Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Růžena Carpeza Ptáčková (* 1921)

• narodila se 21. září 1921 v jižních Čechách

• pracovala v roznáškové službě pražského lahůdkářství

• za války totálně nasazena na práci v Říši

• seznámila se s budoucím manželem z řad francouzských válečných zajatců

• po válce se rozhodla následovat snoubence do Francie

• po 75 letech ve Francii po smrti manžela se vrátila do České republiky

• v roce 2016 žila v Černovicích u Tábora

„Dětství bylo chudé, ale šťastné,“ zahajuje vyprávění o svém životě Růžena Carpeza Ptáčková. Narodila se 21. září 1921 v jihočeské vesničce Svatava, se sestrami, bratrem a rodiči vyrůstala v nedalekých Černovicích. Maminka s otcem se seznámili ve Vídni, jako skoro všechny mladé dívky z Čech tam i ona sloužila v jedné rodině, zatímco tatínek narukoval do první světové války. Pamětnice vzpomíná na prvorepublikový patriotismus, panující jak v rodině, tak ve škole. Chodila do smíšené školy a ve čtrnácti letech putovala do Prahy do učení na prodavačku. Nejdříve prodávala v řeznictví a později v lahůdkářství, až dosáhla platu 480 korun měsíčně.

Totální nasazení

Za atmosféry strachu, kdy se na ulicích vyvolávala jména popravených po atentátu na Heydricha, přišel příkaz k pracovnímu nasazení do Německa. Spolu s přítelkyněmi se měly dostavit v osm večer na Wilsonovo nádraží. Jednalo se o ročník 1921. Transport odvážel stovky lidí na práci se zastávkami v Magdeburku a Lipsku. V lágru u továrny, kde se vyráběly díly na letadla a munice, už bylo mnoho polských děvčat. Před válkou továrnu vlastnili dva židovští bratři, kteří emigrovali do USA, původně se zde vyráběly dětské kočárky. „A kvůli tomu, říkalo se, tu fabriku nikdy Spojenci nebombardovali,“ vzpomíná si pamětnice.

Růženu přiřadili na práci v kantýně. V továrně pracovalo na šest tisíc lidí, mezi nimi i mnoho válečných zajatců. V ubikacích byli rozděleni podle národností – nacházeli se zde Češi, Rusové, které Němci týrali hladem, Francouzi, Italové, Belgičané a Holanďani. Růžena měla díky své práci možnost podělit se o zbylé jídlo s ostatními. Strava tu však nebyla valná. Dělníci dostávali ajntopf polévku z řepy, mrkve a brambor, chléb a bílou kávu.

Mezi francouzskými válečnými zajatci byl také Georges Carpeza z roty číslo 15, zajat na Maginotově linii, Růženin budoucí manžel. „To byla první láska.“

Ohroženi mírem

Posledních šest měsíců války už zajatce na práci nedoprovázel ozbrojený dozorce, ale na druhou stranu se někteří fanatičtí nacisté stávali ještě hysteričtějšími, takže bylo snadné přijít k úhoně. V jeden den konečně zahlédla Růžena projíždět starostu městečka na voze a mávat bílým prostěradlem – Němci byli vyzváni, aby vytáhli bílé prapory na znamení kapitulace.

Praha však ještě osvobozena nebyla a občané protektorátu se z lágru měli nastěhovat do německých rodin. Růžena se schovávala ve sklepě, a když si každý myslel, že je po všem, uhodila těsně vedle domu bomba. Dům zachránily dvě lípy stojící před ním, které výbuch rozčísl až k zemi. Rodina i s ubytovanými dívkami strávila poslední dny přestřelek, při kterých začala hořet místní škola a bylo vyhlášeno stanné právo, znovu ve sklepě. „Chtěla jsem si tenkrát kus té bomby vzít domů na památku toho, že jsem to přežila.“

Pak se situace zklidnila. Zatímco v Praze se ještě střílelo, Růžena si užívala svoji první velkou lásku. Snoubenci se rozhodli odejít spolu do Francie. Cesta trvala deset nebo dvanáct dní nákladními auty přes celé zničené Německo. Na hranicích s Francií čekalo bouřlivé uvítání, polibky a pohoštění, kterému předcházela zdravotní prohlídka. V Paříži dostali povolení napsat telegram do Černovic, že je Růžena naživu. S Červeným křížem pokračovali do Arrasu, kam je přijel vozem vyzvednout příbuzný Marcel.

Mladá dívka byla celá roztřesená, když čekala v autě, až se Georges dosyta přivítá s celou rodinou i sousedy. Budoucí tchyně ji objala a dostalo se jí nové rodiny, ačkoliv neměla vůbec nic a ani nemluvila francouzsky. Její přítelkyně mladá Polka, která s francouzským válečným zajatcem za války přišla do jiného stavu, takové štěstí neměla. Rodina svého syna, jeho dívku a nemanželské dítě nepřijala.

Veselka ve Francii

Růžena Ptáčková se v městečku poblíž Arrasu stala nefalšovanou atrakcí, všichni sousedé se chodili podívat, jak vypadá ta mladá Georgesova nevěsta z Československa. Oba byli po letech tvrdé práce podvyživení a postupně se dávali dohromady.

Dne 9. května poslala Růžena Ptáčková na konzulát dopis s žádostí o doklady. Nezapomenutelná byla chvíle, kdy za ní přibíhal listonoš a radostně mával nad hlavou lístkem od rodičů z Černovic. Zapřísahali ji v něm, aby se nevdávala – Georegesovi rodiče však byli proti tomu, aby odjeli na návštěvu do Československa, aniž by se vzali. Díky korespondenci Georegesova bratra, jenž byl knězem, a černovického duchovního, který zaslal výtah z matriky o Růženině křtu, se nakonec svatba uskutečnila 5. října 1945.

Novomanželé se dohodli, že navštívit rodiče do Černovic pojedou prvním vlakem, který bude přes hranice do Československa vypraven. Stalo se tak 1. dubna 1946. Bylo s tím ale spojeno také nutné čekání v Paříži na povolení odjet. V těchto devíti dnech se mladí lidé jako zázrakem setkali s nejbližšími přáteli ze zajetí. Tak jako je spojila vzájemná pomoc, kterou si prokazovali v těžkých a nelidských podmínkách, tak si i po válce pomáhali při překonání prvních překážek při hledání živobytí.

Příběh lásky, přátelství, pomoci

Shledání s rodinou se neobešlo bez slz a tatínek tehdy prohlásil: „Moje holka už nikam nepojede!“ Pamětnice k tomu říká: „A můj manžel mě tak mnoho miloval, že se rozhodl, že se mnou v Československu zůstane.“ Ve vlasti však nakonec strávili jen tři měsíce. Rady bývalého šéfa a také Georgesova bratra je přiměly se vrátit, studená válka byla na spadnutí. 

Ve Francii Růžena Carpeza Ptáčková prožila dlouhých 75 let. Počátky za dob potravinových lístků a nedostatku byly těžké, ale nakonec se manželé uživili provozem koloniálního obchodu. Život rodiny ovlivnilo narození handicapovaného syna Petra, který se dožil v péči své matky dvaceti let bez schopnosti sám polykat na úrovni vývoje čtyřletého dítěte.

Život jejich druhého syna, který vystudoval medicínu, ukončila tragédie v 26 letech. „Je to příběh lásky, přátelství, vzájemné pomoci, šťastný život. Můj manžel trpěl, ale vnitřně, vždy byl pln povzbuzení pro mě,“ shrnuje pamětnice svou životní lásku, která se zrodila v táboře Sul. Georges Carpeza se dožil 95 let. Po jeho smrti se Růžena vrátila do Černovic: „Myslela jsem si, že jedu do ráje.“ Nyní žije ve svém černovickém domku a pro všechny sousedy je „ta Francouzka“.

Pamětnice byla natočena za finančního přispění Nadace ČEZ, děkujeme.