„Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do zahraničí jako voják. Byl jsem totiž jeden z mála poddůstojníků, který byl v hodnosti desátníka, zatímco všichni ostatní byli téměř četaři. Ani nevím, co mě to napadlo, ale museli při mně stát všichni svatí. Poslední den, když už byla celá armáda rozpuštěna, jsem šel na velitelství pluku a řekl jsem jim: 'Podívejte se, všichni kolem mě jsou četaři, já jsem pořád desátník. Co když to budu jednou potřebovat?' V poslední hodině armády tedy podplukovník vydal rozkaz, díky kterému jsem byl povýšen na četaře. Později jsem se dostal posledním transportem do Francie. Itálie vypověděla válku a Středozemní moře bylo uzavřené. Stal jsem se tam instruktorem nováčků, jelikož v zahraničí bylo dost našich lidí. Například spousta Slováků, kteří byli ve Francii zaměstnáni jako horníci, Baťovci, Zbrojováci z brněnské Zbrojovky a taky lidé ze Škodovky. Nakonec za námi přicházely i zbytky interbrigadistů z občanské války ve Španělsku.“
„Pokud se jedná o člověka, který má nějakou velitelskou funkci, tak je hlavní, aby myslel a používal svůj zdravý selský rozum. Jednou jsem dostal rozkaz od pozdějšího generála, tenkrát štábního kapitána [Viléma] Sachera, abych na určitém místě postavil svoji baterii do palebné pozice. Řekl jsem si, že se tam napřed půjdu podívat. A tak jdu a narazím na kupu sovětských vojáků: 'Co blázníš, kam jdeš? Vždyť jsou tam Němci!' Kdybych jej tenkrát uposlechl a vjel tam, tak bylo zle, protože to bylo celé obsazené. Na podobné situace však předpis pamatuje, protože rozkaz se nemusí uposlechnout, když byl vydán v době, kdy se informace velitele lišily.“
„Náhodou jsme se dostali k nějakému člověku, který nám opatřil průvodce. Ten nás vedl lesy a zabloudil. Najednou začal koktat a utekl a my tam zůstali sami. Naštěstí [pauza]… tam byla taková hájovna. Do ní jsem nakouknul a modlil se, aby v ní byl náš člověk. Pohostili nás, trochu jsme si zdřímli a druhý den jsme dělali, jako že jdeme kupovat stromky na Vánoce, pro případ, že by nás potkala nějaká hlídka vojáků. Tenkrát byl totiž zrovna prosinec. O půl osmé ráno jsme tedy vyšli s jeho manželkou, která nás vedla, zatímco on šel napřed jako pátrač. Jmenovali se Kopřivovi. Nakonec jsme se dostali až do Makova. Když jsem přišel z války, tak jsem se s tím Kopřivou chtěl dostat do styku, abych mu poděkoval. Napsal jsem tam tedy na národní výbor a oni mi neodpověděli.“
Otto Brück se narodil 12. srpna 1915 v Brně do židovské rodiny. Kvůli špatným bytovým poměrům v Brně trávil většinu dětství u babičky a dědy v nedalekých Ivančicích. V roce 1937 předčasně odešel ze studií Právnické fakulty Univerzity Karlovy a narukoval do československé armády. 15. března 1939 byl těsně před rozpuštěním generálního štábu povýšen do hodnosti četaře. 18. prosince roku 1939 ilegálně přešel hranice protektorátu s cílem přidat se k exilovému odboji. Komplikovanou cestou přes Slovensko, Maďarsko, Balkán, Blízký východ a Středozemní moře se v létě roku 1940 dostal do Francie, kde působil jako instruktor nováčků. Po obsazení Francie nacisty byl společně s dalšími vojáky evakuován do Anglie, kde během čtyř let prodělal řadu výcviků. V létě roku 1944 jej čekal přesun na východní frontu, na podzim roku 1944 se zapojil do bojů v rámci Karpatsko-dukelské operace jako velitel 3. tankové divize čs. armády. S frontou pak došel až do slovenského Martina, kde jej zastihl konec války. 15. května 1945 byl přidělen k hlavnímu armádnímu štábu. V roce 1946 demobilizoval a s hodností kapitána v záloze se stal národním správcem, později pracoval jako průvodce v cestovní kanceláři Čedok. V době natáčení rozhovoru (2003) žil v Trutnově.
