Johanna Cavagno

„Trvalo několik dní, než jsme projeli vlakem skrz Německo a Bavorsko až k rakouským hranicím u Salcburku. Tam jsme hranice překročili. Když vzpomínám na tu cestu, vnímala jsem ji jako dítě vlastně jako hezkou, no ne úplně hezkou, ale bezpečnou. Cítila jsem se v bezpečí, protože poprvé byla maminka celou dobu s námi. Předtím jsme ji vídaly jen letmo, pořád někde pobíhala, hledala tatínka nebo co by mu mohla donést do tábora. Takže to byl pocit bezpečí. Dospělí se pochopitelně báli, hlavně Rusů, kteří při zastávkách často svévolně odebírali cokoli, co ještě zbylo – alkohol, šperky, hodinky, a teprve potom vlak pustili dál. Na hranicích nikdo nesměl vystupovat. A také nikdo nevystoupil, kromě mojí mamky – pro ni dávno žádné zákazy neplatily. Šla do nádražní budovy a zatelefonovala do Vöcklamarktu příbuznému, který tam byl přednostou stanice. Je to jen asi 60 kilometrů od Welsu. Řekla mu: ‚Už jsme tady.‘ A on ve Vöcklamarktu vlak zastavil, protože jinak bychom pokračovali do Lince nebo do Vídně, ale tam byla ruská zóna a už bychom se nemohli vrátit. Strýc tedy zastavil vlak a vyložili naše věci na peron. A přesně v okamžiku, kdy už vše stálo na nástupišti, my dvě děti jsme seděly na prastaré pohovce, řítila se kolem lokomotiva. Sehnal si ji nějaký opilý Rus ve Welsu a jel a jel, dokud mu nedošlo uhlí. A to závratnou rychlostí. Naštěstí vedle nás stál příbuzný tety, který se na nás vrhl, aby nás ochránil, jinak by nás vír vzduchu nasál. Jen si to představte: zbytek našeho majetku prolétl vzduchem.“

„Úplně na začátku se musel tábor nacházet v nějaké soudní budově, to nevím, protože to znám jenom z vyprávění, takže o tom nechci podrobněji hovořit. Bylo to vyprávění mého otce, které působilo velmi děsivě a hrozně a které jsme jako děti občas zaslechly zpovzdálí. Sama za sebe mohu zmínit jednu situaci, kdy otec mluvil přímo se mnou, až o několik let později. Muselo to být někdy kolem Dušiček, kdy se obvykle pořádaly krátké pobožnosti za zemřelé vojáky. U kostela v naší obci stál pomník padlým. Tam probíhala krátká pobožnost a zpíval se žalozpěv ‚Ich hatte einen Kameraden‘ [Měl jsem kamaráda], který se už dnes nikde nehraje. Otec mě znenadání prudce chytil za ruku a vlekl mě rychle pryč, musela jsem dokonce běžet. Měla jsem asi tak jedenáct nebo dvanáct let. Otec usedavě plakal a pak mi jenom řekl: ‚Tuhle píseň nemůžu ani slyšet, protože jsme ji zpívali pokaždé, když někdo vykřikl naposledy.‘ Sdílel se mnou tuhle jedinou vzpomínku.“

„Možná jedna věta, která hovoří za vše. Moje česká babička jednou řekla – nejspíš už na sklonku života – mojí mamince: ‚Víš, je dočista k nevíře, jak mě Hans, tedy můj otec, přijal.‘ Tenkrát babička už dlouho bojovala s těžkou nemocí a moje maminka překvapeně odpověděla: ‚A proč by tě nepřijal?‘ ‚Přece protože jsem byla Češka.‘ To se ale v rodině vůbec netematizovalo. Měli jsme také mnoho českých příbuzných například v Praze nebo v okolí Teplic.“