Taťána Bubníková

„V roce 1939 přišel teda Hitler, to si pamatuju úplně jasně okupaci, jak do ulic vjeli Němci na těch motorkách, celí zakulení v těch jejich pláštích, a to jak jsme se všichni báli… A tím začal vlastně veškerý neklid, protože obsadili v Terezíně, který je kilometr od nás, tak tam obsadili všechny kasárna. A u nás bylo kino, takže tím ty Bohušovice byly pořád plný německejch vojáků. Takže rodiče se o nás pochopitelně báli, do školy s námi chodili, ze školy si nás vodili, takže tohle všechno už začalo bejt strašně nepříjemný. Pak se začalo proslýchat, že chtějí udělat z Terezína ghetto. Takže tam se začly postupně skupovávat majetky a upravovat prostory pro ty Židy. Moje teta tam měla krásný dva domy, cukrárnu, kavárnu, tak se taky musela vystěhovat z toho Terezína. V tom roce 1942, kdy mi vlastně bylo 11 roků, tak už začly postupně chodit ty transporty. Transporty Židů, kdy už byly ty domy připravený. Všechno to bylo tak, že v Bohušovicích bylo nádraží, tak tam z těch vlaků vystupovali a postupně přes ty Bohušovice všechny ty transporty chodily, ať to byli Židi, ať to byli vězni, který byli přiváženi, tak to všechno chodilo přes nás. Takže pro nás to byly hrozný okamžiky, protože to vlastně někdy chodilo celej den, když se to sváželo z celý republiky. A byly to hrozný okamžiky, když jste viděl třeba, jak šla celá rodina a každej měl ten svůj raneček, dítě malý v kočáře anebo ty starý měli zas naložený na těch plošinách rovnejch, tak tam je posadili a vozili je na těch plošinách. Když některej třeba nemohl, no tak ty, co šli podle nich, ty Němci ho shodili do škarpy, někdo teda přežil, někdo nepřežil, no tak večer zase přijel tenhle vůz a lidi naložil, ať byli živí nebo mrtví, tak je naložil dohromady. A my vlastně jsme mohli až k Terezínu, určitou dobu byl Terezín otevřenej, takže my jsme mohli i do toho Terezína, ale tam už nikdo odvahu nenašel jít. Ale až k Terezínu jsme mohli, takže leckdy se šlo a třeba voda, aby se dalo napít těm lidem, co tam v těch škarpách leželi a tak. Takže tam pak byl i přehled o tom, co a jak. Takže to bylo celkem nepříjemný…“

„Ale největší malér, kterej teda udělali Rusové, že když přijeli, já si teďka nevybavuju kolikátýho května, třetího nebo čtvrtýho, přijeli dřív a pár, skupina a okamžitě otevřeli Malou pevnost a okamžitě otevřeli Terezín. A ty lidi, který byli strašný chudáci vyhublý, hlavně teda ty v tý Malý pevnosti v těch pruhovatejch šatech, tak je pustili a ty se hrnuli do těch Bohušovic. No a teďka to byla strašná hrůza pro ty mužský bohušovický, který museli stát stráže na všech ulicích, kudy by byli přišli, a nesměli je pustit dovnitř, protože ten tyfus by se rozlezl po Bohušovicích, a hlavně oni chtěli jídlo, který nesměli dostat. A teď těm lidem vysvětlit, že nemůžou jíst, no tak oni vzali klacky a ty naše mužský začali mlátit, protože nemohli, nechtěli pochopit, že se najíst nesmějí, že by jim popraskaly střeva. Takže to byly hrozný chvilky v tuhle dobu, anebo když utíkali ty Němci, protože zase ze středu Čech to všechno šlo přes nás hodně. A když oni pustili ty vězně a ty Židy, tak jak jsem vyprávěla, že chodili a byli tam ty škarpy, tak tam ty vězni se dali do těch Němců a pomlátili tam hrozný množství Němců, to pak leželi zas Němci ve škarpách. Takže ten závěr pro nás byl takovej hroznej…“

„No a vzhledem k tomu, že Bohušováci někteří se báli, někteří se nebáli, tak naše rodina byla zrovna ta, která se nebála. Takže maminka moje dělala spojku, z Malý pevnosti chodili vězňové denně s takovou kárkou na dráhu pro poštu a mezi nima byl, já si teď přesně nevybavím, jestli to byl poslanec dr. Jína, a u zubaře se stavovali a tam ve sklepě měli schránku a do tý schránky dávali zprávy. Kdy půjde kterej transport, kdo v tom transportu bude, kdy půjdou čeští četníci, nebo kdy půjdou Němci, protože když šli čeští četníci, tak my už jsme připravovaly doma jídlo. Ty čeští četníci totiž nenamítali nic, když jsme vběhly do toho transportu a rozdávaly jsme jim to jídlo. Takže protože my jsme byly míň nápadný než dospělý lidi, tak já s mojí kamarádkou, vždycky když jsme věděly, kdy půjde transport, tak jsme zůstaly doma a dostaly jsme každá dvě tašky a vběhly jsme z naší ulice do toho transportu a rozdávaly jsme jídlo. No a to jídlo jsme získávaly tak, že zase ty vesnice, který měly napojení na tu naši silnici, tak tam byly hospodářství, kde bylo ještě jídlo. Tak se vždycky dohodlo třeba v tom velkostatku s majitelem nebo s těma většíma sedlákama nebo i u nás v Bohušovicích, že třeba šlo hodně těch transportů najednou. Tak ty řekli, tak si přijeďte s vozejčkem. No tak my zase s tou spolužačkou vzaly vozejk a jely jsme do vedlejší vesnice nebo ještě o jednu vesnici dál, tam nám třeba naložili plnej vozejček chleba, sádlo, okurky, a to se potom u nás krájelo, mazalo a připravovalo pro ty lidi, který odcházeli z Terezína… A to spojení trvalo celou dobu, co ty transporty chodily. Tak takhle jsme měly napojení, maminka že chodila k tomu zubaři vyzvedávat to z tý schránky…“

„No a jednou přišla zpráva, že pozavírali v Roudnici spoustu sokolů a třeba ředitele jedný banky, co u něj moje teta pracovala. Úplně jmenovitě se vždycky vědělo, kdo teda v tom transportu bude. Tak zase maminka, ona byla invalidní, takže špatně chodila,… tak napsali dopisy, dali mi adresy a já jsem jela do Roudnice a po těch rodinách jsem zazvonila a předala ten dopis. Takže ráno ty rodiny, nebylo to jenom v tý Roudnici, i jinde, tam kde jsme se to včas dozvěděli, tak se honem psaly zprávy těm rodinám, aby se přišly rozloučit. Takže já si vybavuju, že to byly ty roudnický, že jich tam bylo hodně. A že jsme my došli s tím transportem až na nádraží, tak si vybavuju, že tam těhle rodin bylo moc, který teda viděly ty svý rodinný příslušníky naposled. A jednou při tomhle transportu se nám stalo, že jsme měli zprávu, že půjdou český četníci. Ale Němci zjistili, že se tam tohle děje, tak vyměnili stráže a místo četníků českejch šli Němci. A my jako děti jsme přece jenom ten postřeh neměly, tak jsme do toho transportu vběhly a naše maminka ještě s těma dalšíma taškama čekala o kus dál a podala nám je, takže sebrali i tu maminku. Všechny nás odvedli s těma puškama do nádraží. Tam nás postavili do řady do tý čekárny s tím, že nás tam postřílejí všechny. No a ten jejich velitel, nevím teda jakým způsobem to bylo nebo co to přičinilo – strašlivě tam na nás řvali, no bylo to hrozné, do dneška si to pamatuju, ty okamžiky – najednou on mávl rukou a takhle udělal, aby nás vyhnali. Takže nás vyhnali z toho nádraží, zaplaťpámbu se nám nic nestalo nikomu. Přišly jsme domů, tatínek se strašně zlobil na maminku, že mě do toho zapojuje, že je to nebezpečný, že tam jednou zůstanem obě, maminka i já… No takže takhle to stejně pokračovalo dál. To jídlo se shánělo pořád, to se dělalo do nekonečna. A jednu poznámku k tomu mám, že kdybysme si byly troufly doma z toho, co se chystalo, vzít si jeden jedinej krajíček chleba, tak to nám rodiče nedovolili. Říkali: ‚To je pro ty chudáky. Vy máte svý a máte medový máslo nebo povidla,‘ protože v tý době máslo nebylo. Ale nikdy by nám nedovolili, abychom si z toho jídla něco vzaly…“