozřejmě jsem věděla, byly jsme nedaleko Špindlerova Mlýna, ale na německé straně, nedaleko českých hranic.“

I v Merzdorfu, jak se městečko jmenovalo, je sužoval nedostatek jídla, zima, štěnice. Růžena Brösslerová dnes říká, že o mnoho déle by tam stejně nepřežila. Psal se naštěstí už rok 1945 a v továrně s nimi byl jeden starší Němec, lékař, který se k nim i jinak choval relativně slušně. Jednoho jarního rána je šel probudit.

Konec války

„Byly jsme připravené, že jdeme dolů. Slyšíme, jak někdo odemyká. Najednou tam stál ten pan doktor a řekl: ,Ich bitte die Damen herunter gehen.‘ Prosím dámy, aby šly dolů. Najednou jsme byly dámy. Ne abychom se postavily do řady, ale do půlkruhu, to nebyl apel.“ Lékař jim přišel oznámit: „Je konec války. Chci vám vysvětlit jako lékař, jste podvyživené, abyste nezačaly jíst moc. Jsme v Krkonoších, přijdou vás osvobodit Rusové, už jsou na cestě sem, Hitler kapituloval.“ „Najednou jsme byly dámy,“ směje se při vyprávění Růžena Brösslerová.

Ještě si musely prožít peripetie spojené s cestou do Prahy. Byly sice nedaleko českých hranic, ale silnice byly rozbité a vlaky jezdily nepravidelně. Také jako skupina žen, sice s krátkými vlasy, v hadrech a pohublých po dlouhém věznění, si zažily strach tentokrát z ruských vojáků. Obcházela je pověst, že znásilňují ženy. Naštěstí pro skupinku, v které byla Růžena Vogelová, dopadlo vše dobře.

Po válce se pamětnice shledala jen se svojí babičkou, která shodou šťastných náhod přežila v Terezíně. Růžena Vogelová vystudovala rodinnou školu a připravovala se na nový život v zámoří. Proběhl komunistický převrat roku 1948. I když se o politiku nijak nezajímala, začínalo jí být jasné, že dříve arizovaný majetek jejích rodičů se jí nevrátí, neměla mnoho důvodů v Československu zůstávat. Uvažovala o vystěhování za vzdálenými příbuznými do Kanady, zval ji tam strýc, který tam podnikal. Odejít z Československa nešlo tak jednoduše. I když nebyla sionistka, přihlásila se do transportu do Izraele na přelomu roku 1948/1949. Nešlo však zabalit vše, když si někdo postavil hlavu, došlo i k absurdním situacím.

Vystěhování

„Když jsme ty listiny podali v Ústí nad Labem, tak něco škrtli. Mně například škrtli všechny podprsenky. Přišli vám do bytu celníci. Před nimi jste musel balit. A oni to odškrtli, co bylo povolené. – ‚Řekněte mi, já mám jet bez podprsenky?‘ – ‚Máte povolenou jen tu jednu, co teď nosíte.‘ – ‚No víte co, já ji nepotřebuji nosit.‘“

V Izraeli zprvu žila v táboře pro nové přistěhovalce v Natanyi. Připravovala se však na odchod do Kanady. Strýcově obchodu se však přestávalo dařit, a najednou z Kanady přišla zpráva, že strýc zbankrotoval a spáchal sebevraždu. Z cesty samozřejmě sešlo. Ačkoliv se jí zpočátku v Izraeli moc nelíbilo, zvykla si, seznámila se panem Brösslerem, též česky mluvícím Židem, založila rodinu a je nyní spokojená s tím, jak prožila svůj život.

S manželem si v devadesátých letech koupili v pražských Jinonicích byt, kam pravidelně jezdili a zvali své izraelské i české přátele. Bohužel manžel před lety zemřel, byt tak Růžena Brösslerová prodala. Do Prahy dnes nejezdí tak často, jak by ráda. Říká, že se do Prahy chtěla přestěhovat i natrvalo, ale v Izraeli má přátele a rodinu, a tak zůstalo jen u nerealizovaného přání.

Náboženství

„Já od té doby, co jsem se vrátila z Osvětimi, nechci slyšet o nějakém náboženství. Moje děti jsou také tady vychované bez židovství. Kdo byl v Osvětimi a viděl to, co já jsem viděla, nemůže věřit v Boha. Malé děti, které hodí do ohně nebo je zplynují? Nechci o tom mluvit. Mám tady ještě chodit do kostela (synagogy)? Nevěřím na nic. Nebyli jsme k tomu také vychovaní, byli jsme asimilovaní.“

O sudeťácích a právu na návrat

„My nechceme zpátky, to je politika, říkají. Jim se daří báječně, proč křičí Zurück in die Heimat? Oni tam jedou ukázat, jaký mají mercedes.“