Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Rostislav Čech (* 1925  †︎ 2010)

• narozen v roce 1925 v obci Dubno na Volyni

• vyučil se zámečníkem

• v březnu 1944 v Rovně narukoval do čs. zahraniční armády

• prodělal pěchotní výcvik v Rumunsku, poté byl nasazen v bojích u Krosna, kde byl těžce raněn

• stal se řidičem 5. dělostřeleckého pluku.

• účastník Jaselské operace a osvobozování Slovenska

• po válce převelen na hranici do Ostravy z důvodu napjatých vztahů mezi Čechy a Poláky, tam demobilizoval

• po válce se přestěhoval měl soukromě hospodařil v Kolešovicích na Rakovnicku

• odmítl vstoupit do JZD, vězení se vyhnul díky Zápotockého prezidentské amnestii

• zemřel v roce 2010

Rostislav Čech se narodil v roce 1925 v obci Dubno na Volyni. „Otec byl kovář a podkovář. Měl vlastní dílnu. Celkem mám tři sourozence, ještě sestru. Jeden bratr už umřel, jeden ještě žije. Sestra žije v Sau Paulu v Brazílii. Maminka byla v domácnosti, jelikož jsme byli čtyři, tak měla co dělat s námi. Čtyři dělníci zaměstnaní v dílně, měla vaření a tak dále.“ Vychodil obecnou školu, tu jsem ukončil a vyučil se zámečníkem.

Volyň byla od září 1939 pod správou sovětských okupačních vojsk. „Za Rusů byl zákaz soukromého vlastnictví na Volyni, neexistovalo mít soukromou dílnu. Dali nám takové daně, že jsme potom s tatínkem rok dělali, abychom to mohli zaplatit. Dělali jsme v chmelařství, tatínek byl starší vyučený a já jsem dělal drobnější práce, ale měl jsem to placený. Tak jsme to zaplatili, měli jsme kousek malého políčka, bylo tam prasátko, takže jsme jídlo měli. Maminka měla sestry na vesnici, takže byl přísun jídla.“

Za německé okupace Volyně, od roku 1941, se postupně se zvyšovaly represe. „Čím dál to bylo horší, protože za Němců jsme si mohli péct chleba jen z ječný mouky, žito nebo pšenice neexistovaly. To všechno Němci zabrali a příděl nějaký nebyl. V krámě se také nic neprodávalo.“

Němci si přišli pro české muže, včetně Rostislava Čecha, a odvedli je na vlak. Nevěděli, kam jedou, ale díky náhodě vlak zastavil na jedné zastávce a mužům se podařilo utéci. Nakonec se dostali k banderovcům, kde byli skoro měsíc. Nakonec se jim podařilo vrátit se domů.

Na Volyni vedle sebe žili lidé různých národnosti. „S Poláky jsme měli od začátku kontroverze. Ještě na Ukrajině, když nás bombardovali Němci, nám vyčítali, že na nás hází bomby letadla vyrobená v Československu. Jako kdybych já mohl za Mnichov! Polská armáda byla moc krásná, vypadali všichni úžasně, ale stáli za prd!“ Vztahy s Ukrajinci byly podle pana Čecha výborné. Uzavírala se smíšená manželství. Všichni museli tvrdě pracovat.

Pamětník také vzpomíná na židovské obyvatele Dubna. „V Dubně, u nás bylo sedmnáct až dvacet tisíc lidí, tam bylo tak přes tři a půl tisíce Židů. V naší ulici jsme byli akorát my dva Češi a jinak samý Židi. Oni byli obchodníci a já ještě předtím, než tam byli Němci, jsem chodil trénovat fotbal jako žák. Němci pak vykopali díry na tom hřišti a oni je tam před námi stříleli, nesměli jsme jít zpátky. Museli jsme být na hřišti, tam byl plot. Všechny ty Židy jsem znal, s některýma jsem chodil do školy, s klukama. Spoustu jich uteklo, spoustu jich tam zůstalo. Pak udělali veliké jámy, tam bylo letiště za Dubnem směrem na Křemenec…“

Na počátku roku 1944 převzali Volyň opět Sověti. Začala mobilizace do sovětské armády. Rostislav Čech však chtěl vstoupit do československé zahraniční armády. Učinil tak 15. března 1944 a narukoval do Rovna. Chvíli se zdržel u odvodní komise a za dva dny byl odveden do města Torčín. Volyňští Češi darovali armádě pět koní a pan Čech společně s dalšími vojáky měli úkol odvést zvířata do Torčína. Bez jakéhokoliv výcviku musel hned ve městě do zákopu. Naštěstí držel jen obranou linii. Věděl, že německá armáda je dobře vycvičena. Po čtrnácti dnech v zákopech u Torčína Němci ustoupili díky soustředěné ofenzivě Rudé armády. „My jsme šli pak pěšky do Lucka.“

Z Lucka se vlakem vojáci přesunuli na výcvik do Rumunska. „U Rovna jsem zažil dva nálety na vlaky.“ Vlak dorazil do Kamence Podolského. Tam končila vlaková trať a vojáci se pěšky přesunuli do Černovic. Ubytování bylo v lese, vojáci si museli postavit zemljanky. V jedné zemljance žila celá četa (30 vojáků). Původně byl pan Čech odveden na vojně do autodílny, jelikož byl zámečník. Třetí prapor první brigády potřeboval doplnit stav vojáků. Přijel kapitán Dočkal a vybral 13 mužů do pěchoty, mezi nimi byl i osmnáctiletý Rostislav Čech.

Pěchotu v Rumunsku cvičili sovětští důstojníci, kteří byli tvrdí. Rota pana Čecha byla cvičena na horské myslivce německého wehrmachtu. Do konce července probíhal výcvik. Poté následovaly kontrolní útoky. V Rumunsku se v té době zdržovali Nejedlý a Fierlinger. Při kontrolních útocích došlo k neštěstí. Několik vojáků bylo zraněno a jeden vojín zemřel. Přes Nowy Targ, Přemyšl a Krosno putovaly pěšky jednotky z Rumunska. Začátkem srpna Sověti protrhli německou obranu u Krosna.

„Před Duklou jsem to dostal do hlavy, nás bylo raněných asi dvanáct set, to bylo hrozný. Němci byli na kopcích, viděli nás krásně dolů. My na těch kopcích, šli jsme, ale to bylo  bezpředmětný. Ta mina spadne, ty střepiny jsem dostal do hlavy, třináct milimetrů dlouhá střepina. To bylo před Duklou, takový řídký les jsme procházeli a slyšel jsem minu. Kolíbe se, ona má jiný zvuk, než když vylítne granát rovně. Nejen já, všichni k zemi a najednou rána a nevěděl jsem nic. Ona padla někde vedle mě, když jsem byl na zemi. Lvíček mě zachránil, jelikož jsme měli lvíčky dost silný na vojenských čepicích. Přeseklo se to v tom místě, dostal jsem to do hlavy. Zabořilo se to, samozřejmě v bezvědomí jsem byl nevím jak dlouho, celý krvavý. Teď koukám, že mě někdo zabaluje, ten byl taky od nás z Volyně, tatínkův kamarád, tak mě ošetřil. Zavázal mě a zeptal se, jestli mohu jít. Já mu řekl, že v nohách mám nějaké střepiny, ale snad to půjde. ,Sejdi dolů, tam je hlavni sběrna.‘ Takový punkt, co odváželi. Tak jsem tam došel, zastavil mě náš doktor. Byl to nějaký Žid, ten se bál víc než my. ,Kam jdeš, že utíkáš?‘ – , Já nikám neutíkám, já jdu na obvaziště. Já jsem poslaný dolů, tak jdu dolů.‘ Granáty jsem měl ještě v kapse, vytáhl jsem granát a šel jsem dolů. Tam byla ošetřovna. Perfektní americké stany velké, deky prošívané na zemi. Tak jsme sedli, dostal jsem protitetanovku. To byla sestřina kamarádka, tak omdlela.“

Nejdříve na sál brali ty, co měli průstřel břicha. Vojáky, co moc nenaříkali, nechali až na konec ošetření. Když přišel pan Čech na řadu, řekli mu, že s jeho zraněním nemohou nic dělat a musí ho poslat do Řešova. Zraněné vojáky dopravili sanitkou do města. Okamžitě se musel umýt a přemístit na operační sál. Dostal injekci a lékaři mu čistili ránu v hlavě. V nemocnici pobyl čtrnáct dnů. Dostal nové šaty a musel se přesunout do Černovic k náhradnímu pluku. Vlak tehdy vojákům ujel, museli proto krkolomně vyhledávat různé spoje, aby se do Černovic dostali. Po ujetí mnoha kilometrů vojáci zjistili, že jejich pluk se přesunul do Krosčenka u Krosna, takže následovala cestovní anabáze zase zpět. Ve vlacích pan Čech nastydl a kašlal krev. Když konečně vojáci dorazili ke svému útvaru, byli posláni na zdravotní prohlídku. U pana Čecha doktor diagnostikoval zánět pohrudnice.

Zanedlouho čekala vojáky tvrdá lekce. „Jelo se na Duklu, vrazili nás tam bez jakékoliv… asi tam byla špatná výzvědná práce vojáků. Prostě řekli – Němci tam už nejsou, jsou tam a tam. Řekli nám to o hodně dál, než to bylo prakticky. Rozdělili nás. Když jsme přicházeli do toho výstupního bojového postavení, tak jsme v Machnowce dostali strašný příděl, jelikož to bylo v údolí. Okolo byly kopce, tam byli Němci, kteří na nás čekali, nebo náhoda. Strašná palba, zbytečně raněných i zabitých. Nikdo nevěděl, co se děje. Všechno jsme šli v trojstupech. Celá brigáda – první, druhý i třetí prapor. To bylo nad ránem, jsme šli za šera a oni nás mlátili tak dvě hodiny. Každý se schoval, kam mohl, abychom nepřišli do palby. Pak se to uklidnilo, protože přijeli naši automatčíci. Ti to tam vyčistili, rozšířili prostor pro naši zteč.“

U Dukly se útočilo i šestkrát za den. Pověstná bylo kóta 540. Rusové se řídili heslem: „Nás je mnoho.“ Podle Rostislava Čecha se ztráty daly minimalizovat, ale sovětská taktika nebrala ohledy na životy. „Po obědě jsme měli postavení, byla tam 138. armáda generála Grečkova. My jsme byli vpravo. Útočili jsme směrem do kopce, měli tam být Němci a nakonec tam také byli.“ Vzdálení byli asi 1,5 km. Štěstí bylo, že pole byla příčně položena, takže vojáci každých pět metrů zaléhali do trávy. Hodně se při dobývání kót používaly díry po minách, kde se mohli vojáci schovat. Útok trval asi dvě hodiny. Postup byl pomalý a hodně se střílelo. Veliteli čet a družstev byli Zakarpatští Ukrajinci. Vojáci se probojovali až k lesu a začala opět silná palba. Pan Čech se musel schovat, ale záhy své družstvo dostihl.

V lese vojáci objevili německé zákopy, jenže nebyli s nimi žádní velitelé. Začalo se stmívat, a proto se vojáci dohodli, že počkají v německých zákopech. Najednou uviděli muže, který se vydával za polského partyzána. Rostislav Čech uměl polsky a pochopil, že muž lže, proto ho odzbrojili a odvedli. O chvíli později vojáci uslyšeli zvuk střelby – blížila se četa německého wehrmachtu. Čeští vojáci ustoupili do vzdálenějších zákopů, kde byli i sovětští vojáci. Ti použili těžké zbraně a německé vojáky během 15 minut drtivě porazili. Čeští vojáci neměli velitele, proto se zakopali v lese a pan Čech se vydal hledat nadřízené. Šel za úplné tmy do nedaleké vesnice. Všiml si jednoho domu, kde se svítilo. Byli v něm ruští důstojníci a také jeden český velitel. Pan Čech se tam najedl a společně s českým důstojníkem se opět vydal k lesu. Český velitel dostal rozkaz les pročistit a dostat vojáky na druhou stranu. To se jevilo jako velmi riskantní a nebezpečné, proto se s vojáky dohodl, že lesem půjdou až brzy ráno. Za svítání vojáci vyšli a zanedlouho začali Němci střílet. Češi se okamžitě začali zakopávat a čekali na minometčíky, kteří měli uvolnit cestu pro pěchotu. To se podařilo a pěchota došla na okraj vesnice, kde započala těžká německá střelba. Nastal zmatek, ale nakonec se vesnici podařilo obklíčit. Ve vesnici byla škola a ze sklepa začal někdo střílet. Vojáci použili granáty a sklep se během chvíle podařilo „vyčistit“. Vesnici vojáci obsadili a opět se museli zakopat. Večer nastal přesun ve tmě, který byl velmi nepříjemný. Tyto boje trvaly zhruba čtrnáct dnů.

Po prožitých událostech se v půli listopadu přihlásil do autoškoly. Vojáci si museli udělat řidičské oprávnění na americké studebakery. O toto zaměstnání u pluku byl velký zájem, panu Čechovi se však i díky různým známostem podařilo do autoškoly dostat. Výcvik trval tři týdny, využil při něm svých dřívějších znalostí o automobilech. Závěrečné zkoušky zvládl na výbornou, ale muži, kteří závěrečný test nezvládli, se museli ihned vrátit k jednotce. Neúspěšných absolventů bylo asi padesát procent. Armáda řidiče rozdělila a pan Čech byl poslán k dělostřelcům. Auto bylo nekvalitní, bylo už použité a rychle zamrzalo. V autodílně, kde se auta spravovala, pracovalo hodně Poláků i Čechů. Ti pomohli vyměnit starý agregát a nákladní vůz byl skoro jako nový. Když se studebaker spravil, musel řidič ihned začít jezdit.do Polska pro munici.

„Tam vrazila pěchota i nepěchota do toho Mikuláše, oni tam Němci asi schválně nechali nějaký líh, ono se to trošičku opilo. Jich tam zůstalo hodně zbytečně, pak obkroužili Mikuláš, a kdo tam zůstal… někteří utekli, moc se jim to nepovedlo. Byli tam zbytečně zabití. Tak jsme tam stáli přes měsíc, jak jsme byli v obklíčení a dělala se příprava, tak hned byla protipříprava. Tam byli ti hlinkovci, jich tam byla spousta. Vždycky, co jsme my začali, tak oni začali střílet. Celkově jsme tam stáli měsíc. Dostali jsme příkaz všechny ty vesnice kolem obklíčit. Čekalo se týden a pak to bylo dobrý. Udělali útok, ne ráno, jak se vždycky dělal. Někdo jim dával znamení, že se připraví něco. Stáli jsme tam dost dlouho, pak se to hnulo. Jak jsme byli u toho Mikuláše v lednu, na patnáctého připadala velká ofenziva na Jaslo, náš pátý pluk tam byl pomoc při dělostřelbě na Jaselském úseku. Tak jsme to přetáhli v noci.“

Přechod v noci proběhl velmi dobře, Němci na to nepřišli. Bylo to i díky dřevěnému dělu, které zůstalo na místě a Němce zmátlo. Vozila se munice k Jaslu. Byli tam i Sověti s kaťušemi.

Útok na Jaslo byl masivní, hlavně díky pěchotě. Pamětník autem vozil mnoho raněných. Pomalu se postupovalo až do Vrútek. Řidič, který vozil kuchyň, se opil a havaroval. Za to dostal měsíc trestnou rotu. Řidiči se občas setkávali se střelbou. Ta byla nebezpečná a mohla ohrozit důležité dodávky materiálu. Vojenské jednotky dorazily do Žiliny. Boje už nebyly tak intenzivní, ale nebezpečí číhalo v lesích, kde se ukrývali dezorientovaní němečtí vojáci. Poslední střelba byla před Olomoucí. Jednotky pokračovaly směrem na Čáslav, Kutnou Horu a Říčany. V Říčanech byli čeští vojáci 9. května 1945, ale museli čekat na sovětské vojáky. Do Prahy se dostali až 17. května 1945. Poté byl pan Čech převelen na Ostravsko, kde si Poláci dělali nároky na Těšínsko. Pobyl tam čtrnáct dnů. Nakonec se Češi a Poláci dohodli, aniž padl jediný výstřel. V Ostravě předal svůj studebaker a tím pro něj válka definitivně skončila.

Během války byl pan Čech v kontaktu s rodiči díky sovětské polní poště, která pracovala výborně. Z Rumunska pošta vždy na Volyň dorazila. Později se to zhoršilo, ale dopisy domů vždy došly. Maminka dokonce posílala i peníze. Vojáci dostávali tři ruble od armády. Vojáci na východní frontě (kde byl pan Čech) měli informace o tom, co se děje na západní frontě. Zprávy získávali díky radistům nebo rozvědce. Velmi dobře byli informováni o bombardování Drážďan.

Po válce nabízeli panu Čechovi službu v armádě, ale vždy odmítl. Teď to považuje za chybu. Nejdříve se usadil v Žatci, v roce 1947, v říjnu 1946 se oženil. Pracoval v autodílně a poté jezdil autem. V roce 1948 se přestěhoval do Kolešovic (okres Rakovník), kde získal dům po vysídlených Němcích. Dva roky pracoval v hospodářství. V zimě byl řidičem ve firmě Řempo Karlovy Vary. Za čtyři měsíce v Řempu vydělal více než za osm měsíců na svém hospodářství. Do JZD však vstoupit odmítl, a proto bylo na něho podáno trestní oznámení. U soudu mu vyměřili sedmnáctiměsíční trest. Výkonu trestu se vyhnul jen díky Zápotockého prezidentské amnestii.