Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Bubeníková (* 1938)

• narozena 16. května 1938 v Jablonci nad Nisou

• její matka Vlasta Holečková byla významnou českou tenistkou

• zažila bombardování Pardubic

• zúčastnila se posledního všesokolského sletu v roce 1948

• oba její rodiče byli v 50. letech propuštěni z práce

• od roku 1959 pracovala jako učitelka

• manžel Josef byl po roce 1968 vyloučen z KSČ a vyhozen z pozice vysokoškolského učitele

• její syn Jan Bubeník byl významnou osobností sametové revoluce

Jitka Bubeníková pochází z Jablonce nad Nisou, kde se 16. května 1938 narodila slavné tenistce Vlastě Holečkové a právníkovi Pravoslavu Holečkovi.

Krásné stříbrné bomby letící dolů

Na samém začátku druhé světové války se kvůli otcovu zaměstnání na berním úřadě museli přestěhovat do Pardubic. Zde prožila celá rodina šest válečných let. Roku 1943 se narodil bratr Milan, pozdější úspěšný tenista. Bydleli v Pražské ulici nedaleko továrny na petrolej, dnešní Paramo. Naproti jejich domu žila rodina Balcarových, která si zřídila jednoduchý protiletecký kryt. Hlavním důvodem byly nálety, které v Pardubicích, a to zejména v této oblasti, hrozily velmi často.

Jitka Bubeníková zažila jako dítě trojí bombardování. Jednou zazněla siréna a celá rodina až na matku, která v té době pobývala u sestry v Brandýse nad Orlicí, se utíkala na poslední chvíli schovat do krytu k Balcarovým. „Koukali jsme se na oblohu, byla modrá, nádherně modrá obloha, a viděli jsme, jak krásně vypadají stříbrné bomby letící dolů.“ Už by nestihli přeběhnout ulici a utéct do krytu, a tak běželi do sklepa a společně s ostatními nájemníky zde přečkali nálet. Jitka Bubeníková vzpomíná: „Klečela jsem na zemi, měla jsem hlavu v tátově klíně a modlila jsem se: Andělíčku, můj strážníčku...“ Tlaková vlna z výbuchu způsobila, že vypadla roura od komína, takže všichni byli černí jako mouřeníni. Při každém zaznění sirény jezdívali na kole dělníci z nedaleké „petrolky“ (Paramo, tj. Pardubická rafinerie minerálních olejů) úprkem pryč do bezpečného úkrytu. Při jednom ze zběsilých úprků se pamětnice připletla pod kolo, upadla a pracovník z továrny ji přejel, ale naštěstí vyvázla bez zranění.

Jak je možné, že dávají těm ošklivým Němcům napít?

Poslední rok války prožila pamětnice s bratrem v Brandýse nad Orlicí u tety, protože v Pardubicích se vyskytla obrna. V závěru války už byla zase doma a sledovala německé zajatce. „Byl to hrozný pohled na mrzáky, hubené, špinavé a otrhané lidi. Koukala jsem přes rybíz ze zahrádky, jak jim Balcarovi dávali vodu, a říkala jsem si, jak je možné, že ti Balcarovi dávají těm ošklivým Němcům napít...“ V bytě Holečkových byli po osvobození ubytováni dva sovětští důstojníci a stalo se, že si jeden z nich na matku dovolil. Otec to šel oznámit a následně byl provinilec okamžitě odveden a snad i popraven. Zanedlouho poté zažila Jitka otřesnou situaci, kdy Češi shromáždili Němce a kolaboranty, vytvořili uličku, kterou tito lidé museli projít, a bili je vším možným, i nohami od stolů. 

Hned v květnu 1945 se rodina přestěhovala zpět do Jablonce nad Nisou, kde bydlela v honosné, leč chátrající vile. Jejich matka byla nějakou dobu v nemocnici a otec poprosil svého kamaráda, policejního prefekta, aby někoho dostal z odsunu jako chůvu pro malého Milana. Tak se k nim dostala chůva Máňa, která ačkoli nebyla Němka, měla být odsunuta. Byla to Češka z Českého Dubu a přišla k nim celá špinavá a zubožená. Nakonec odsunuta nebyla a strávila s rodinou několik let. Milovala bratra Milana a doprovázela ho i do nemocnice, když si zlomil nohu. Do odsunu měli jít i velmi chudí řemeslníci a dělníci z nuzných chaloupek nad Jabloncem. Otec se jich zastal, poukazoval na to, že tito lidé neměli s nacistickou ideologií ani praxí nic společného, celou válku vyráběli korálky a zůstali stále stejně chudí. Nicméně podle pamětnice se pro některé vlastence stal málem kolaborantem a ty nebožáky stejně odsunuli.

Otec agitoval pro JZD, matka se věnovala buržoaznímu sportu

Na atmosféru únorového komunistického puče v roce 1948 si Jitka Bubeníková nepamatuje. Avšak ještě v létě téhož roku se účastnila posledního všesokolského sletu v Praze na Strahově. Už od útlého dětství, kdy se Sokol obnovil, ho navštěvovala. Na všesokolský slet jeli v hytlácích, tedy ve vozech pro dobytek. „Seděli jsme v řadě, drželi jsme se tyčí a kopali jsme si nohama.“ Po příjezdu do Prahy spali všichni v tělocvičně na slamnících. Měli nacvičenou sestavu s obručemi, a protože předešlé dny hodně pršelo, občas někdo spadnul do louže. Později, když přestal Sokol fungovat a byl nahrazen tělovýchovnými svazy, navštěvovala oddíl Tělocvičné jednoty Lokomotiva Kolín, který učitelé vedli v sokolském duchu. „Zásadně jsme všichni říkávali, že jdeme do Sokola.“

V roce 1949 znovu změnili bydliště. Otec totiž ztratil práci v Jablonci, následně půl roku dojížděl do Strakonic, ale pak sehnal zaměstnání a bydlení v Kutné Hoře. Dlouho tu ale nepobyli, po třech letech se přestěhovali do Kolína. Matka byla výtečná tenistka, v roce 1948 vyhrála mistrovství v Jugoslávii, ale o rok později jí bylo zakázáno jet obhájit titul. Poté vyhrála o dva roky později mistrovství v Polsku a v roce 1951 poslední mistrovství republiky. Tenis byl po roce 1948 označen za buržoazní sport a sportovcům omezili výjezdy do zahraničí pouze na socialistické země. Otec pracoval na berním úřadě a měl povinnost získávat členy do JZD. Na vesnicích po něm i po dalších agitátorech házeli kamením. Jitka Bubeníková vzpomíná, jak otec říkával: „Ježíšmarjá, proč se to dělá takhle blbě? Proč se neudělá jedno vzorové, ukázkové JZD, aby lidi viděli, že budou mít třeba i sobotu volnou?“ Nicméně až do roku 1953 stále věřil komunistické myšlence.

Měnová reforma otci otevřela oči

V roce 1953 proběhla měnová reforma a pamětnice tuto změnu pocítila, i když byla ještě dítě. „Druhá třída byla v té době v Tatrách na výletě a ti si tam nekoupili ani čaj.“ Rodiče byli reformou nepříjemně překvapeni, a jak říká Jitka Bubeníková, otec vystřízlivěl. Býval totiž členem sociální demokracie, která byla v roce 1948 sloučena s Komunistickou stranou Československa (KSČ), a tím se stal členem KSČ. Věřil prezidentovi Zápotockému, že reforma nenastane, a když se to přesto stalo, byl velmi zklamán. Matka pocházela z řeznické rodiny, jejíž členové vedli řeznictví na náměstí v Jablonci. Po roce 1948 jim bylo řeznictví znárodněno, ale mohli zde aspoň nadále pracovat i bydlet. V roce 1953 bratři řezníci ze zoufalství skočili do místní kašny a rozhazovali bezcenné peníze kolem sebe.

Jitce Bubeníkové sport nebyl cizí, protože ji matka již od dětství vedla k tenisu. V Kolíně začala chodit na atletiku. Házela diskem a vrhala koulí, ostatní disciplíny ji tolik nelákaly. Na tato léta ráda vzpomíná: „Byla tam výborná parta.“ V roce 1953 v Kolíně ukončila školní docházku na dívčí měšťance. Následně navštěvovala gymnázium a současně jezdila na závody a soustředění s atletikou. Měla úspěchy, v hodu diskem byla třetí v republice.

Rodiče propustili a my jsme neměli ani na jídlo

Roku 1954 se otec pohádal s předsedou okresního národního výboru (ONV). Jednalo se o nestandardní převod peněz, který otec v dobré víře povolil. Následně byl povolán na výbor a ve vypjaté situaci předsedovi řekl, že on konfidentem gestapa na rozdíl od něho nebyl. Následkem toho přišel o zaměstnání a členství v KSČ. Matka pamětnice v té době pracovala v kolínské nemocnici v oddělení civilní obrany (CO) a zvláštních úkolů. Po nedobrovolném odchodu jejího manžela z práce byla také okamžitě vyhozena. Proti tomuto rozhodnutí protestovala a přišlo jí předvolání na okresní národní výbor (ONV). Jak říká pamětnice, obvinili ji z „majestátního chování“ podle paragrafu 20. Díky známostem jejího muže se však podařilo obvinění zrušit. Když oba rodiče ztratili zaměstnání, byla rodina odkázána na úspory. „Ne v době protektorátu, ale teprve tehdy jsme neměli peníze ani na jídlo.“ Matka si musela půjčovat, aby měli aspoň na brambory. Nějakou dobu trvalo, než byli oba rodiče znovu zaměstnáni, ale nakonec přece jen zakotvili v Teplicích, otec jako právník a matka se stala družinářkou. V té době měla Vlasta Holečková dostat prestižní ocenění mistr sportu, ale pochopitelně se tak nestalo, to až za dalších dvacet let.

Budeš mít plešouna

Po ukončení gymnázia v roce 1956 začala Jitka studovat na Vyšší pedagogické škole v Ústí nad Labem. Během studia poprvé potkala na brněnském atletickém stadionu svého budoucího muže, Josefa Bubeníka. Trvalo rok, než se znovu potkali v Ostravě a začali spolu chodit. Když Jitka ukázala otci fotografii svého milého, řekl: „No, to budeš mít v pětatřiceti pěknýho plešingra.“ Svatbu měli den po promoci Josefa Bubeníka, 27. června 1959. Po roce se narodil první syn Martin. Měl těžkou nervovou poruchu, ale podařilo se ho zachránit. Další dvě těhotenství skončila bohužel tragicky. Synové Jiří a Jan se narodili až v letech 1968 a 1969.

Po svatbě začala učit v Chyši u Podbořan na základní škole, kam dostala umístěnku. Měla aprobaci na češtinu a tělesnou výchovu. Zanedlouho ji přeložili na jedenáctiletku do Podbořan a zároveň se stala okresní cvičitelkou dorostenců na spartakiády. V srpnu 1968 a začátkem normalizace byla Jitka Bubeníková na mateřské dovolené, a proto se jí čistky v zaměstnání vyhnuly. Avšak její muž, který pracoval jako vysokoškolský učitel, byl vyloučen z KSČ a v roce 1971 propuštěn. Nastoupil jako tělocvikář na střední ekonomické škole.

Bubeníkovi bydleli do roku 1984 v Ústí nad Labem, jenže měli zdravotní problémy způsobené zdejším ovzduším, a tak se přestěhovali do Rájova u Mariánských Lázní. Zde žili dalších čtyřiadvacet let. Syn Martin se nejprve dostal jen do učení, ale pak se mu podařilo přestoupit na střední školu zemědělskou. Jelikož hrál velmi dobře basketbal, odstěhoval se do Prahy a přes sport se dostal na vysokou školu zemědělskou. Jan vystudoval gymnázium a poté šel na medicínu do Prahy. Jiří vystudoval stavařinu.

Bratr Milan Holeček emigroval

Bratr pamětnice Milan Holeček byl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let československým reprezentantem v tenise, společně se Štěpánem Koudelkou vyhrál prestižní soutěž Galeův pohár v Nice a získal i řadu dalších významných ocenění tenisového světa. Roku 1972 nenadále emigroval. Nikdo z blízké rodiny o jeho plánu nevěděl. Jednou při dohadech o cestovní doložce řekl: „Tohle se může stát jen v tom podělaným Československu.“ Tuto větu bohužel zaslechl přihlížející kádrovák. Po tomto incidentu byl vyřazen ze všech soutěží, jeho úspěchy byly vymazány a musel začít hrát ve všech soutěžích od prvního kola. Půl roku nesměl opustit Československo, ale nakonec 25. prosince 1971 odletěl a domů se už nevrátil. Rodiče nesli jeho odchod velmi těžce. Šli pak hned do penze, protože jako penzisté se do zahraničí dostali mnohem snadněji. Navštěvovali syna v Německu, kde se živil trénováním. Jeho cesta pak vedla dál do Ameriky a i tam se rodiče za synem podívali. Milan po sametové revoluci Československo jen navštěvoval, a když se rozhodl domů přesídlit natrvalo, za čtrnáct dní umřel.

Revoluce nám udělala binec v rodině

Syn Jan Bubeník se v listopadu 1989 angažoval jako jedna z vůdčích postav sametové revoluce. Jitka Bubeníková se bála, aby syna nevyhodili ze školy, a proto příliš nadšená z jeho aktivit, na rozdíl od jejího muže, nebyla. Nicméně rok 1989 byl radostný šok, ačkoli, jak říká, převrat jim udělal „binec“ v rodině. Synové se totiž rozprchli, Jan až do Ameriky, a manželé Bubeníkovi zůstali doma sami.

Protože už nezvládali péči o velký dům a starou maminku Vlastu, odstěhovali se v roce 2008 do Poděbrad. Stále žili a žijí aktivním životem, sportují a věnují se sobě navzájem. V roce 2017 je kompletně vykradli, o rok později umřel syn Jiří a v roce 2019 pamětnice přišla o oko. Ale ani přes tyto rány osudu Jitka Bubeníková nezatrpkla.