Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Bubeníková (* 1938)

• narozena 16. května 1938 v Jablonci nad Nisou

• její matka Vlasta Holečková byla významnou českou tenistkou

• zažila bombardování Pardubic

• zúčastnila se posledního všesokolského sletu v roce 1948

• oba její rodiče byli v 50. letech propuštěni z práce

• od roku 1959 pracovala jako učitelka

• manžel Josef byl po roce 1968 vyloučen z KSČ a vyhozen z pozice vysokoškolského učitele

• její syn Jan Bubeník byl významnou osobností sametové revoluce

Původ, rodiče

Jitka Bubeníková pochází z Jablonce nad Nisou, kde se 16. května 1938 narodila tenistce Vlastě Holečkové a právníkovi Pravoslavu Holečkovi. Otec přišel na svět v roce 1905, matka, která byla o třináct let mladší, se později stala známou československou tenistkou. Rodiče se seznámili v Jablonci nad Nisou, kde byla matka na výměnném pobytu u německé rodiny (na handlu). Jitka Bubeníková vzpomínala na to, jaká byla reakce rodičů jejího otce, když přivedl svou budoucí manželku představit. „‚Nekaz tý holce život,‘ řekl tehdy jeho otec.“

Dětství za války v Pardubicích, bombardování

V prvním roce druhé světové války se kvůli otcovu zaměstnání na berním úřadě museli přestěhovat do Pardubic. Zde prožila celá rodina šest válečných let. Roku 1943 přibyl další člen rodiny, pamětnici se narodil bratr Milan, pozdější úspěšný tenista. Bydleli v Pražské ulici nedaleko továrny na petrolej. Naproti jejich domu žila rodina Balcarových, která si zřídila jednoduchý protiletecký kryt. Hlavním důvodem byly nálety, které byly v Pardubicích velmi časté. Jitka Bubeníková zažila jako dítě na vlastní kůži tři bombardování. Často z dálky slýchávali letouny. „Táta vždycky říkal, že z toho nic nebude.“

Jednou zazněla siréna a celá rodina až na matku, která v té době pobývala u své sestry v Brandýse nad Orlicí, se utíkala na poslední chvíli schovat do krytu k Balcarovým. „Koukli jsme se nahoru, byla nádherná modrá obloha, a z toho už padaly tři bomby.“ Všichni tři utíkali, jak mohli, aby se dostali co nejdříve do bezpečí. Na poslední chvíli se schovali a nálet přečkali v krytu společně. Vyděšená matka pospíchala zpět, aby se ujistila, že jsou v pořádku. Naštěstí se nikomu nic nestalo. 

Při zaznění sirény jezdili z nedaleké petrolejky zaměstnanci na kole pryč do bezpečného úkrytu. Při jednom z úprků se pamětnice připletla pod kolo, upadla a pracovník z továrny jí přejel přes břicho. Tento zážitek se šťastnou náhodou obešel bez zranění a děvče mohlo pokračovat v útěku.

Závěr války

Na samotném konci války bylo ve městě několik desítek německých zajatců. „Byl to hrozný pohled, byli hubení, špinaví a otrhaní. Koukala jsem přes rybíz ze zahrádky, Balcarovi jim dávali vodu, říkala jsem si, jak je možné, že ti Balcarovi dávají těm ošklivým Němcům vodu.“ Zanedlouho poté zažila otřesnou situaci, kdy Češi bili Němce a kolaboranty nohami od stolů, některé z nich dokonce na místě utloukli k smrti.

Poválečné období

Protože se v Pardubicích šířila obrna, po válce Jitka Bubeníková společně s matkou krátkou dobu pobývala v Brandýse nad Orlicí u tety. V druhé polovině roku 1945 se znovu kvůli otcově práci přestěhovali z domu, ve kterém bydleli pět let, do Jablonce nad Nisou, kde bydleli v krásné, honosné vile.

Už odmalička byli oba s bratrem vychováváni ve sportovním duchu. Rodiče je vedli hlavně k tenisu, který byl pro jejich matku v životě velice důležitý. Nedaleko Pardubic, v Proseči, se nacházely tenisové kurty, které byly v roce 1945 ve značně zanedbaném stavu. Místní obyvatelé, mezi nimiž byla i pamětnice a její bratr Milan, chodili každý den pomáhat místo zvelebovat, aby ho uvedli do původního stavu. Rodiče byli v té době hodně zaměstnaní. „My jsme tam s Milanem lítali po lese, protože máma hrála a neměla čas.“

Rok 1948, XI. všesokolský slet

Na atmosféru únorového komunistického puče v roce 1948 si Jitka Bubeníková vzhledem ke svému věku nepamatuje. Avšak ještě v létě téhož roku se účastnila posledního Všesokolského sletu v Praze na Strahově. Už od útlého dětství, kdy se Sokol obnovil, ho navštěvovala. „Se Sokolem jsme tancovali Českou besedu, měla jsem červenou sukýnku, bílou blůzku a vestičku, máma to po nocích vyšívala.“ Na Všesokolský slet jeli ve vozech pro dobytek. „Stáli jsme v řadě, drželi jsme se tyčí a kopali jsme si nohama do jízdy.“ Po příjezdu do Prahy spali všichni v tělocvičně na slamníkách. Měli nacvičenou sestavu s kruhy, a protože předešlé dny hodně pršelo, padali všichni do louží, které byly v prostoru stadionu.

Později, když přestal Sokol fungovat a byl nahrazen tělovýchovnými svazy a dalšími propagandistickými akcemi, navštěvovala oddíl Tělocvičné jednoty Lokomotiva Kolín, který učitelé vedli v sokolském duchu. „Zásadně jsme všichni říkávali, že jdeme do Sokola.“

Život po roce 1948

Matka musela dojíždět do Prahy na tréninky, ale z Jablonce nad Nisou to bylo příliš daleko, a proto znovu změnili roku 1949 bydliště. Jejich domovem se stala Kutná Hora a bydleli v domě, ve kterém dříve žil Jiří Orten. Dlouho tu ale nepobyli, po třech letech se přestěhovala celá rodina do Kolína.

V roce 1953 proběhla měnová reforma a pamětnice tuto změnu pocítila, i když byla ještě dítě. „Druhá třída byla v té době v Tatrách na výletě a ti si tam nekoupili ani čaj.“ Rodiče byli reformou nepříjemně překvapeni, a jak říká Jitka Bubeníková, otec vystřízlivěl. Býval totiž členem sociální  demokracie, která byla v roce 1948 sloučena s Komunistickou stranou Československa (KSČ). Otec ve straně zůstal, a proto se stal členem KSČ.

Atletika, studium

Jitka Bubeníková začala v Kolíně chodit na atletiku, sport jí nebyl cizí, protože již od dětství hrála tenis. Házela diskem a vrhala koulí, ostatní disciplíny ji tolik nelákaly. „Jak se začalo běhat, tak já jsem vždycky začala hned zívat.“ Na tato léta ráda vzpomíná. „Byla tam dobrá parta, na rozdíl od tenisu.“ V roce 1953 v Kolíně ukončila školní docházku na měšťance určené pouze pro dívky. Následně navštěvovala gymnázium a současně jezdila na závody a soustředění s atletikou. Byla úspěšná, v hodu diskem byla třetí v republice.

Propuštění rodičů ze zaměstnání

Roku 1954 se otec kvůli podvodnému převodu peněz pohádal s předsedou okresního národního výboru (ONV). Ve vypjaté situaci mu řekl, že on konfidentem gestapa na rozdíl od něho nebyl. Následkem tohoto činu přišel o zaměstnání a vedení ho vyloučilo z KSČ. Matka pamětnice v té době pracovala v kolínské nemocnici v oddělení Civilní obrany (CO) a zvláštních úkolů. Po nedobrovolném odchodu jejího manžela z práce byla také okamžitě vyhozena. Proti tomuto rozhodnutí protestovala a přišlo jí předvolání na okresní výbor (OV). Obvinili ji z „majestátního chování“ podle paragrafu 20. Díky známostem jejího muže se však podařilo obvinění zrušit. Když oba rodiče ztratili zaměstnání, byla rodina odkázaná na úspory. „Vím, že jsme v té době opravdu neměli peníze.“

Trvalo dlouho, než byli oba rodiče znovu zaměstnáni, otec zanedlouho začal pracovat v dolech  v Ostravě, kam dojížděl více než půl roku. Později pracoval ve sklárnách v Teplicích. Matka získala zaměstnání v pekárně, kde musela celou noc počítat pečivo. Později našla uplatnění v čokoládovně ve Velimi.

Studium, seznámení s manželem

Po ukončení gymnázia roku 1956 začala Jitka Bubeníková studovat na Vyšší pedagogické škole v Ústí nad Labem, kde bydlela na koleji. „Po maturitě jsem měla angínu, tak jsem nemohla přijít na přijímačky, oni ale nové studenty potřebovali, a proto nás vzali všechny.“ Během studia poprvé potkala na brněnském atletickém stadionu svého budoucího muže, Josefa Bubeníka. Trvalo rok, než se znovu potkali v Ostravě. „Chtěl vědět moji adresu, tak jsem mu ji dala. Pak mi přišel koresponďák, že mě zdraví a že děkuje, že jsem ho pozvala. Říkala jsem si, že je to drzoun, že jsem ho přece nikam nepozvala, jen jsem mu dala adresu.“ I přesto se dohodli, že přijede. Když Jitka Bubeníková ukázala otci fotografii svého milého, řekl: „No, to budeš mít v pětatřiceti pěknýho plešingra.“ Svatbu měli hned den po promoci Josefa Bubeníka, 27. června 1959. S manželem měli tři syny, kteří se narodili postupně v letech 1960, 1967 a 1968.

Zaměstnání, srpen 1968

Po svatbě začala učit v Chyši u Podbořan na základní škole. Měla aprobaci na češtinu a tělesnou výchovu. Kvůli nedostatku personálu však musela učit i fyziku, chemii a další předměty. Navíc třídy navštěvovalo příliš mnoho žáků, a výuka byla proto poměrně náročná.

V srpnu 1968 a začátkem normalizace byla Jitka Bubeníková na mateřské dovolené, a proto se jí čistky v zaměstnání vyhnuly. Avšak její muž, který pracoval jako vysokoškolský učitel, byl kvůli problémům ve fakultním výboru  propuštěn. Nastoupil jako učitel na ekonomické škole.

Bratrův odchod do emigrace

Bratr pamětnice Milan Holeček byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let československým reprezentantem v tenise, společně se Štěpánem Koudelkou vyhrál prestižní soutěž Galeův pohár ve Francii a získal i řadu dalších významných ocenění tenisového světa. Roku 1972 nenadále emigroval. Nikdo z blízké rodiny o jeho plánu nevěděl. Jednou při dohadech o cestovní doložce řekl: „Tohle se může stát jen v tom podělaným Československu.“ Tuto větu bohužel zaslechl přihlížející kádrovák. Úřednice pak Milanu Holečkovi sdělila, ať tedy zůstane v cizině, když se mu tu nelíbí. On namítl, že je u nás rád a nikam se stěhovat nechce. Jitka Bubeníková vzpomínala, že její bratr nerad zůstával na turnajích v cizích zemích dlouho a většinou přijel, co nejdříve mohl. Po tomto incidentu byl vyřazen ze všech soutěží, jeho úspěchy byly vymazány a musel začít hrát ve všech soutěžích od prvního kola. Půl roku nesměl opustit Československo. Protože s ním už nikdo v tenise nepočítal, rozhodl se, že bude cestovat po světě. Cesta měla trvat rok, 25. prosince 1971 odletěl a už se nikdy do své vlasti nevrátil. Rodiče nesli jeho odchod velmi těžce, otec dostal infarkt a matka měla kvůli stresu také velké zdravotní problémy.

Sametová revoluce a život po ní

Syn Jan Bubeník se v listopadu 1989 angažoval jako jedna z vůdčích postav sametové revoluce. Jitka Bubeníková se bála, aby syna nevyhodili ze školy, a proto příliš nadšená z jeho aktivit, na rozdíl od jejího muže, nebyla. „Nevěděli jsme přece, jak to celé dopadne.“ Několika demonstrací se sama zúčastnila, ale dlouho tam nevydržela. „Jožkovi byla zima, a tak jsme pak odešli… Já tohle nemám ráda, já tyhle davové psychózy nemám ráda.“

Na začátku nového tisíciletí se s manželem přestěhovali do Poděbrad, kde žijí dodnes. Oba chodí pravidelně od dubna do září plavat k místnímu jezeru a vedou aktivní život.

Závěrem mi Jitka Bubeníková řekla své přání: „Abychom si neubližovali  a měli se všichni dobře.“