Johanna Cavagno

* 1939

  • „Domov? V nejužším slova smyslu jsou to Čechy. To je prostě domov - tam, kde má člověk kořeny. To je domov. Nelze to vyrvat, prostě je to stále tady. Samozřejmě nejspíš, kdybych se teď přestěhovala, stýskalo by se mi po Rakousku, jistě. Ale nejdřív to také hodně dlouho trvalo. A také tu bylo to odmítání, které jsme tady vnímali, způsobené zejména neznalostí, většinou neznalostí. Nepřijetí jsme vnímali i u rakouského příbuzenstva. Člověk se neustále podvědomě cítil jako outsider. Ne že by tak s námi někdo zacházel, ale připadali jsme si tak.“

  • „Trvalo několik dní, než jsme projeli vlakem skrz Německo a Bavorsko až k rakouským hranicím u Salcburku. Tam jsme hranice překročili. Když vzpomínám na tu cestu, vnímala jsem ji jako dítě vlastně jako hezkou, no ne úplně hezkou, ale bezpečnou. Cítila jsem se v bezpečí, protože poprvé byla maminka celou dobu s námi. Předtím jsme ji vídaly jen letmo, pořád někde pobíhala, hledala tatínka nebo co by mu mohla donést do tábora. Takže to byl pocit bezpečí. Dospělí se pochopitelně báli, hlavně Rusů, kteří při zastávkách často svévolně odebírali cokoli, co ještě zbylo – alkohol, šperky, hodinky, a teprve potom vlak pustili dál. Na hranicích nikdo nesměl vystupovat. A také nikdo nevystoupil, kromě mojí mamky – pro ni dávno žádné zákazy neplatily. Šla do nádražní budovy a zatelefonovala do Vöcklamarktu příbuznému, který tam byl přednostou stanice. Je to jen asi 60 kilometrů od Welsu. Řekla mu: ‚Už jsme tady.‘ A on ve Vöcklamarktu vlak zastavil, protože jinak bychom pokračovali do Lince nebo do Vídně, ale tam byla ruská zóna a už bychom se nemohli vrátit. Strýc tedy zastavil vlak a vyložili naše věci na peron. A přesně v okamžiku, kdy už vše stálo na nástupišti, my dvě děti jsme seděly na prastaré pohovce, řítila se kolem lokomotiva. Sehnal si ji nějaký opilý Rus ve Welsu a jel a jel, dokud mu nedošlo uhlí. A to závratnou rychlostí. Naštěstí vedle nás stál příbuzný tety, který se na nás vrhl, aby nás ochránil, jinak by nás vír vzduchu nasál. Jen si to představte: zbytek našeho majetku prolétl vzduchem.“

  • „Úplně na začátku se musel tábor nacházet v nějaké soudní budově, to nevím, protože to znám jenom z vyprávění, takže o tom nechci podrobněji hovořit. Bylo to vyprávění mého otce, které působilo velmi děsivě a hrozně a které jsme jako děti občas zaslechly zpovzdálí. Sama za sebe mohu zmínit jednu situaci, kdy otec mluvil přímo se mnou, až o několik let později. Muselo to být někdy kolem Dušiček, kdy se obvykle pořádaly krátké pobožnosti za zemřelé vojáky. U kostela v naší obci stál pomník padlým. Tam probíhala krátká pobožnost a zpíval se žalozpěv ‚Ich hatte einen Kameraden‘ [Měl jsem kamaráda], který se už dnes nikde nehraje. Otec mě znenadání prudce chytil za ruku a vlekl mě rychle pryč, musela jsem dokonce běžet. Měla jsem asi tak jedenáct nebo dvanáct let. Otec usedavě plakal a pak mi jenom řekl: ‚Tuhle píseň nemůžu ani slyšet, protože jsme ji zpívali pokaždé, když někdo vykřikl naposledy.‘ Sdílel se mnou tuhle jedinou vzpomínku.“

  • „Možná jedna věta, která hovoří za vše. Moje česká babička jednou řekla – nejspíš už na sklonku života – mojí mamince: ‚Víš, je dočista k nevíře, jak mě Hans, tedy můj otec, přijal.‘ Tenkrát babička už dlouho bojovala s těžkou nemocí a moje maminka překvapeně odpověděla: ‚A proč by tě nepřijal?‘ ‚Přece protože jsem byla Češka.‘ To se ale v rodině vůbec netematizovalo. Měli jsme také mnoho českých příbuzných například v Praze nebo v okolí Teplic.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Wels, Rakousko, 21.11.2023

    (audio)
    délka: 02:04:46
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Domov jsou pro mě stále Čechy. Ale kdybych se tam teď přestěhovala, po Rakousku by se mi stýskalo

Malá Johanna v Teplicích
Malá Johanna v Teplicích
zdroj: Pamětnice

Johanna Cavagno se narodila jako Johanna Breindl 31. března 1939 v Teplicích do německy hovořící rodiny, ale její babička z matčiny strany byla Češka. Oba rodiče pracovali v továrně na výrobu zinkového plechu, otec jako vedoucí provozu a matka v kanceláři, protože uměla česky. Jako dítě paní Cavagno válku příliš nevnímala, ale po Vánocích 1944 začaly vážnost situace vnímat i děti. Na konci války jejího otce zatkli a rok a půl strávil mimo rodinu, sešli se až v roce 1947 v Rakousku. Do Rakouska paní Cavagno odjela s maminkou a sestrou v roce 1946, protože matka se odmítala nechat odsunout do Německa. Během transportu se však malá Johanna cítila bezpečně, protože konečně byla maminka celou dobu s nimi. Po těžkých začátcích u příbuzných z otcovy strany se po roce 1955 situace rodiny začala zlepšovat, vysoce nadaná sestra odešla studovat do Ameriky. V Rakousku se paní Cavagno stala sociální pracovnicí, pomáhala dětem narozeným mimo manželství a žila zde s manželem, dětmi a vnoučaty i v době natáčení v roce 2023.