Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Čapka (* 1922  †︎ 2017)

• narozen 12. května 1922 v Brně

• nuceně pracovně nasazen v Říši, krátce vězněn za útěk

• v roce 1947 se oženil a promoval na Přírodovědecké fakultě MÚ v Brně

• po únoru 1948 byl farářem CČS(H) Oldřichem Bukalem v Olomouci zapojen do protistátní činnosti

• 30. března 1951 zatčen StB

• odsouzen Státním soudem Brno na jedenáct let těžkého žaláře

• až do propuštění v květnu 1960 prošel řadou věznic a pracovních táborů

• po roce 1990 aktivní v brněnské pobočce KPV

• v roce 2012 obdržel Cenu Příběhů bezpráví

RNDr. Oldřich Čapka se narodil 12. května 1922 v Brně jako nejmladší z pěti dětí. Otec Vilém Čapka pracoval jako vlakvedoucí, matka Anastázie, rozená Horká, byla v domácnosti. Po obecné škole navštěvoval Státní reálné gymnázium v Brně, kde v roce 1941 maturoval. Byla válka a Oldřich Čapka sloužil asi dva měsíce u protiletecké obrany v Brně. Prostřednictvím kamaráda se potkal s chemií a rozhodl se, že se tomuto oboru začne věnovat. Studia na Střední průmyslové škole chemické však přerušilo v listopadu 1942 nucené pracovní nasazení. Totálně nasazen byl v chemické továrně nedaleko Schweinitzu. Mohl zde bydlet mimo tábor a věnoval se odborné práci, která ho bavila. Přesto odtud na Vánoce 1942 utekl, protože byl přesvědčen, že je nasazen na práci v Říši neoprávněně. Doma se přihlásil na pracovní úřad, který jej odeslal zpět na původní pracoviště. Netrvalo však dlouho a byl zatčen a následně z trestu poslán na otrocké práce k Breslau. Tvrdou dřinu díky znalosti němčiny brzy vystřídala lehčí práce, na den Hitlerových narozenin (20. dubna) v roce 1943 se dočkal propuštění a mohl se vrátit domů do Brna, kde dokončil studia chemie a začal pracovat jako laborant.

Po válce vystudoval v Brně Přírodovědeckou fakultu MU. V roce 1947 byl promován a oženil se s Jaroslavou, rozenou Vojáčkovou, se kterou ještě před zatčením adoptovali dceru Věru. Oldřich Čapka se rozhodl pro akademickou kariéru a na počátku roku 1948 nastoupil jako asistent na Lékařské fakultě PU v Olomouci. Zde se náhodně sešel se svým bývalým spolužákem z gymnázia Oldřichem Bukalem, místním farářem Církve československé (husitské) – CČS(H). Rovněž Oldřich Čapka byl od mládí aktivní v Jednotě mládeže této církve. Účastnil se s ní řady kulturních a církevních akcí, hrával na housle při slavnostních bohoslužbách a stal se dirigentem církevního recitačního sboru, který vystupoval dokonce v rozhlase.

Setkání s farářem Bukalem se stalo mladému a protikomunisticky naladěnému Oldřichu Čapkovi osudovým. Oba bývalí spolužáci měli podobný pohled na dění v Československu, a farář Bukal se tudíž rozhodl, že kamaráda seznámí s činností nově se formující protikomunistické skupiny na Olomoucku. „Bylo to někdy v roce 1948. Bukal bydlel na Riegrově ulici v Olomouci. Dali jsme si sraz. Já jsem mu řekl, že jsem si vše rozmyslel a že do toho půjdu s nimi. Tak on mě seznámil s Františkem Kopeckým, manželi Kadlčíkovými – prostě s lidmi, se kterými budu mít co do činění. My jsme si později rozdělili úkoly. Začala se objevovat spojka ze Západu. Paní Jünglingová měla dvě malé děti a bylo slíbeno, že jí pomůžeme k útěku.“

Skupiny byla přes kurýry a tajnou schránku v rychlíku Praha-Paříž, kterou obsluhoval rovněž Oldřich Čapka, ve spojení s farářem CČS(H) a významným předúnorovým funkcionářem Československé strany národně socialistické Augustinem Jünglingem, který v polovině roku 1948 uprchl do Německa, kde v utečeneckém táboře Ludwigsburg vykonával duchovní správu CČS(H) a zastával významné funkce v táborovém komitétu. Olomoucká skupina v čele s farářem Bukalem a národněsocialistickým politikem Františkem Kopeckým dodávala do zahraničí zprávy politického, církevního, hospodářského a pravděpodobně i vojenského charakteru. Členové skupiny rovněž pomohli do emigrace manželce faráře Jünglinga a jejím dvěma dcerám, které převedl jeden z kurýrů. „Všechno se dělalo přes Bukala, on byl člověkem, který na nás naváděl spojku. Přestože tam byla paní Jünglingová, tak její manžel posílal věci Bukalovi. My jsme zprávy dostávali takovým zajímavým způsobem. Přicházely z Ludwigsburgu ve vlaku Praha-Paříž. My jsme věděli, že ve třetím vagonu na záchodě pod zrcadlem máme zprávy pro nás. Tam jsme zároveň ukrývali naše zprávy pro Jünglinga, které on si vyzvedával v Ludwigsburgu. Takhle to fungovalo do té doby, než jsme zjistili, že je Bukal zavřený, což bylo pět měsíců přede mnou. Já jsem měl možnost slyšet, že jeho protokol byl velmi rozsáhlý a důkladný a že Bukal dostal patřičně zabrat. Jeho manželka totiž chodila k nám, když za ním chodila na návštěvu. Zajišťovala pro něho třeba náhradní brýle, které měl rozbité. Jednou poslali Bukalovo prádlo na vyčištění, a to bylo krvavé.“  

Po zatčení jednoho z kurýrů byla činnost skupiny O. Bukal a spol. odhalena a jednotliví její členové postupně zatčeni a odsouzeni. V březnu 1951 přišla řada i na Oldřicha Čapku. Vyšetřovací vazbu prodělal v Olomouci. V únoru 1952 pak byl v rámci politického procesu „O. Bukal a spol.“ odsouzen k jedenácti letům těžkého žaláře. „Obviněný dr. Oldřich Čapka, který si velmi dobře rozuměl s Bukalem pro stejné nazírání na politické i hospodářské poměry v našem státě po únoru 1948, uvítal v prosinci 1948 v Olomouci jeho nabídku, aby se stal členem skupiny založené dle pokynů zahraničního agenta, o jejich úkolech vytyčených v 5 bodech byl informován. Obviněný Čapka převzal na sebe úkol – podávání zpráv z oboru školského a bezpečnostního. (Zprávu z bezpečnostního oboru chtěl obstarávat prostřednictvím svého známého orgána SNB.) V březnu, případně v dubnu 1949 zúčastnil se několika schůzek v bytě Jünglingové za přítomnosti Bukala a Kopeckého a přislíbil, že bude opatřovat špionážní zprávy pro zahraničí. Podle pokynů zahraničního agenta ‚Jindry‘, s nímž se setkal v červnu 1949, připravil několik zkreslených zpráv o poměrech mezi vysokoškolským studentstvem, jednak o náladě obyvatelstva, a předal je Bukalovi k odeslání do zahraničí. Sám též jednou zařídil odeslání souhrnu zpráv do zahraničí smluvenou cestou přes tajnou schránku v mezinárodním rychlíku Praha-Paříž. Obviněný Čapka byl v červenci 1949 informován o připravovaném útěku Jünglingové za hranice, pomáhal jí v provádění příprav a převzal od ní do úschovy součásti jejího majetku. Ukrýval též ve svém bytě a na zahradě u rodičů různé štvavé tiskopisy doručené zahraničními agenty, které mu předal Bukal i s mikrofilmem řeči zrádce Zenkla, a šifrovací klíče, který také sám jednou použil.“ (Citace z rozsudku je úmyslně ponechána v původní podobě – pozn. autora.) K nejvyšším trestům 18 let těžkého žaláře byli odsouzeni Oldřich Bukal (na následky věznění zemřel v pouhých 45 letech) a František Kopecký.

Sám Oldřich Čapka prošel celou řadou věznic (Šumperk, Opava, Ilava) i pracovních táborů na Příbramsku a Jáchymovsku. Poslední tři roky prožil na Slovensku v Ilavě. Měl to štěstí, že se zde mohl vrátit ke svému oboru, když ve vězeňské nemocnici vybudoval chemickou laboratoř. Propuštěn byl na rozsáhlou amnestii prezidenta republiky v květnu 1960.

Ač sužován vážnými zdravotními obtížemi, je Oldřich Čapka od roku 1990 stále aktivní v brněnské pobočce KPV, v rámci projektů zaměřených na školy navštěvuje besedy se studenty, kterým se snaží na příkladu vlastního životního příběhu odkrývat nelidskost komunistického režimu ve všech jeho podobách. Vzhledem ke svému onemocnění se angažoval rovněž v Klubu stomiků, kde zastával významné funkce. Největší celoživotní oporou se mu kromě víry stala manželka Jaroslava, která se až do své smrti v roce 1998 věnovala překladatelství. Život, za nějž RNDr. Oldřich Čapka denně děkuje a nic podstatného by na něm neměnil, mu v roce 2012 vynesl Cenu Příběhů bezpráví.