Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jitka Čampulová (* 1926)

• narodila se 6. října 1926 ve Starém Městě pod Landštejnem do rodiny Václava Pivce

• rodina se před válkou několikrát stěhovala kvůli otcovu zaměstnání u finanční stráže

• před válkou žili ve Starém Městě pod Landštejnem, v Schönwaldu, Aši a v Kaplici

• válku prožila pamětnice v Soběslavi

• studovala obchodní akademii v Táboře, kde byli popraveni čtyři učitelé

• její spolužačku Irenu Hešovou odvleklo gestapo přímo ze třídy

• v letech 1943–1945 byla nuceně pracovně nasazená v soběslavské továrně

• po válce se stala svědkem odsunu německého obyvatelstva v Kaplici

• její muž Záboj Čampula byl z politických důvodů vyloučen z právnické fakulty

• vychovala dvě děti, v roce 2023 žila v Kaplici

Jitka Čampulová prožila dětství ve stínu vzrůstající německé radikalizace v pohraničí. V roce 1938 musela její rodina prchnout do vnitrozemí. Pamatuje si popravu čtyř kantorů táborské obchodní akademie i gestapo, které si přišlo do třídy pro spolužačku Irenu Hešovou. Věznění neušel ani její otec Václav Pivec, spolupracující s odbojem. Dodnes má před očima transport lidí umírajících žízní. Když pak po válce jako úřednice odbavovala německé obyvatele do odsunu, žádnou lítost necítila. „Vlastenci přece nevítají nacisty a nehajlují,“ říká pamětnice.

V pohraničí se už nedalo normálně žít

Jitka Čampulová, za svobodna Pivcová, se narodila 6. října 1926 ve Starém Městě pod Landštejnem do rodiny Václava Pivce, vrchního respicienta finanční stráže, a jeho ženy Boženy, rozené Šťastné. Oba rodiče pocházeli z Deštné a seznámili se poté, co se Václav Pivec v roce 1920 vrátil jako legionář z Ruska. Jitka měla mladšího bratra Jiřího.

Kvůli otcovu zaměstnání, které bylo vázáno ke státním hranicím, se rodina často stěhovala po různých místech v pohraničí. Z Deštné na Jindřichohradecku putovali na jih do Starého Města pod Landštejnem, pak pobývali na západních hranicích v Schönwaldu a v Aši, v Kaplici a během války v Soběslavi. Po válce se vrátili zpět do Kaplice, kde se usadili natrvalo.

Jitka Čampulová kvůli stěhování vystřídala také několik škol. Do první třídy nastoupila ve Starém Městě pod Landštejnem, více času ale prožila například v Aši.

„Maminka vyprávěla, že dříve žili s Němci v harmonii, chodili spolu i na bály, do hospody. Když ale v Německu přišel Hitler k moci, začaly konflikty,“ vypráví pamětnice. Sama zažila, jak jim Němci v Aši rozbili všechna okna v kuchyni. „Bydleli jsme v podnájmu v přízemí. Měla jsem postel v kuchyni a rodiče s mladším bratrem Jiřím spali v ložnici. Jednou maminka řekla, že nebudu spát v kuchyni, ale s nimi. Bylo to velké štěstí, protože jeden kámen dopadl na postel na polštář, kde bych bývala měla hlavu,“ vzpomíná pamětnice.

Nepříjemný incident zažil i otec, když při výkonu služby natrefil na dva německé pašeráky a šlo mu o život. „Tátu zneškodnili slzným plynem, takže neviděl. Jeden Němec ho chtěl zastřelit, druhý ale tátu znal, bál se, a tak ho nechali být. Oslepeného tátu pak dovedl domů náš vlčák Lexa, který byl zároveň služební pes,“ vypráví Jitka Čampulová. To bylo již kolem roku 1937. V pohraničí se německé obyvatelstvo radikalizovalo, děti se bály chodit do školy samy. I na výlety do okolí chodilo více rodin společně. Václava Pivce po incidentu přeložili, aby s rodinou nepřišli o život. Dostal místo v Kaplici.

Zde rodina zůstala zhruba půl roku, pak přišlo září 1938 a s ním i mnichovská dohoda, kdy Československo muselo postoupit pohraniční oblasti Německu. Češi, kteří se nehlásili k nacistickému Německu, museli opustit své domovy.

„V Kaplici chodili werwolfové a my jsme už ani nevybalovali všechny věci. Nevěřilo se, že české pohraničí bude uhájeno. Otec ale přesto doufal, že nás Beneš nedá, takže jsme byli jednou z posledních českých rodin, která Kaplici opustila. Už nebylo ani jak se přestěhovat. Zachránil nás tatínkův kamarád z legií, který pro nás zajistil malou avii z kasáren, naložili jsme na ni nábytek a mohli jsme odjet.“

Tátu na týden zatklo gestapo

Během války našli útočiště v Soběslavi. Otec za války působil jako obecní tajemník v Želči. „Například vydával potravinové lístky. Zachránil tam kluka, který utekl z totálního nasazení v Německu. Rodiče toho kluka ho schovávali na půdě až do konce války a tatínek to kryl a podporoval rodinu potravinovými lístky. Nebo tatínek dostal hlášení, že do Želče jede gestapo kvůli černé porážce prasete, a otec tu rodinu zachránil tím, že ji včas varoval. Než přišlo gestapo, všechny stopy stihli zahladit,“ vzpomíná Jitka Čampulová.

Vypráví také, že její otec spolupracoval s partyzánskou skupinou Za Prahu a během války byl týden zavřený na gestapu. „Měl celu metr krát metr a nesměl si sednout ani lehnout, mohl jen stát. Bili ho do hlavy, až ohluchl na jedno ucho. Nikdy nám ale neřekl, proč ho zatkli, co po něm chtěli, a nevím ani rok.“

Pro Irenu Hešovou si přišlo gestapo rovnou do třídy

Pivcovi bydleli v Soběslavi ve vilce v ulici Dr. Studničky 238, naproti bydlela židovská rodina se dvěma dětmi, Martou a Viktorem. „Nesměli si ale hrát s ostatními dětmi. S námi se nekamarádily děti továrníků a obchodníků. Bylo to docela snobské město.“

Jitka byla všestranně nadaná dívka. Měla ráda sport, před válkou chodila do Sokola, ale nejraději hrála na housle a na klavír. Tajně si přála jednou stát na jevišti. Byla však válka a maminka rozhodla, že dcera půjde na obchodní školu. Začínala v Jindřichově Hradci, po krátké době ale přestoupila na obchodní akademii v Táboře.

Po celý život jí zůstala v paměti vzpomínka na spolužačku Irenu Hešovou, kterou gestapo odvedlo přímo z vyučování a pak se s ní už nikdy nesetkala. „Byla to čirá hrůza, když vešli gestapáci do třídy a vyvolali jméno naší spolužačky. Ta vstala, musela si sbalit věci a odejít s nimi. Proběhlo to v naprostém tichu a šoku. Učitel i my jsme byli úplně rozhození, z vyučování už nic nebylo,“ vzpomíná pamětnice.

Stalo se to nedlouho po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, který byl výstřelem smrtelně zraněn v Praze 27. května 1942. Šestnáctiletá Irena byla dcerou Jana a Kateřiny Hešových, jež gestapo tou dobou zatklo. Popravili je v říjnu téhož roku v souvislosti s atentátem. Irena Hešová přežila válku se čtyřmi desítkami stejně postižených dětí na různých místech, kde je nacisté drželi v izolaci. „Ke konci války jsem se dozvěděla, že je Irena v táboře v Plané nad Lužnicí. Jela jsem tam, koupila pro ni limonádu a rohlíky, ale zastavil mě německý voják, takže jsme se nesetkaly. Irena pak nikdy nepřijela na třídní sraz, a proto mi také utkvěla navždy v paměti.“
Irena Hešová zemřela v roce 2023.

Transport s umírajícími byl nejhorší zážitek

Po atentátu na Reinharda Heydricha popravili nacisté čtyři kantory táborské obchodní akademie včetně ředitele školy za údajné schvalování atentátu. Jitka Čampulová vzpomíná, že pak studenti museli chodit denně do školy kolem plakátu se jmény popravených. Celý její ročník absolvoval školu předčasně, a to již v březnu 1943, protože studenti museli na nucené práce. Pamětnice pracovala až do koce války v továrně na šicí stroje Lada v Soběslavi.

Jitka vzpomíná také na nejhorší obraz války, který se jí naskytl na nádraží v Soběslavi, když tam zastavil vlak s transportem vězňů z koncentračních táborů, který mířil směrem na České Budějovice. „My mladí jsme se tam šli podívat. Bylo to strašné. Z dobytčáku s malým okýnkem někdo vystrčil ruku vyzáblou na kost. Na provázku ta ‚kost‘ spustila prázdnou plechovku. Z vagonů se ozývalo v různých řečech: ‚Pít, pít, pít...‘ Chtěla jsem jim pomoct, koupila jsem něco k pití, ale nebylo možné se k nim ani přiblížit, stáli tam němečtí vojáci,“ vzpomíná pamětnice.

Po skončení války, 17. května 1945, nechal lidový soud popravit na náměstí v Táboře ředitele školy Jaroslava Ryneše, který v roce 1942 nastoupil po popraveném řediteli Červenkovi. Jitka Čampulová si pamatovala ředitele Ryneše jako udavače a zrádce. „Báli jsme se ho. Když ho po válce na náměstí pověsili, šla jsem se na něj podívat.“

Odsunutých Němců mi líto nebylo

Před Vánocemi 1945 se rodina Pivcových vrátila do Kaplice, kde si našla třípokojový byt v domě nad sodovkárnou, s velkým dvorem a zahradou, kde rodiče mohli chovat slepice a husy, jak byli zvyklí.

Jitka v Kaplici našla uplatnění jako úřednice na národním výboru, v bytovém a zajišťovacím odboru. V lednu či únoru 1946 se stala svědkem odsunu zdejších německých obyvatel. „Odsun Němců měl na starosti pan Lahoda a měl k ruce pana Greinera, což byl Němec, který uměl dobře česky. Nábytek a majetek odsunutých Němců se musel zajistit – buď se odvezl do skladu, nebo si ho někdo koupil. Já jsem to fakturovala.“

V současné budově banky v Kaplici se zřídila odbavovací místnost. „Museli tam přijít a odevzdat cennosti, i některé kusy oblečení. Já jsem to měla evidovat. Všechno probíhalo v klidu, Němci s tím byli smíření. Mohli si vzít jen určité množství kilogramů, ale šperky museli odevzdat. Soucit jsem s nimi neměla, byli mi lhostejní. Tehdy byla hrozná nenávist vůči Němcům. Nechovali se jako vlastenci. Zažila jsem, jak vítali obsazení Sudet nacisty, hajlovali, házeli kamení, aniž bychom jim něco udělali. Takhle se přece nechovají vlastenci,“ vysvětluje pamětnice.

Manžela vyhodili z fakulty za podporu prezidenta Beneše

Kolem roku 1946 se pamětnice seznámila se svým budoucím mužem, o dva roky starším Zábojem Čampulou, synem legionáře, který se po válce s rodinou přistěhoval do Kaplice z Berouna. Měli za sebou těžké roky. Na začátku války museli prchnout z Podkarpatské Rusi, kde se Čampulovi usadili ve dvacátých letech. Záboj byl jako student nuceně nasazený u Kolína nad Rýnem, kde odklízel z vagonů mrtvoly.

„Po válce se přihlásil na práva, ale půl roku před promocí ho vyhodili. V únoru 1948 se totiž účastnil demonstrace na podporu prezidenta Beneše a někdo ho v průvodu poznal. Akční výbor jeho spolužáků na fakultě o několik měsíců později rozhodl o jeho vyloučení,“ vypráví Jitka Čampulová.

Záboj Čampula však sám byl od konce války komunista a ze strany nikdy nevystoupil. „O politice jsme se doma nikdy nebavili. Měli jsme dohodu, že se nikdy nebudeme hádat kvůli politice a kvůli dětem. Byl asi přesvědčený, že komunistická idea je dobrá, ale soudruzi selhali; udělali chybu.“

Chtěli nás vystěhovat z Kaplice jako nežádoucí osoby

Jitka se Zábojem se vzali v roce 1950 a bydleli zatím u Jitčiných rodičů. Začátkem padesátých let chtěli komunisté Pivcovy z Kaplice vystěhovat. „Můj muž byl ještě na vojně, když byla na národním výboru schůze a rada se rozhodla, že potřebují byt, ve kterém bydlíme. Napsali rodičům dopis, že jsme jako rodina v obci nežádoucí, a nabídli nám náhradu ve Zdíkách. Byla to ale chalupa na spadnutí. Maminka na národní výbor napsala dopis, proč takto zacházejí s člověkem, který byl v legiích a v odboji. Zastala se nás ale ještě paní Matoušková a nakonec nás nevystěhovali.“

Jitka Čampulová ani její rodiče v komunistické straně nebyli, a jak říká, otec si asi občas v hospodě „pustil pusu na špacír“. „Byl týden zavřený, podobně jako za nacistů. Proč, to nám neřekl. Když chtěl v roce 1968 omluvu, řekli, že se jeho spis ztratil.“

Zahynuli při transportu, starám se o jejich hroby

Jitka Čampulová pracovala po celý život jako úřednice, a to na národním výboru, na pracovním úřadě, v nemocenské pojišťovně, v odboru zdravotním a sociálním a také jako vedoucí odboru důchodového zabezpečení.

Jak říká, byla apolitický člověk a kromě práce žila především rodinou, výchovou dcery a syna a péčí o domácnost, která zahrnovala i desítky slepic a králíků, kočky a psy. Nevěnovala tedy velkou pozornost politickým událostem a neúčastnila se jich na žádné straně.

V Kaplici se již desítky let stará o hrob dvou francouzských vojáků, kteří zahynuli na konci války při transportu. „Občas se mě někdo zeptá, zda byli mí příbuzní a proč to dělám. Mně to připadá přirozené; přece nezůstane zanedbaný. Dodnes vidím ten transport na soběslavském nádraží – v takovém podobném asi trpěli,“ říká Jitka Čampulová.

Pamětnice je věřící a navštěvuje Československou církev husitskou. Od roku 2010 je vdovou, žije činorodě a spokojeně, obklopená milující rodinou.