František Čanda

„Pocházím z krásnýho kraje Sedlčany, který bohužel zabraly za války vojska SS, celý okres. A já jsem si dovolil tam přednést básničku ke svatému Václavovi a tím jsem se ukázal jako nepřítel Říše, protože oni svatého Václava nemají rádi. Tak to druhý den hned vyšetřovali, esesáci, měli pistole, kožený kabát, plný zásobník nábojů a vyšetřovali mě, jestli jsem tu básničku řekl nebo ne. Vyšetřovali celou třídu, oni zhruba věděli, podle věku, ve které třídě jsem. Já jsem se nepřiznal a potom mi jeden pan učitel říkal: ‚Fando, přiznej se, když se nepřiznáš, tak oni střílejí.‘ Sedláka ve vedlejší vsi, že měl tajnou zabijačku a ještě jednu měl přitom. Tak přijeli, viděli prase pověšený, a jak si to představuje, že německé vojsko a němečtí vojáci krvácejí na frontě a on tady zabíjí prase. Postavili ho s čeledínem a synem před vrata stodoly. Maso potom sebrali a ty těla tam nechali, zastřelený. Mě potom vyslýchali, vymlátili mi zuby a já to mám úplně vymlácený. Nechal jsem si i udělat ve Švýcarsku zuby, ale říkali, že to je tak rozmlácený, že se tam nic nechytí.“

Tazatel: „Měl jste později kvůli tomu ještě nějaké postihy, že jste třeba měl nějaké omezení?“ – „Byl jsem vystěhovanej mimo svoji obec, tak už na mě moc neměli. Zapomněli, měli jiný starosti, dvě fronty otevřený, tak potom Hitler to zahnal na frontu. Mně říkali: ‚Můžeš se přiznat, teď jsou tady esesáci jen český a český četníci, to budou vyšetřovat.‘ Jenže tam byli ty samý esesáci, tak mě tam pěstí, a když jsem upadl, tak do mě ještě kopali.“

Tazatel: „Vzpomínáte si na pražské jaro a rok 1968? Prožíval jste ho nějakým způsobem?“ – „Když sem přijeli Rusové, tak jsem měl vztek, samozřejmě, jako každý Čech správný. Co jsem mohl dělat? Rusky jsem uměl, tak jsem tam s nima mluvil. To byli kluci ze Sibiře, který vůbec neměli… co je tady kontrarevoluce, neměli přehled vůbec. Prostě je tady kontrarevoluce, tak šli. Prostě k tankům je poslali jako vojáky. I ta přeměna politiky, bylo to hrozný, už jsme si mysleli, že to bude dobrý, když ty Němci už jsou v čudu.“ Tazatel: „A v tom roce 1968, stala se tam pro vás nějaká zásadní změna ve vašem životě?“ – „Ani ne.“