„Tatínka jsme neměli, tak maminka, chuděra, chodila po tych sedlákách, esli by jí něco dali, aby nás uživila. Ona nic neměla. A já jsem hlídala, dvanáct roků, to byli menší, a najednú, seděly jsme děcka mezi dveřama, to aj súsedovy děcka, a vykládaly jsme si a včil oni tam došli dva páni v autě, a že esli bydlí tady Zimmermanovi, že abych jim šla ukázat, kde je národní výbor. Já pam (říkám): ‚Dyť jste jeli kolem.‘ – ‚Ano, pojď, musíte jet.‘ Strčili mě do auta. Konec, a už nevěděl nikdo, kde su, co su, nic. Vedli nás všeckých do Mikulova a v Mikulově nás dali do – esli si pamatujete ty prasečáky, co vozili, nebo krávy a to byla jedna to... a do toho nás tam nahnali, do vagonu, vlak to jel. No, kde, já dvanáct roků, já jsem: ‚Kam nás včil vezú?‘ Všecí, no plakalo to všecko, tož to šlo krokem ten vlak, to bylo plné. To bylo ale dvanáct tech vagonů a to bylo všecko plné. No to byl můj první zážitek, co povidám: ‚Co s nama bude?‘ Dojeli jsme, oni to měli nějak udělané, že to jelo až do teho tábora. To byl dětský tábor na předělání na Němců a dojeli jsme tam a včil taká bachařka tam byla a ona si vzala tych dvanáct děcek a to bylo takové postavené, jak dyž teď chodí děcka na tábory. To byla taková velká louka a to bylo postavené. Tak jsme byly čtyři děvčata ve stanu jednem. No, to bylo hrozné, ale musely jsme, musely jsme. A já jsem se modlívala večer, já jsem tak seděla. To tam byla Ruska, Polka a jakási Švédka nebo co to bylo, čtyři jsme tam byly. A ty že: ‚Co děláš?‘ Ale nikdo nerozuměl, jenom ta Polka. Já pam: ‚Já se modlím.‘ A ona povidá: ‚Tak se modli, abychom všecí...‘ A já pam: ‚Ale dyť mně nerozumíte.‘ A ona mně na to říká: ‚Děvčátko, Bůh je jenom jeden. Ty se modlíš a modlíš se aj za nás, aby nás Pánbůh chránil.‘ Já pam: ‚No já se budu.‘ Každý večer, dyž jsme došly, tak ony jenom chodily za mnú, abych se modlila. Tak jsme si dycky sedly a modlily jsme se.“