Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Hitler kapituloval a najednou jsme byly dámy
30. 3. 1927 narozena v německy mluvící asimilované rodině v Deštnici u Žatce
otec odborník na chmel, matka pečovala o čtyři děti
1937 stěhování do Žatce
zima 1938 útěk ze Sudet do Řevničova
18. 2. 1942 deportována s rodinou do ghetta Terezín
bydlela v Kinderheimu, pak v domově L410
6. 10. 1944 deportována do Osvětimi
po asi dvou týdnech vybrána na práci
říjen 1944 převezena do tábora Merzdorf, práce v textilní továrně
po osvobození návrat do Řevničova, pak do Žatce
vyučila se v krejčovském salónu
jaro 1949 vystěhovala se do Izraele
žila v Tel Avivu, vedla krejčovský salón
s manželem vychovala dvě děti
od 90. let letech pravidelné cesty do ČR
vdova, žije v Tel Avivu
Narodila se jako Růžena Vogelová v německy mluvící asimilované židovské rodině v sudetské vesničce Deštnice (Teschnitz) nedaleko Žatce. Rodiče mluvili převážně německy, ale česky rozuměli, malá Růžena zpočátku mluvila pouze německy, ale později začala chodit do české školy a čeština se stala jejím hlavním jazykem. Pocházela z chmelařského kraje, i její otec byl na chmelu hospodářsky závislý, obchodoval s chmelem a dodával ho českým pivovarům ve vnitrozemí.
Za mnichovské krize rodina Vogelova původně nechtěla opustit dům v Deštnici, mysleli si, že na venkově lépe přežijí nástup nacistů k moci. I když neměli žádné větší problémy s místními sudetskými Němci, skoro všichni podporovali Hitlera a Henleina a brzy i jejím rodičům bylo jasné, že musí odejít. Našli si bydlení v Řevničově na Rakovnicku, otce zaměstnal starosta jako správce statku a práci kočího získal i Růženin bratr.
V roce 1939 se rodiče dověděli o možnosti poslat děti do Londýna k pěstounským rodinám. Ačkoli vše bylo připraveno k jejich odjezdu, nakonec k cestě nedošlo – jako první odmítl bratr: „Bratr prohlásil, že k cizím nepojede. My se sestrou jsme se samozřejmě přidaly. Tatínek tedy s pláčem souhlasil a zůstali jsme,“ popisuje pamětnice osudové rozhodnutí. Po třech letech v Řevničově, kde se usadilo asi 25 židovských rodin, které utekly ze Sudet, nastoupili Vogelovi spolu s ostatními židovskými obyvateli transport do ghetta v Terezíně.
Deportaci předcházely dva nebo tři dny na shromaždišti v Kladně. Po příchodu do Terezína žila Růžena v Kinderheimu v Drážďanských kasárnách, později se přestěhovala do dívčího domova v L410. Tam a také na marodce, kde se léčila s tyfem a žloutenkou, navázala přátelství na celý život.
V září 1943 odjel z Terezína starší bratr pamětnice do Osvětimi, po půl roce v tzv. rodinném táboře neušel smrti v plynové komoře. Začátkem října 1944 byla do transportu zařazena i Růžena s matkou a sestrou. Na rozdíl od nich prošla pověstnou osvětimskou selekcí. Pamětnice líčí procedury příjezdu do Osvětimi: „Museli jsme se svléknout. Držela jsem si své boty a nechtěla je pustit. Přišla nějaká ženská, kápo, a vzala mi je: ‚Dej sem ty boty, kurvo, stejně chcípneš!´ Začala jsem brečet. Za chvíli jsme byly nahé a ostříhali nás dohola. Nahnali nás do jedné místnosti. Jedním hadrem a nějakým lysolem nás pak dezinfikovali.“ Pamětnice je přesvědčená, že kdyby v Osvětimi měla zůstat o něco déle, nevydržela by.
Zhruba po dvanácti dnech, nanejvýš dvou týdnech, prošla Růžena druhou selekcí. Nacisté potřebovali pracovní sílu a museli také uvolnit stále se zaplňující tábor v Birkenau. Dívky byly postaveny do řady a začalo odpočítávání. Prvních sto dívek mohlo odstoupit. Růžena byla pětadevadesátá. Nevěděly, jestli vyčlenění první stovky znamená smrt v krematoriu či možnost dalšího života.
Naštěstí dívky nastoupily do vlaku, který je odvezl do tábora Merzdorf, pobočného tábora koncentračního tábora Gross Rosen. Začaly pracovat v textilní továrně, která zpracovávala len, teprve později zjistili, že jsou vlastně kousek od bývalých československých hranic – tábor ležel na polské straně Krkonoš nedaleko Špindlerova mlýna.
I v Merzdorfu je sužoval nedostatek jídla, zima a štěnice. Růžena Brösslerová dnes říká, že kdyby válka neskončila, o mnoho déle by v táboře stejně nepřežila. Nečekanou událost pro vězeňkyně znamenalo dítě, které porodila jedna z žen: „Hoch se narodil 7. března 1945 a dostal jméno Tomy, samozřejmě po Masarykovi. Chodily jsme se na něj dívat. Dokonce pro něj a jeho matku do Merzdorfu přijel Mengele, ale vedoucí tvrdil, že je nejlepší pracovnice a nevydal je. Takže ta žena i dítě přežili, což byl zázrak.“
V táboře pracoval jeden starší Němec, lékař, který se k vězeňkyním choval relativně slušně. Jednoho jarního rána je šel probudit. „Byly jsme připravené, že půjdeme dolů a náhle slyšíme, jak někdo odemyká. Najednou tam stál ten doktor a řekl: ´Ich bitte die Damen herunter gehen.´ Prosím dámy, aby šly dolů. Najednou jsme byly dámy! Měly jsme se postavit ne do řady, jako obvykle, ale do půlkruhu, tentokrát to nebyl apel. Lékař nám oznámil, že je konec války a přidal varování: ´Chci vám vysvětlit jako lékař, že jste podvyživené a je třeba, abyste nezačaly jíst moc. Jsme v Krkonoších, přijdou vás osvobodit Rusové, už jsou na cestě sem, Hitler kapituloval.´Najednou jsme byly dámy,“ směje se při vzpomínce na konec války Růžena Brösslerová.
Osvobozené vězeňkyně čekaly další peripetie spojené s cestou do Prahy. Nacházely se sice nedaleko českých hranic, ale silnice byly rozbité a vlaky jezdily nepravidelně. Skupina asi sedmi žen, sice s krátkými vlasy, v hadrech a pohublých po dlouhém věznění, si zažila strach z ruských vojáků. Obcházela je pověst, že znásilňují ženy. Naštěstí pro skupinku, v které byla Růžena, dopadlo vše dobře.
První cesta z Prahy vedla do Řevničova. O matčině a bratrově smrti už věděla, ale byla skálopevně přesvědčená, že se v Řevničově setká s otcem. Vrátila se jako první přeživší z pětadvaceti židovských rodin deportovaných z Řevničova, brzy zjistila, že také jako poslední. Otec, jehož denně vyhlížela na nádraží i na příjezdové silnici do obce, zemřel v Kauferingu v prosinci 1944, což se zdrcená Růžena dověděla ze seznamů zemřelých. Shledala jen se svou babičkou, která shodou šťastných náhod přežila v Terezíně, a vzdáleným bratrancem. Celá širší rodina Vogelova za války zahynula. Růžena se usadila v Žatci a vyučila se v krejčovském salónu.
Ačkoli nezamýšlela emigrovat, přemluvil ji strýc, který se už před válkou dostal do Kanady a o jednu z mála příbuzných se chtěl postarat. Připravovala se tedy na nový život v zámoří. Mezitím proběhl komunistický převrat roku 1948 a začínalo jí být jasné, že dříve arizovaný majetek jejích rodičů se Růženě nevrátí, navíc nedostala pas. Existovala však možnost legálně vycestovat se skupinou sionistů do Izraele a odtamtud pak pokračovat do Kanady. I když nebyla sionistka, přihlásila se do transportu do Izraele na přelomu roku 1948-1949 a odjela. „Nechtěla jsem pryč. Sionistka jsem vůbec nebyla, Izrael mě nelákal. Vzpomínám si, že jsem plakala celou cestu vlakem až do Velenic. Pak jsme čekali v Trani na loď. Podmínky byly hrozné, ale naštěstí jsme se většinou znali z Terezína, byli mladí a brali to skautsky,“ líčí odjezd paní Růžena.
V Izraeli zprvu žila ve stanovém táboře pro nové přistěhovalce v Netanji a připravovala se na odchod do Kanady. Strýcovu obchodu se však přestávalo dařit a později z Kanady přišla zpráva, že spáchal sebevraždu. Z cesty samozřejmě sešlo. Ačkoliv se jí zpočátku v Izraeli moc nelíbilo, díky přátelům z Terezína se usadila v Tel Avivu, našla si práci a postupně si zvykla. V Izraeli používá jméno Ruth, pro přátele a v Čechách zůstává Růženou. Stále se setkávala s bývalými známými z Terezína, mezi nimiž našla i svého budoucího manžela, také československého žida. S přítelkyní založila krejčovský salón, později se jí narodily dvě děti.
S životem v Izraeli se postupně smířila, a i když koncem 60. let zvažovali emigraci do Holandska, manžel nechtěl začínat znovu od začátku a zůstali v Izraeli. Od devadesátých let navštěvuje opět Českou republiku, dříve s manželem, po jeho smrti ve společnosti vnučky. Na otázku, zda a jak vnímá židovství, má paní Brösslerová jednoznačnou odpověď: „Byla jsem v Osvětimi. Od té doby nechci slyšet o žádném náboženství. Kdo byl v Osvětimi a viděl to, co já jsem viděla, nemůže věřit v Boha.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Memory of nations (in co-production with Czech television)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Memory of nations (in co-production with Czech television) (Andrea Jelínková)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of 20th Century (Hynek Moravec)