Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Otto Brück (* 1915)

• narozen 12. srpna 1915 v Brně do židovské rodiny

• v roce 1937 narukoval do československé armády

• 18. prosince 1939 opustil ilegálně Československo, aby se přidal k zahraničnímu odboji

• v létě roku 1940 se stal instruktorem nováčků čs. exilové armády ve Francii

• 3. července 1940 byl společně s dalšími vojáky evakuován z přístavu Sète do Anglie

• na podzim roku 1944 se jako velitel 3. protitankové baterie účastnil Karpatsko-dukelské operace

• 15. května 1945 byl přidělen k hlavnímu štábu čs. armády

• v roce 1946 demobilizoval

• působil jako národní správce, později pak v cestovním ruchu

Tři stovky na cestu

Otto Brück se narodil 12. srpna 1915 v Ivančicích do židovské rodiny. Tatínek byl až do své smrti v roce 1928, kdy podlehl rakovině žaludku, vlakovým průvodčím. Tatínek s maminkou bydleli v jednopokojovém bytě v Brně, zatímco jejich syn vyrůstal několik desítek kilometrů daleko u svých prarodičů. Stalo se tak především kvůli špatné bytové situaci ve městě, díky které nemohla rodina najít takový prostor, v němž by mohla pohodlně bydlet pohromadě. V Ottově dětské hlavě se proto pro prarodiče ustálilo pojmenování tatínka a maminky, zatímco svou opravdovou matku oslovoval křestním jménem, tedy Olgo.

Vyrůstání na malém městě líčí Otto jako velice poklidné a ve svém vyprávění se jím příliš nezaobírá. Po vychození obecné školy absolvoval šest tříd reálného gymnázia a v polovině 30. let pak nastoupil na studia Právnické fakulty Univerzity Karlovy. „Hned jsem toho nechal. Nevěřil jsem, že bych to zvládnul,“ vzpomíná a doplňuje, že se ve svých dvaadvaceti letech obratem přihlásil jako dobrovolný vojenský branec. Od října roku 1937 pak sloužil u pluku v brněnských Židenicích. Během následujících měsíců byl podroben několika výcvikům a dvakrát povýšen. Naposledy se tak stalo těsně před tím, než byla československá armáda rozpuštěna: „Nevím, co mě to tenkrát popadlo. V poslední den branné moci jsem zašel na generální štáb a nechal se povýšit na četaře. Řekl jsem jim, že se mi to bude možná jednou hodit,“ uzavírá Otto svou vzpomínku na 15. březen 1939.

Následující měsíce v novém státním uspořádání, tedy Protektorátu Čechy a Morava, pro Ottu znamenaly návrat do Ivančic, kde se nechal zaměstnat jako pomocný stavební dělník. Postupem času mu však začínalo být jasné, že ve státě spravovaném nacisty se mu bude žít jen těžko a přes své armádní kontakty se začal poohlížet po možnostech odchodu za hranice. Společně s jiným kamarádem z kasáren se domluvili, že během prosince 1939 utečou přes Balkán z Evropy. S plánem cesty jim rovněž radil další známý z vojenské služby, který přes hranice utekl o něco dřív a jako vodítko posílal přátelům pohlednice ze zásadních míst svého putování. Před odchodem z domova se však Otto zašel poradit také za babičkou a dědou: „Naznačil jsem, že nastanou zlé doby a děda vytáhl peněženku a dal mi tři stovky na cestu do Francie. Nebýt těch peněz, nedostal bych se tam.“

 

Krajané v uniformách

S aktovkou, ve které měl dle svých slov sbalenou košili, dvoje spodky a tři kapesníky, se Otto i jeho kamarád vydali do Velkých Karlovic. Právě z této valašské vesnice jim voják, který byl na cestě o něco dříve, poslal první pohled. Na místě měli také smluveného převaděče, s nímž se následujícího večera rozhodli překročit hraniční čáru tehdy samostatného fašistického Slovenska. Po několikahodinovém bloudění mezi smrky se však ukázalo, že muž vůbec neví, kde se nacházejí. V další nepozorované chvíli se ztratil v houštině. Vojáci zůstali na hřebenu Beskyd sami, a pokračovali proto dál směrem, o kterém se domnívali, že vede k hranicím protektorátu.

O necelou půlhodinu později dorazili na svažitou mýtinu, na jejímž konci se krčila malá hájovna s rozsvícenými okny. Otto nahlédl vstupními dveřmi do předsíně a popřál česky dobrý večer. Ukázalo se, že měli štěstí, neboť je hajný i jeho žena ochotně přijali a poskytli jim nocleh. Následujícího rána se společně vydali směrem k Makovu. „O půl osmé jsme vyšli s jeho manželkou, která nás vedla, zatímco on šel napřed jako pátrač. Blížily se Vánoce, a tak jsme předstírali, že si jdeme vybírat stromky,“ vzpomíná Otto. Přechod na Slovensko byl tedy úspěšný a cesta obou emigrantů pak logicky pokračovala přes Bratislavu až k maďarské hranici.

Po příjezdu do Budapešti se šli rovnou nahlásit na místní francouzské velvyslanectví, kde zažádali o přidělení víz. Místo toho však byli zatčeni a uvězněni v pevnosti Citadela na Gellértově hoře tyčící se nad Dunajem. Otto ve svém vyprávění popisuje úsměvnost situace a dodává, že nikdy v životě neviděl vágněji střežené vězení, než bylo právě to maďarské. Po útěku, který spočíval pouze v přeskočení pevnostní zdi, však byli v ulicích města znovu chyceni a deportováni zpět do slovenské Nitry. „Vyspali jsme se tam, najedli a mazali znovu přes hranice. Byl to uherský tanec číslo dvě,“ směje se Otto zmatkům, které v té době panovaly na území střední Evropy.

Cesta dvou mladých emigrantů pak už bez komplikací pokračovala přes Srbsko do řecké Soluně a Istanbulu, odkud se přeplavili do Libanonu. V Bejrútu se oba znovu nalodili na jedno z posledních civilních plavidel, které se mohlo vydat přes Středozemní moře, a 1. června 1940 připluli do Marseille. Otto pak nasedl na vlak jedoucí do nedalekého města Agde, aby se mohl připojit k 3. pěšímu pluku československé exilové armády, kde také následně působil jako instruktor nováčků: „Byla tam spousta Slováků, kteří byli ve Francii zaměstnáni jako horníci, Baťovci, Zbrojováci z brněnské Zbrojovky a taky lidé ze Škodovky. Nakonec za námi přicházely i zbytky interbrigadistů z občanské války ve Španělsku.“

 

Zprávy o invazi

Četař Brück však se svými krajany v uniformách setrval ve Francii pouze jediný měsíc. 3. července byli totiž všichni vojáci z přístavu v důsledku prolomení Maginotovy linie a zhroucení obrany Francie evakuováni k anglickým břehům. Zde byla velká část jeho přátel v předtuše velké vzdušné bitvy naverbována ke královskému letectvu. Otto však zůstal u pozemních jednotek. V následujících čtyřech letech se připravoval a cvičil na to, že jej armáda bude při otevření front na kontinentě potřebovat. Mezitím si však také užíval svobodného života.

V Anglii se během válečných let dokonce zasnoubil. Dívka, do které se zamiloval, však nakonec odešla s jiným a český voják tak chodil dál na tancovačky v okolí kasáren a za zvuků hudby protáčel děvčata. To vše se odehrávalo v kulisách nesmírné národní houževnatosti, kterou Angličané během válečných let prokázali především ve chvílích, kdy byla jejich země bombardována letadly Luftwaffe. Otto tento fakt ilustruje historkou z jednoho bálu v Londýně, v jehož závěru své tanečnici nabídl doprovod domů. Ta se mu prý letmo podívala do očí a řekla: „Já dnes budu spát tady, Němci nám zbořili barák.“

O podobné odhodlanosti svědčí i popisované výcviky takzvaných homegardistů, kterým byl Otto rovněž přítomen. Ti se v boji proti nepříteli zdokonalovali s dřevěnými maketami šavlí, jelikož anglická armáda trpěla v prvních válečných letech zoufalým nedostatkem materiálu i techniky, který nechala na francouzských plážích při zběsilé evakuaci u Dunkierque. Postupem času se však stavy nových zbraní zlepšovaly a vše spělo k opětovnému vylodění u břehů Normandie. „S naší jednotkou jsme jezdili po Anglii z jednoho místa na druhé a o invazi jsem se dozvěděl až z novin,“ říká Otto, který o několik dní později obdržel rozkaz o přeložení k bojům na opačný konec Evropy na území Sovětského svazu. V létě roku 1944 absolvoval spolu s dalšími vojáky přesun kolem Středozemního moře přes Blízký východ a Baku až do Rostova na Ukrajině, odkud už to nebylo příliš daleko na bojiště východní fronty.

 

Soukromá válka

K Dukelskému průsmyku, ve kterém se už od léta schylovalo k velkému ozbrojenému střetu, se Otto dostal na počátku září a o několik měsíců později zde byl jmenován velitelem 3. protitankové brigády. „Přijelo nás tam asi sto a někteří naši kluci padli už první den. Po čtyřech letech blahobytného života v Anglii,“ vzpomíná Otto na tvrdé boje v počátcích Karpatsko-dukelské operace v září roku 1944. Dodává, že v rozhodujících chvílích nikdy nepocítil strach: „Já jsem věděl, že to prostě musím udělat. To ze mě nedělá hrdinu.“

I přesto, že neměl odpovídající vojenské vzdělání a zkušenosti, se mu podařilo svoji jednotku provázet bez úhony všemi konflikty s ustupujícím wehrmachtem. Dělo se tak především díky jeho obezřetnosti i selskému rozumu, kterým někdy poupravoval staré rozkazy svých nadřízených s ohledem na to, aby odpovídaly aktuální situaci v terénu. Jindy jej i jeho muže zase zachránila náhoda v podobě zničeného mostu, který před nimi vyhodili němečtí vojáci do vzduchu. Při dlouhém čekání na jeho provizorní obnovení sledoval Otto práci pyrotechnické jednotky, která na druhém břehu zneškodňovala miny, a pomalu mu u toho docházelo, že nebýt onoho zdržení, nebyl by už mezi živými ani on, ani jeho jednotka.

Vojáky na východní frontě i přes nesmírné obtíže hnala vpřed touha osvobodit svou bývalou vlast. A téměř každého muže v uniformě, včetně četaře Brücka, k tomu vedla mnohem niternější tenze, nežli to, co by se dalo nazvat vlastenectvím: „Byla to moje soukromá válka. Stejně tak, jako to bylo u všech ostatních vojáků. Byla to zkrátka naše vyhraná druhá světová válka,“ říká Otto a odkazuje tím na skutečnost, že už během svého pobytu v Anglii tušil, co se s jeho příbuznými v protektorátu asi stalo.

Povědomí o krutosti nacistů získával především díky četbě vojenských novin. Když v nich jednoho dne uviděl jméno svého strýce, který byl popraven a postupně se pak přidávala i jména židovských kamarádů, chtělo se mu plakat. Proti německým vojákům však dle svých slov nikdy nepocítil výraznější zášť: „Několikrát jsem se potkal tváří v tvář se zajatci. Nikdy jsem se nechtěl pomstít a dokonce jsem ani nepomyslel na mámu, která zahynula v koncentráku,“ konstatuje bez větších emocí Otto, který se při přechodu Rudé armády přes Moravu oddělil a zamířil do Ivančic, kde z celé rodiny našel pouze tetu.

Hned v květnu 1945 ho služebně přidělili k hlavnímu armádnímu štábu. V aktivní službě vydržel pouze do následujícího roku, kdy odešel s hodností kapitána do zálohy. V dalších letech se živil jako národní správce uhlí a později začal pracovat jako průvodce pro cestovní kancelář Čedok. Hned po válce obdržel od československého státu několik vyznamenání včetně válečného kříže, medaile Za zásluhy I. stupně a medaile Za chrabrost. Do úplné armádní výslužby pak odešel v roce 1976 s hodností plukovníka. Většinu svého života po návratu do vlasti prožil v Trutnově.

Sběračům a editorům Paměti národa se při zpracovávání této nahrávky nepodařilo dohledat příliš konkrétních informací o Ottově pozdějším životě. Za jakoukoliv zprávu, která nám jeho příběh pomůže doplnit, budeme vděční.