Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Burdych (* 1934  †︎ 2024)

• narodil se v roce 1934

• měl o čtyři roky staršího bratra Vladimíra

• s rodinou žil v osadě Končiny u Červeného Kostelce

• rodina patřila k odbojové skupině S21B

• rodiče ve svém domě ukrývali v červnu 1942 radiotelegrafistu Jiřího Potůčka

• úkryt byl prozrazen, otec byl při zásahu gestapa postřelen a vykrvácel, zbytek rodiny byl popraven

• přežili jen bratři Antonín s Vladimírem, o které se pak postarali vzdálenější příbuzní

• pamětník má dva syny a dceru

• pracoval v Krkonošském nábytku

• žil ve Rtyni v Podkrkonoší

• bratr Vladimír, svědek osudného zásahu, již zemřel

• zemřel 12. listopadu roku 2024

Antonín Burdych se narodil 8. dubna 1934 na Končinách nedaleko Červeného Kostelce. Své dětství prožil na hospodářství svých rodičů Milady a Antonína Burdychových se svým o čtyři roky starším bratrem Vladimírem, babičkou a dědečkem. Na doby strávené na Končinách vzpomíná s láskou, i když práce na hospodářství zaměstnávala celou rodinu, malé bratry nevyjímaje. Rád vzpomíná na práce při žních, na dědečkovu past na ptáky nebo na to, jak každý den chodil pěšky a v zimě na lyžích do dva kilometry vzdáleného Červeného Kostelce do školy.

Miloval i samotný kraj, kde se Končiny nacházely. Zimy byly tuhé, ale v létě bylo nádherně. Z vesničky byly krásné výhledy do daleka, na polské Soví hory, Bor a Hejšovinu, za dobrého počasí byla vidět i Kunětická hora u Pardubic. „Tak v tomhle kraji se mi strašně moc líbilo, ale mohl jsem tam být jenom do těch osmi let, protože když se tam ti rodiče přistěhovali z Náchoda, tak všechny děti věděly, že tam je skrýš na obilí z první světové války, když tam přišli v osmnáctém roce po světové válce, tak ty děti to věděly, a tím pádem byl vlastně zpečetěn ten osud, protože potom se k nám měl přestěhovat ten parašutista, radista Jiří Potůček ze skupiny Silver A.“

Válka

Počátek války se rodiny Burdychových nijak nedotkl. Dědeček poslouchal zahraniční rozhlas, takže měl informace o aktuálním dění, ale malého Antonína tyto věci vůbec nezajímaly a dění kolem sebe nevnímal. Jinak tomu však bylo u jeho rodičů a prarodičů. Jak později zjistil, stali se členy odbojové skupiny S21B, která operovala právě v oblasti, odkud Burdychovi pocházeli. Tato skupina byla založena pravděpodobně v roce 1941 a až s odstupem času došly pamětníkovi určité souvislosti. Vzpomíná například na Mikulášskou besídku v roce 1941, na kterou byl i s bratrem a rodiči pozván. Besídka se konala ve škole v Bohdašíně, kam ale děti z Končin nepříslušely. Až později Antonín Burdych zjistil, že tato besídka měla být pouze zástěrkou pro ilegální setkání členů skupiny, protože akce pro děti by neměla být nikomu podezřelá. Stejně tak vzpomíná i na jeden den v červnu roku 1942, kdy jejich rodinu navštívil jeho strýc Ladislav Satran. Strýce měl malý Antonín velmi rád, hráli si spolu, hoch mu rád vypravoval svoje zážitky, ale toho dne byl strýc velmi odtažitý a nejevil o něj žádný zájem. Opět až po čase mu došlo, že v rámci této návštěvy zřejmě přišel strýc dojednat ukrytí parašutisty Jiřího Potůčka, ke kterému došlo několik dní poté.

Parašutista Jiří Potůček

Jiří Potůček, kterého ukrývala rodina Burdychových, se narodil 12. července 1919 v italském Brunecku českým rodičům. Později se jeho rodina přestěhovala do obce Břasy (dříve Vranov) nedaleko Rokycan. V roce 1940 nastoupil do československé armády, kde absolvoval radiovýcvik, a v roce 1940 odešel do Velké Británie, kde dále absolvoval kurzy sabotáže, parakurz a radiotelegrafický kurz a zároveň byl jako radista zařazen do výsadku Silver A. Dne 29. prosince 1941 byl vysazen spolu s Alfrédem Bartošem a Josefem Valčíkem u Poděbrad. Jiří Potůček nejdříve vysílal od obce Ležáky a následně z Bohdanče u Pardubic. Po atentátu na Heydricha na konci května 1942 ale bylo jeho vysílání zaměřeno a musel se přemístit. Díky svým kontaktům v Pardubicích se spojil s odbojovou skupinou S21B a přesunul se do Bohdašína, což je obec nedaleko Končin. Zde měl vysílat z budovy školy a přes den pobývat v bytě ředitele školy, pamětníkova strýce Ladislava Satrana. I zde však bylo vysílání zaměřeno, a Jiří Potůček se tedy opět musel přesunout. Původní plán byl, že se přemístí k učiteli Karlu Ježkovi z Doubravice u Dvora Králové, ten však potřeboval několik dní na přípravu skrýše, a proto Ladislav Satran požádal právě Burdychovy o jeho ukrytí v jejich domě na Končinách, což se stalo v polovině června 1942.

Dodnes se vedou spekulace o tom, jak se vlastně Jiří Potůček na Končiny dostal, protože tou dobou byl již Bohdašín pod dohledem gestapa. Traduje se, že převozu parašutisty se ujal Antonín Němeček, který ukryl vysílačku pod slámu do králíkárny, kterou položil na nosič kola a takto došel až na Končiny i s Jiřím Potůčkem. Jelikož byl Antonín Němeček havíř a navíc komunista, byla tato verze propagována zejména po roce 1948. Pamětník však oponuje, že Antonín Němeček nebyl nikdy vyslýchán gestapem, jako byli všichni, kteří byli nějakým způsobem do ukrývání Jiřího Potůčka zapleteni, a navíc samotná vysílačka je velká jako kufr a k ní je potřeba i přijímač podobných rozměrů, a nebylo tedy možné tyto obrovské a těžké dva kusy ukrýt do klece pro králíky a uvézt je na kole.

Jiří Potůček našel u Burdychových úkryt v bývalém skladu na obilí, který byl zbudovaný již od první světové války a všichni příbuzní o něm věděli; kromě bratrů Antonína a Vladimíra. Jednalo se o místnost 3 x 1,5 metru bez oken se zavedenou elektřinou, která byla mezi pokojem a stodolou, avšak vchod do ní byl možný pouze přes půdu stodoly poklopem v podlaze. Parašutista zde měl vysílačku, přijímačku, různé dokumenty, ale i ampulku s jedem, kterou měl u sebe každý výsadkář a kterou měl spolknout v případě dopadení, aby již nemohl – ani v případě tvrdého výslechu – nic prozradit.

Bohužel strýc Satran sdělil informaci o ukrytí Jiřího Potůčka místnímu lékaři Dvořáčkovi, který o tom řekl svému švagrovi, sudetskému Němci Franzi Beierovi, a ten je 28. června 1942 udal gestapu. Za dva dny, 30. června 1942, přijelo gestapo na Končiny.

Gestapo na Končinách

Pamětník byl toho dne dopoledne ve škole a samotného zásahu gestapa se neúčastnil. Na Končinách byl tou dobou pouze jeho bratr Vladimír, a události tak zná pouze z vyprávění bratra a následně z knih, které byly sepsány po válce:

Gestapo zasahovalo na Končinách ve spolupráci s místními četníky, kteří nejprve dům Burdychových obestoupili ve vzdálenosti cca 300 metrů. Teprve poté dorazilo na místo gestapo, které vtrhlo ihned do domu. Zde ale našli pouze bratra Vladimíra, který již byl zpátky ze školy a psal úkoly, rodiče byli na nedalekém poli a jednotili řepu. Gestapo se okamžitě shánělo po rodičích a Vladimíra pro ně vyslalo. Než se však stačil vypravit, přišel domů jeho otec, který z pole viděl, že se tam něco děje.

Gestapo na otce okamžitě udeřilo, aby jim sdělil, kde se nachází Jiří Potůček. To samozřejmě odmítl a rychle přemýšlel, jak upozornit radistu na hrozící nebezpečí. Rozhodl se, že se gestapu vytrhne a dá se na útěk směrem k lesu, na což samozřejmě zareagovali příslušníci střelbou, která měla Jiřího Potůčka zalarmovat. „Takže dostal u lesa první ránu, kde teďka máme pomníček takovej, a tak potom ještě dostal, jak říkali, pět ran, jak utíkal po cestě tím lesem, ta byla zkrvavená celá, a utíkal až pod les a tam už zůstal ležet. Tam ho doběhl ten četník první kosteleckej a tatínek mu říká: ‚Zastřelte mě, ať nic neprozradím.‘ Jenže četník ho nezastřelil, naložili ho tam na vůz… a vezli ho do Kostelce, jenže on u prvního baráku v Kostelci vykrvácel a zemřel na vykrvácení, takže ho vlastně zrovna odvezli do márnice,“ popisuje pamětník ztrátu svého otce. Pohřeb byl nařízen na 3. července 1942 v 6.00 hod. a mohli se jej účastnit pouze synové Antonín a Vladimír a strýc s tetou, u kterých pak bratři měli zůstat. Po pohřbu byl otec exhumován, tělo odvezeno do Pardubic, zpopelněno a popel byl vysypán do Labe, stejně jako popel všech 194 lidí popravených na zámečku v Pardubicích (v Larischově vile), kteří byli zabiti v souvislosti s Jiřím Potůčkem.

Zatímco otce odváželi do Kostelce, zatklo gestapo pamětníkova dědečka a donutilo jej, aby jim ukázal místo, kde se parašutista skrývá. Ten je vzal na půdu a vedl je k poklopu, který vedl do bývalého skladu. Ale Jiří Potůček byl již připraven, a jakmile uslyšel kroky nad sebou, vyrazil poklop a začal střílet. Naneštěstí však trefil právě dědečka, který se sesunul do skládku. Radista se dal okamžitě na útěk a přes otevřený vikýř seskočil do žitného pole u domu. Žito tou dobou bylo velmi vysoké, asi 170 centimetrů, takže se v něm skryl a přesunul se k lesu, odkud pak utíkal směrem na Zábrodí u Kostelce.

Jelikož nebyl Jiří Potůček připraven na útěk, měl na sobě pouze lehkou košili a kalhoty a byl bos. Samotný běh žitem tedy pro něj musel být velmi bolestivý, a proto poté, co došel do Zábrodí, snažil se ihned sehnat boty. Obrátil se na místního učitele, který jej však vyhodil a okamžitě ho jel na četnickou stanici udat. Jiří Potůček pak musel bos pokračovat až do Studnice u Starkoče, kde již narazil na lidi, kteří mu pomohli – dali mu nejen boty, ale i jídlo a nějaké peníze. Boty mu však byly malé a musel jim uříznout špičky. Od těchto lidí se pak zřejmě kolem Rozkoše a přes Dolsko dostal do Hradce Králové. Zde nejspíše přespal v modelářské dílně a odtud již zmizel neznámo jak a kam. Naposledy byl v Rosicích u Pardubic, kde se chtěl skrýt u lidí, kteří jej již dříve ukrývali. Tam ale zjistil, že všichni, s kým spolupracoval, jsou zatčeni a nemá se kam vrátit. Šel si tedy odpočinout do lesíka u Trnové u Pardubic. Na místním úřadu se však o pobytu Jiřího Potůčka dozvěděli a na místo jeho odpočinku vyslali četníka Půlpána. „Ten Půlpán, když tam přišel do toho remízku, kde Potůček spal, protože byl určitě unavenej za ty dva dny, protože se tam dostal bůhví jak do tý Trnový, určitě měl hodně co naspávat, tak si lehl a usnul. A tenhle ten četník tam přišel, viděl ho a zblízka ho, z několika metrů, střelil do hlavy, aniž by se mohl Potůček bránit. No a Karla Půlpána potom po válce za to odsoudili na pár roků, že mu nedal jako možnost,“ popisuje pamětník poslední okamžiky života radisty Jiřího Potůčka.     

Obec Bohdašín a Končiny měl na základě tohoto incidentu stihnout stejný osud jako Lidice a Ležáky – obě obce měly být vypáleny a jejich obyvatelé zabiti. V Náchodě však tou dobou působil rada Jan Chudoba, který měl kompromitující informace na velitele hradeckého gestapa Alfreda Hartkeho a zatlačil na něj, aby obce ušetřil. Nikdo jiný v nich totiž o pobytu Jiřího Potůčka nevěděl a zbytečná smrt by postihla mnohem více lidí než v případě Lidic nebo Ležáků. Hartke, který si byl vědom toho, že ho Jan Chudoba drží v šachu, telefonoval K. H. Frankovi, říšskému sekretáři v Protektorátu Čechy a Morava, a naléhal na něj do té míry, že obce byly opravdu ušetřeny. Dnes má Jan Chudoba na Končinách také pamětní desku.

30. červen 1942 očima pamětníka

Když šel odpoledne osudného dne Antonín Burdych ze školy domů, slyšel z Končin rány. Nejdříve si ale myslel, že někdo hází dřevěné fošny z vozu. „Za chvilku ke mně přibíhá kosteleckej četník a říká mně, řval na mě přímo, jestli jsem neviděl nějakýho mužskýho utíkat v košili a v kalhotách. Já mu říkám, že neviděl, a on na mě byl teda sprostej, čili asi měl snahu ho chytit – všichni nebyli vlastenci, no tak tenhleten nebyl určitě. Kterej to byl, to nevím. To by ho asi mrzelo, kdybych věděl, protože by ho po válce taky stíhali.“

Pak pokračoval směrem k lesu, kde minul auto, ve kterém viděl svého dědečka. Jak se později dozvěděl, vezli jej do Kostelce na ošetření a k výslechu a je možné, že s ním v autě už jel i Ladislav Satran. Pro něj mělo totiž gestapo poslat po postřelení pamětníkova otce, aby jim ukázal skrýš Jiřího Potůčka. Než jim totiž vchod do skládku ukázal dědeček, snažili se prokopat otvor z místnosti domu, v rámci čehož zjistili, že zeď je dutá a je za ní nějaký další prostor. Měli s sebou i policejního psa, kterého povolali, aby otvor prozkoumal. V oné místnosti ale měli Burdychovi udírnu a pes se více zajímal o ni než o nějaký otvor.

Za tímto autem pak běžel vstříc pamětníkovi jeho bratr Vladimír a začal mu vypravovat, co se u nich doma stalo. Vydali se společně směrem k domovu po cestě, kterou před několika okamžiky utíkal jejich otec. Cesta byla potřísněná jeho krví. Po příchodu domů nalezli na dvoře maminku, která tam jen bezvládně ležela a nebylo s ní vůbec možné hovořit. Zhroutila se poté, co jejího manžela postřelili. Četníci ji odnesli k sousedům, odkud gestapo nařídilo, aby byla odvezena do Náchoda na ošetření, odkud byla převezena do Hradce Králové do věznice.

Bratři tedy zůstali v domě sami. Otec již nežil, matku s dědečkem odvezli na vyšetřování a jediný, kdo chlapcům zůstal, byla jejich babička, která v době incidentu nebyla doma. Ta přišla na Končiny nedlouho po návratu obou bratrů domů, ale jejich shledání netrvalo dlouho. Po hodině se gestapo vrátilo a zatklo i ji. „Tak se s námi rozloučila, políbila nás na čelo, řekla nám: ‚Panbůh vás opatruj‘, a odešla s gestapem a my jsme tam zůstali sami,“ vzpomíná Antonín Burdych na smutné loučení.

Navečer, když bylo ještě světlo, přišla za chlapci teta z Kostelce, kterou jejich otec před samotným ukrytím Jiřího Potůčka požádal, aby se o hochy postarala, kdyby se cokoliv stalo. Oba bratři tedy odešli s tetou pouze v tom, co měli na sobě, a dům zůstal opuštěný. Po čase byl přidělen zapisovatelce hradeckého gestapa Anně Ludwigové, která v něm pobývala až do konce války.

Osudy bratrů Burdychových

Po smrti rodičů a prarodičů zůstali bratři u kostelecké tety a oba se obávali o svůj osud a strachovali se, aby nedopadli jako děti z Lidic a Ležáků, které byly poslány buď do Německa na převýchovu, nebo do koncentračních táborů. Naštěstí se nestalo ani jedno. Oba bratři byli „pouze“ gestapem vedeni na seznamu tzv. utajovaných dětí, ale ani jeden z nich již nebyl nijak stíhán a gestapo je ponechalo svému osudu.

Po prázdninách se jejich cesty rozdělily. Bratr Vladimír dokončil gymnázium v Náchodě a pobýval u příbuzných tam. Poté odešel k Broumovu na dvouletou lesnickou praxi a tu dobu strávil u dalších příbuzných u Broumova. Pak pokračoval v Trutnově na lesnické škole, kde se opět s bratrem Antonínem Burdychem setkal, kdy byl pamětník v prvním ročníku a bratr Vladimír v ročníku posledním. Po absolvování lesnické školy ale bratr z kraje odešel a po vojně se odstěhoval do severních Čech, kde bydlel u svého švagra u Chřibské (v okrese Děčín) a kde choval spoustu zvěře. Nakonec nedaleko, v Krušných horách, získal myslivnu, kde prožil celý život a zemřel ve věku šestašedesáti let. Na Končiny se už nikdy nevrátil a nikdy tam ani nejezdil. Bylo to pro něj trýznivé, vracet se na místo, kde přišel o celou rodinu.

Pamětník po prázdninách roku 1942 odešel k nevlastním příbuzným, manželům Kábrtovým, do Rtyně v Podkrkonoší, kteří si tam postavili novou vilku. Nemohli ale mít vlastní děti, a tak si Antonína Burdycha osvojili a prožil s nimi celý život a ve vile bydlí dodnes.

Na Končiny ale nezapomněl a na konci války se tam chtěl jít podívat. Babička s dědečkem, jak svoje poručníky oslovoval, mu to ale zatrhli a dobře udělali. Později se totiž dozvěděl, že ten den šel na Končiny jeho strýc s tetou a bratr Vladimír, aby nazpět převzali dům Burdychových, který do této doby obývala Anna Ludwigová. Nabídli jí i pomoc s vystěhováním, všechno mělo probíhat v naprostém klidu a chtěli ji odvézt se všemi věcmi do Kostelce, kde se shromažďovali Němci k odsunu. Na pomoc jim přišel i soused František Jiroušek, který ovšem udělal velkou chybu – když vynášeli věci z domu, vzali i obraz Adolfa Hitlera a Jiroušek jej hodil na zem se slovy: „Ten už sem nepatří!“ Němka se ale za dva dny vrátila i s příslušníky SS, kteří doslova řádili po okolí a mstili se za válečnou prohru. Na Končinách našli tetu pamětníka s dcerami a bratra Vladimíra. Příslušníci se okamžitě sháněli po strýci. Jeho manželka jim sdělila, že odešel do Elitexu (dříve Šulcárny) se zeptat, kdy se opět začne pracovat. S touto odpovědí se ale nespokojili, příslušník SS jí přiložil na spánek pistoli a začal jí vyhrožovat, že pokud neřekne pravdu, zastřelí ji. Teta ale s určitostí nevěděla, kde manžel je, nejspíš byl někde na cestě v lese. Příslušníci tedy začali prohledávat dům v domnění, že se strýc někde skrývá. Naneštěstí do toho přišel do domu soused Jiroušek, kterého si Němka velmi dobře pamatovala. Okamžitě oběma příslušníkům vyprávěla, co udělal s obrazem Adolfa Hitlera, a poštvala je proti němu. Jiroušek neváhal a okamžitě začal utíkat. Když byl od něj vzdálený asi 150 metrů, v ovocné aleji, jeden z nich jej trefil ranou přímo do týlu. František Jiroušek se na místě skácel k zemi a zemřel. Nyní má pomník na stejném místě jako pamětníkův otec a Jan Chudoba.

Dům na Končinách chvíli po válce obývali kostelečtí příbuzní, když ale vznikalo jednotné zemědělské družstvo (JZD), pronajali jej jistému panu Martinovi. Ten měl platit přímo pamětníkovi roční nájem 1 000 Kčs. Když se ale Antonín Burdych v roce 1956 vrátil z vojny, přišel za ním Martin a požadoval po něm 7 000 Kčs s tím, že dům zrenovoval a po odečtení nájemného mu ještě dluží tuto částku. Pamětník tedy nabídl Martinovi dům k odkupu, což ale již muselo posvětit místní JZD. Zde narazili na problém, protože prodej byl možný jedině v případě, že by někdo od Martina do JZD vstoupil. Po delších prostojích k tomu tedy svolila manželka pana Martina, do JZD vstoupila a oni si mohli dům od pamětníka konečně odkoupit.

Komunismus

Po skončení války zůstal pamětník u svých příbuzných ve Rtyni v Podkrkonoší. Jak sám popisuje, vedl běžný život bez větších zvratů. Jeho poručníci měli nedaleko svého domu obchod s textilem, ten však opustili po roce 1948 a jeho dědeček začal pracovat pro místní Konzum. Do jejich domu byla také umístěna poradna pro matku a dítě.

Pamětník dokončil lesnickou školu a v roce 1954 odešel na vojnu. Na ní byl nejdříve přidělen k Pohraniční stráži – jako lesník a navíc dobrý lyžař byl pro tento oddíl velmi žádaný. Snažil se ale jakkoliv tomuto umístění vyhnout, a ačkoliv to bylo v té době téměř nemožné, podařilo se mu to. Po intervenci důstojníka z Červeného Kostelce, u kterého rukoval, dostal umístěnku do pěšího pluku, jenž sdružoval sportovce, kteří kvůli politickým názorům nebyli přijati do Ústředního domu armády.[1] Zde se setkal s vynikajícími sportovci, jako byl například Josef Tomáš[2] nebo Jáchym Bulín.[3]

Po návratu z vojny chvíli pracoval jako vedoucí na pile, pak jako lesník. Nakonec odešel do Krkonošského nábytku ve Rtyni v Podkrkonoší, kde pracoval až do odchodu do penze. Ačkoliv byl dítětem západních odbojářů, nikdy nepociťoval nějaké represe ze strany komunistického režimu, který obecně západní odboj tvrdě trestal. Nemalou zásluhu na tom měla zajisté historka s komunistou Antonínem Němečkem, který měl Jiřího Potůčka převést z Bohdašína na Končiny a jehož „hrdinství“ bylo za komunismu velmi vyzdvihováno.

Stoupencem nového režimu ale rozhodně nebyl, stejně tak jako jeho poručníci, avšak do křížku s ním nevstupovali. Až na jeden okamžik, kdy byl pamětníkův dědeček na schůzi národního výboru, kde se projednávala stavba Okresního domu KSČ v Trutnově. „Říkali jsme mu Moby Dick,“ vzpomíná s úsměvem Antonín Burdych. Jeho dědeček se nahlas podivil, proč se neinvestují peníze spíše do nemocnice než do nějakého okresního domu. Tento nevinný komentář ale nezůstal bez odezvy. „No, druhej den byli hned na tom našem obecním úřadě tajný, a ‚kdo si to dovolil tohlencto říct‘, a on říkal, ten starosta nebo teda předseda národního výboru: ‚No víte, ten pan Kábrt, on je to chromej člověk, má křivý nohy, sotva chodí, ale chodí tady v obci na všecky brigády.‘ Takže oni sklapli a odjeli. Protože on měl pravdu. To jenom chci říct, že on si nemohl člověk dovolit jen tak něco říct.“

Obecně se jejich rodiny už politická situace nijak nedotýkala a vedla poměrně běžný život. Antonín Burdych se oženil, ale manželka mu v roce 1968 zemřela a on zůstal sám se dvěma syny. Jak sám říká, z toho důvodu neměl ani moc prostoru na sledování událostí Pražského jara a následné okupace. Stejně tak nijak sám neprožíval a ani si nevzpomíná, že by ve Rtyni v Podkrkonoší nějak rezonovalo období normalizace. Jeho synové v sedmdesátých letech chodili do školy a byli si vědomi toho, že nesmí vždy říci, co mají na srdci, takže ani jich se naštěstí netýkala žádná omezení nebo postihy. Synové ale nejspíše zdědili po svém otci vlastenecké cítění a aktivně se účastnili událostí v roce 1989 při sametové revoluci. Oba byli v Praze, přímo v centru dění.

Současnost

Pamětník nyní žije stále v domě po svých poručnících ve Rtyni v Podkrkonoší se svojí druhou manželkou a s rodinou jednoho ze synů. Velmi aktivně přednáší jak na školách, tak na různých vzpomínkových setkáních o osudu své rodiny a o jejím hrdinství. Sám říká, že ten, kdo nezná nebo se nedokáže poučit z historie, tak ji může prožít znovu, a on se ze všech sil snaží o to, aby k tomu nedošlo. Na svůj věk je velmi vitální, po svých rodičích zdědil veselou povahu a smysl pro humor a setkání s ním bylo více než příjemné. Dodnes navštěvuje Končiny, stará se o pomník svého otce a je v kontaktu i se současnými majiteli jejich domu, které vysloveně pochválil za to, jak krásně stavení udržují a dali mu důstojnou podobu. On sám by se již na Končiny nevrátil, zvykl si mezi lidmi a na ruch města a tichu samoty na Končinách by již těžko přivykl.

[1] Ústřední dům armády byla vojenská sportovní organizace Československé lidové armády.

[2] Běžec na deset kilometrů z olympiády v Tokiu 1964.

[3] Skokan a běžec na lyžích z olympiády v Cortině d’Ampezzo 1956.