Ingeborg Cäsarová

„My jsme tak v roce 46 seděli na podzim v kuchyni – tatínek, maminka a já uprostřed. Byl už večer a tma a vtom maminka říká: ‚Já nevím, co s námi bude. Já už nemám ani korunu, abych zítra nakoupila.‘ Tatínek se na ni podíval takovým smutným pohledem, nevěděl, co jí na to má říct. Tak jsme zase chvilku seděli potichu, já jsem koukala z jednoho na druhého a nemohla jsem to domyslet, co s tím. Vtom venku někdo zabušil na staré dubové dveře. Maminka šla otevřít a vešla sousedka z vedlejší ulice. Pozdravila, přišla ke stolu a před tatínka položila stokorunu. Tatínek se bránil: ‚Ne ne, to já si nemůžu vzít. Já bych vám to nemohl nijak vrátit.‘ A ona říká: ‚To mně nemusíte vracet, to je chléb svatého Antoníčka. Teprve až vám bude líp, tak to vraťte lidem, kteří na tom budou hůř než vy.‘“

„Potom, když jsme měly tu tuberu, říkala jsem: ‚Maminko, kdybys věděla, ty děti sedláků, jaké mají krajíce s sebou – škvarky, sádlo, všechno možné. A ony to i vyhazují.‘ A ona říká: ‚Tak to přece dones!‘ A já: ‚Ale jak to mám udělat?‘ ‚Já ti ušiju takový pytlíček a do toho to vezmeš.‘ Tak já jsem pak ve škole sbírala z koše.“

„A děti po mně ve škole plivaly. Přišla k tomu učitelka a já jí říkám: ‚Paní učitelko, podívejte, co se mnou dělají!‘ A ona na to: ‚No ale vždyť ty jsi vinna.‘ Já jsem nevěděla proč.“

„Já jsem měla jen knížky a to mně hodně pomohlo. Protože žádné hračky, žádní spolužáci, ti mě denně pronásledovali. Házeli mně po hlavě aktovkama. A když neměli nic jinýho, tak shnilou řepou. Mě vždycky hnali ze školy až přímo do toho lágru. To byl jejich sport. A to já jsem odnášela velice špatně psychicky.“

„Tam nás Němci vystěhovali před frontou. Ženy a děti. Přijeli pro nás autobusem. Museli jsme všeho nechat a sbalit si ty nejnutnější věci. A zrovna bylo po náletu. A my jsme byli u maminčiny tety. Bylo jí už sedmdesát osm let a bydlela v takovém malém baráčku. A zrovna před tím baráčkem spadla bomba. Bez nějakého varování, bez alarmu. Tak jsme měli polorozbořený baráček a maminka to všechno balila, co jsme potřebovali. A jeli jsme do té Libavé. A tatínek k nám dorazil právě taky ten den. Byli jsme tam až do konce března. Byli jsme tam taky v takovém lágru, ale protože se blížila fronta, a jedna s námi tam byla dokonce zabita těmi nálety, takže nás potom v té Libavé nastěhovali do zděného baráku a přišli tam potom Rusové. Byli to Mongolové. Nás bylo asi třicet v takovém malém sklepení. Oni přišli, měli s sebou psy a takové velké šavle a chtěli mě. Tatínek jim ukázal, že je mi osm let, tak oni říkali: ,Dobře.‘ Byli jsme tam potom ještě asi měsíc. Pak nás pustili domů, ale pěšky. Museli jsme pěšky, akorát teta a tatínek, který špatně chodil, to mohl jet na takovém vozu. Přišli jsme zpátky do Bohumína, tam nás ještě obrala hlídka o poslední potraviny, a neměli jsme ani kde spát.“

„A hned vedle bylo nádraží. Bylo tam velké nádraží, které tam je ještě dnes, ale už nemá takový význam jako tenkrát. Jezdilo se tam do Polska a na Slovensko. Tenkrát se to tam dosti bombardovalo. To nádraží bylo dosti rozbité. Jenomže oni neměli takovou jistotu, takže ty pumy padaly kolem dokola. My jsme tam jednou měli nějaké cestující, kteří tam zrovna zastavovali na nádraží, a že byl nálet, tak jsme je museli vzít do sklepa. Maminka říkala: ,To nevadí. Když by se něco stalo, ten barák má tři patra, tak by to nikdo nepřežil. My půjdem na zahradu.‘ Tak my jsme si na té zahradě natáhly nějakou deku pod keř, a co se nestalo. Spadla bomba pár metrů od nás. To s náma jenom takhle házelo. Mohly jsme být obě s maminkou mrtvé.“

„A nahoře, úplně v tom podkroví, byly žaláře. Tam to bylo jak v amerických žalářích z těch filmů. Byly tam prostě mříže, a jednou tam zavřeli osmdesátiletého dědu, který si vzal z hladu na poli dvě rajčata. On tam všechno podělal. Řval a byl z toho hrozně špatnej. A my jsme to v noci už nemohli vydržet. Nikdo nemohl spát. Tak maminka ještě s jednou paní šla k tomu veliteli. A potom přišly, že ho osvobodily, a šly ho umýt a uložit. Tam se děly věci. Kdybych si na všechno vzpomněla.“