Rostislav Čech

„Za Rusů byl zákaz soukromého vlastnictví na Volyni, neexistovalo mít soukromou dílnu. Dali nám takové daně, že jsme potom s tatínkem rok dělali, abychom to mohli zaplatit, ty daně, co nám dali. Dělali jsme v chmelařství, tatínek byl starší vyučený a já jsem dělal drobnější práce, ale měl jsem to placený. Tak jsme to zaplatili, měli jsme kousek malého políčka od knězů, bylo tam prasátko, takže jsme jídlo měli. Maminka měla sestry na vesnici, takže byl přísun jídla. Čím dál to bylo horší, protože Němci... my jsme si mohli péct chleba jen z ječný mouky, žito nebo pšenice neexistovalo. To všechno Němci zabrali a příděl nějaký, nic nebylo. V krámě se také nic neprodávalo.“

„Bytem Kolešovice 158, narozen v roce 1925 Dubně – Sovětský Svaz (západní Ukrajina), otec byl kovář a podkovář. Měl vlastní dílnu. Celkem mám tři sourozence, ještě sestru. Bratr jeden už umřel, ještě jeden žije. Sestra žije v Sau Paulo, teď v Brazílii. Maminka byla v domácnosti, jelikož jsme byli čtyři, tak měla co dělat s námi. Čtyři dělníci zaměstnaní v dílně, měla vaření a tak dál. Chodil jsem na všeobecnou školu, tu jsem ukončil. Pak jsem dělal ještě učňovskou školu. Učil jsem se řemeslu zámečníka.“

„V Dubně, u nás bylo sedmnáct až dvacet tisíc lidí, tam bylo tak přes tři a půl tisíce Židů. V naší ulici jsme byli akorát my dva Češi a jinak samý Židi. Oni byli obchodníci, strašné moc Židů, a já ještě předtím, než tam byli Němci, jsem chodil trénovat do fotbalu jako žák. Oni (Němci, pozn. ed.) tam normálně vykopali díry na tom hřišti a oni to tam před námi stříleli a nesměli jsme jít zpátky. Museli jsme být na hřišti, tam byl plot. Všechny ty Židy jsem znal, s některýma jsem chodil do školy, s klukama. Spoustu jich uteklo, spoustu jich tam zůstalo. Pak udělali veliké jámy, tam bylo letiště za Dubnem směrem na Křemenec...“

„Se jelo na Duklu, nás tam vrazili bez jakékoliv předchozího... asi tam byla špatná výzvědná práce vojáků. Prostě řekli - Němci tam už nejsou, jsou tam a tam. Řekli nám to o hodně dál, než to bylo prakticky. Nás rozdělili. Když jsme přicházeli do toho výstupního bojového postavení, tak jsme v Machnowce dostali strašný příděl, jelikož to bylo v údolí. Okolo byly kopce, tam byli Němci, kteří na nás čekali nebo náhoda. Strašná palba, zbytečně raněných i zabitých. Nikdo nevěděl, co se děje. Všechno jsme šli v trojstupech. Celá brigáda – první, druhý i třetí prapor. To bylo nad ránem, jsme šli za šera a oni nás mlátili tak dvě hodiny. Každý se schoval, kam mohl, abychom nepřišli do palby. Pak se to uklidnilo, protože přijeli naši automatčíci. Ti to tam vyčistili, rozšířili prostor pro naši zteč.“