„… rozumíte – museli jsme si dávat velikej pozor. A jednou, takhle ve středu: Raus, Schnell! Schnell! V ulici Ein Chaos. A (náš – pozn. ed.) domovník, pan Kratina, se ptal: Co se děje, no, lidi? Já měla ještě natáčky a noční košili a oni přišli a bouchali, ale nevěděli, že bydlím u české dívky, provdané za Němce. Těm se říkalo zrádci, kdo se dal ke gestapu, hlavně spíš její manžel. Někdo se k nim dal z bídy, pravda, jako třeba tady z Černovic jeden pán, pan Vínický, když neměl práci, tak se dal k nim z prospěchářství. Prospěchářů, těch bylo! A ta (kamarádka – pozn. ed.) to urovnala, že jsme slušný dívky, a on (gestapák – pozn. ed.) chtěl naše chce pracovní knížky. A že musíme zejtra přijít ve dvě hodiny si pro ně na Kozí plácek v Praze, tam byl takovej sál, tam se shromažďovali, no, a my tam přišly, já s Cilkou – řekli nám, že jsme nasazený do Německa.“
„A pak přišli muzikanti a lidi měli kytice z bříz, protože kytky se nedostaly, a všichni vítali ty osvobozené Francouze, některý i je chtěli líbat, a ta hudba hrála na přivítání, já až měla husí kůži! Na osvěžení se nosilo i pití, na přivítání ve Francii, víte.“
„(Lidu – pozn. ed.) bylo tisíc! A že nás povezou do Magdeburku a do Kielu. Tam vám bylo kvílení zubů. Lidi plakali, vždyť jsme byly děti! Dříve dívky nebyly jako dnes, to bylo úplně jiný. A tak v osm hodin a hned se nás ujal českej Červenej kříž – Češi, ale přitom i Němci, to bylo promíchaný. A všem nám dali půl kila buřtů, to si pamatuju, ty špekáčky, říká se tomu tak, buřty, a všem nám to dal ten Červenej kříž. A že nemáme plakat.“
Růžena Carpeza Ptáčková se narodila 21. září 1921 v jižních Čechách. Domov opustila jako mladá dívka kvůli práci v Praze v lahůdkářství. Jako celý ročník 1921 byla i ona za války určena k totálnímu nasazení v Říši. Ve fabrice pracovala v kantýně a mohla tak podporovat své spolupracovníky nebo válečné zajatce, mezi nimiž byl i její budoucí manžel, zajatý francouzský voják na Maginotově linii. Po válce následovala snoubence do jeho domova a vzali se. S manželem Georgesem Carpezym si otevřeli obchod s koloniálním zbožím. Ve Francii žila 75 let. Po manželově smrti se vrátila do České republiky, kde žije v Černovicích u Tábora. Měla dva syny, o jednoho handicapovaného se starala až do jeho smrti, druhý syn zemřel tragicky v šestadvaceti letech.
