Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Burdych (* 1934  †︎ 2024)

• narodil se v roce 1934

• měl o čtyři roky staršího bratra Vladimíra

• s rodinou žil v osadě Končiny u Červeného Kostelce

• rodina patřila k odbojové skupině S21B

• rodiče ve svém domě ukrývali v červnu 1942 radiotelegrafistu Jiřího Potůčka

• úkryt byl prozrazen, otec byl při zásahu gestapa postřelen a vykrvácel, zbytek rodiny byl popraven

• přežili jen bratři Antonín s Vladimírem, o které se pak postarali vzdálenější příbuzní

• pamětník má dva syny a dceru

• pracoval v Krkonošském nábytku

• žil ve Rtyni v Podkrkonoší

• bratr Vladimír, svědek osudného zásahu, již zemřel

• zemřel 12. listopadu roku 2024

V době atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha bylo Antonínu Burdychovi osm let a jeho staršímu bratrovi o čtyři roky více. Doma prý bývalo vždycky veselo, ale situace se brzy měla změnit. Rodiče i dědeček s babičkou byli členy odbojové skupiny S21B a pomáhali radiotelegrafistovi Jiřímu Potůčkovi z výsadku Silver A, který se ukrýval na jejich chalupě v Bohdašíně na Náchodsku před nacisty.

Skrýš v domě na Končinách

Skrýš v domě na Končinách se stala Potůčkovým posledním útočištěm. Během jeho útěku před gestapem pamětník společně s bratrem naposledy spatřil celou svou rodinu. Hlavní postavou této odbojové skupiny byl strýc Antonína Burdycha. Co znamenal její název? „Satran, Bohdašín a 21, to byla nějaká chata, kde se scházeli už na podzim v roce 1941. Byli tam učitelé a sokolové.“

Rodina pomáhala radiotelegrafistovi Jiřímu Potůčkovi ukrývat se před nacisty. Jeho předposlední útočiště se nacházelo v Bohdašíně, předtím se schovával v Ležákách a asi na deseti místech v Pardubicích. Stále se však musel přemísťovat i s vysílačkou, protože ji nacisté zaměřovali. V Bohdašíně se Jiřího Potůčka gestapu dopadnout nepodařilo... Předtím tam strávil asi osm dní a vysílal odtamtud poslední relaci do Londýna o tom, že byl v Ležákách, které nacisté vypálili, a že ztratil spojení se svými druhy: s velitelem výsadku Silver A Alfrédem Bartošem i jeho zástupcem Josefem Valčíkem, který se z Pardubic přemístil do Prahy.

Na Bohdašíně zatkli Satrana

Antonín Burdych k tomu dodává: „Na Bohdašíně zatkli Satrana a odvezli ho do Červeného Kostelce k výslechu, kde ho zmlátili. Potom zjistili, kde se ten parašutista vlastně nachází, že je na Končinách, a našli jeho úkryt. Ten měli rodiče za pokojem, byla tam udělaná zeď, bylo to v přízemí, ale chodilo se tam z půdy... Ty gestapáci, když tam vlezli, když Potůček utekl, tak tam byla vysílačka a přijímačka, peníze a našli tam i vysílací zprávy. A našli taky ampulku s jedem – kdyby chtěl, mohl se otrávit. Stejnou měli u sebe všichni parašutisti.“

Gestapo vtrhlo do domu

Gestapo ještě ten den odpoledne přijelo na Končiny a vtrhlo do domu, kde kromě bratra nikdo nebyl. Rodiče s dědečkem však pracovali nedaleko na poli.

„Rodiče to viděli, to už se domů vracel tatínek, a když tam uviděl četníky a gestapáky, bylo mu jasné, co se děje. No a teďka hnedle oni na něj uhodili: ‚Kde máte toho parašutistu?‘ Vzali bič a začali ho mlátit... Tatínek začal utíkat... a oni po něm začali střílet, vystřelili asi šest ran, po první ráně on klesl, pak ještě proběhl po cestě lesem a zůstal ležet. Za ním doběhl českej četník, kterej ho tam hlídal... Po šesti ranách nemohl utíkat, protože měl prostřelené plíce... a já pak, když jsem šel ze školy, jsem to všechno viděl...“

Tatínka naložili na vůz s trávou a vezli ho do Červeného Kostelce k výslechu, jenže on již na kraji města vykrvácel a zemřel. Otec Antonína Burdycha chtěl svým útěkem parašutistu varovat a tím mu zachránit život. Jiří Potůček se pak skutečně dokázal z domu dostat. „Gestapáci začali prohledávat barák a dědu vedli před sebou, protože měli strach, kdyby se Potůček někde objevil, že po nich začne střílet.

A pak šli s dědou na půdu... to už Potůček slyšel ty rány, to střílení po tatínkovi... a když došli na půdu, otevřel poklop, vystřelil a omylem trefil dědu do ramene... ale to zase bylo štěstí, že děda se kácel z těch schodů dolů a gestapáci za ním a všichni taky spadli, takže Potůček měl pár vteřin na to, aby proběhl po tý půdě a dostal se k takovýmu vikýři. Skočil dolů a za barákem bylo asi deset metrů žito... on se do toho žita ukryl a začal střílet, měl u sebe dvě pistole. Běžel až na konec ovocné aleje, schoval se do lesa a prostě ho nechytili.“ Jak to všechno probíhalo, se Antonín Burdych dozvěděl od svého bratra.

Byli jsme rádi, že tam zůstala aspoň babička

„Já jsem v tý době, když stříleli po Potůčkovi, docházel k lesu a to už jeli gestapáci a v tom svým autě vezli dědu k výslechu. Za tím autem utíkal můj brácha a ten mně to začal vypravovat. Jak jsme šli tím lesem, cesta byla potřísněná tatínkovou krví. To bylo hrozný. No a šli jsme dál a doma... před barákem ležela maminka, která se z toho zhroutila. S tou už jsme nemluvili, protože z toho byla úplně zdrcená.“ Na cestě domů byla ještě babička, která se zastavila u své dcery, aby se s ní a s její rodinou rozloučila. „Pak přišla domů a my jsme byli rádi, že tam je aspoň babička. Jenže jsme tam byli asi hodinu, když najednou přijelo znovu gestapo a nařídilo jí: ‚Pojedete s námi!‘ Babička se s námi rozloučila, políbila nás na čelo, řekla nám: ‚Pánbůh vás opatruj‘ a odjela s nima... A byl konec, protože nikdo z nich se samozřejmě nemohl vrátit a všichni byli 9. července popraveni v Pardubicích. Tam popravili 194 lidí.“

Bratři Burdychovi doufali, že se s maminkou a babičkou ještě někdy setkají, i když dostali jejich úmrtní listy. Nevěřili však, že by Němci popravili ženy, a tak žili v naději, že se nacházejí někde v koncentračním táboře a že se znovu shledají. O tatínkově smrti nebylo pochyb. Nakonec však neměl ani svůj hrob, protože gestapo nařídilo jeho exhumaci, rakev i tělo spálili a popel hodili do řeky. Oba bratři odešli k příbuzným a do jejich domu se nastěhovala Němka, která pracovala na gestapu jako zapisovatelka. Bydlela tam až do 5. května 1945.

Němka zabila souseda

V souvislosti s jejím odchodem se jednou z posledních obětí války na Končinách stal soused rodiny Burdychových pan Jiroušek. „Já jsem chtěl jít hned 5. května 1945 na Končiny, jenže naši mě nepustili. Kdežto Kostelecký tam šel s bráchou. Ta Němka tam ještě byla. Pomáhal ji stěhovat končinský občan, pan Jiroušek, který naneštěstí udělal to, že vzal ze stěny obraz Hitlera, hodil ho na zem a říkal přitom: ‚To už sem nepatří.‘ Jenže ona se 7. května vrátila, vzala si s sebou dva vojáky a naneštěstí do toho baráku přišel i pan Jiroušek. Ona je zavolala a řekla: ‚Toho zastřelte!‘ Pan Jiroušek začal utíkat tou ovocnou alejí a na jejím konci ho trefili zezadu do hlavy.“

I když Antonín Burdych přišel ve válce téměř o celou svoji rodinu, Jiřího Potůčka hodnotí jako vynikajícího člověka, tichého, nepříliš výřečného, spravedlivého a férového. „Samozřejmě, že mě to zasáhlo na celý život, ale když člověk dorůstal... Když někdo udělal takovouhle věc za celej stát, to byla jediná věc, kterou Češi udělali za války, to je velká zásluha.“