Přemysl Burian

„Po tom atentátu docházelo k zatýkání spousty lidí a v Petschkově paláci to musel být děs. Takže se můj děda s panem Václavem Smržem rozhodli nebo začali zvažovat, ale velice aktivně, že ještě seženou nějaké odhodlané lidi, vybaví se granáty, které byly k dispozici z atentátu, a půjdou zaútočit na Petschkův palác. Tohle se asi málo ví, ale je to fakt. Když se o tom potom bavili s Gabčíkem, tak ten to jednoznačně zavrhnul, protože by to byla ještě další strašná rána a hodně lidí by na to mohlo doplatit, a že ty granáty budou později potřebovat k jiným věcem.“

„Protože tam akorát přišel můj děda, tak ho [granát] pan Smrž, Václav, strčil dědovi do kapsy, aby ho někde zahrabal, aby ho dal do kuželníku, někam ho dal. Došlo k tomu, že děda měl v kapse kabátu ten granát a šel k té sokolovně, která byla poměrně blízko, to bylo dvě stě padesát nebo tři sta metrů odtamtud. Na proseckém náměstí byl kordon esesáků, kteří dělali osobní prohlídky. Děda měl neskutečný štěstí a myslím, že my všichni, protože oni jemu zkontrolovali jenom legitimaci a neudělali mu osobní prohlídku. Kdyby bývali věděli, že má v ruce útočný granát, tak by to asi nebylo dobrý.“

„Když jsme s kluky chodili, běhali po Proseku a hráli si, tak jsme tam potkali pána, který tak pyšně šel a měl na ruce PS VB, Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. My jsme na něj koukali s takovým obdivem, protože něco měl na ruce a tak. On říkal: ‚Chcete být taky členy PS VB?‘ My kluci pitomý: ‚Jo, jo, jo.‘ ‚Tak až někoho uvidíte,‘ Prosek, to byla vesnička taková. ‚Až někoho uvidíte, že třeba seká někde trávu, co není jeho, nebo někde něco odváží, tak mi to přijďte říct.‘ Já jsem přišel domů a pyšně povídám tátovi, že budu PS VB a že máme dělat tohleto. Táta se na mě tak podíval, měl jsem pocit, že mi chce jednu vrazit. Potom se ovládl a říkal, že není hezké někoho udávat tímto způsobem a tím podporovat věc, která není správná.“