"Nás hnedka teda vzali policajti. Tak já jsem tam byl na výslechu. Vyslýchali mě dva kluci, co dělali atletiku. Tak: ‚Jiříku, dáš si panáka?‘ Já jsem říkal: ‚Ne hoši, žádného panáka.‘ No a tak mě tam vyslýchali. A byli dva, protože museli být dva. Tak říkali: ‚Že jsi to ty, tak ti dáváme dva dny a pojedeš pro ni.‘ A já jsem říkal, že tam pro ni nepojedu. To tam budu zbytečný. Protože když ta holka emigruje, tak to má promyšlené. A je tam s klukem, zaláskovaná. Já tam nevidím, že když tak takový pár odjede, tak to většinou jsou dvě možnosti. Buďto je to stmelí dohromady do utrpení. Nebo je to rozhodí a ta holka tam bude sama. A to bych pro ni možná zajel. A tak tam zůstala, s klukem se rozešli a prosadila se tam jako manekýnka."
"Tam mě pustili, protože jsem říkal ten argument, že tam jdu obhajovat mistra světa a podobné jsem měl důvody. Tak jsem prostě vybojoval tu výjezdní doložku a byl jsme z toho dost překvapený, protože já jsem tam už veřejně dost vystupoval proti komunistům. Podepsal jsem Několik vět. To za mnou přišli mladší kamarádi, dali mě to podepsat, tak jsem to bez váhání podepsal. I když jsem věřil, že by z toho mohl být nějaký průšvih. Ale spíš jsem věřil už v té době, že se ta doba zláme, protože to už byl osmdesátý devátý rok. Pak jsem v létě odjel a už jsem se nevrátil. To jsem teda opustil rodinu a manželka věděla, že buďto se tam prosadím, v té trenérské práci, a pomůžou mi všichni, abych tam dostal rodinu taky. To už tam byly kanály přes Červený kříž a Amerika tomu pomáhala. Já jsem si tu emigraci vyžíral se vším všudy. Chodil jsem tam na angličtinu. Moje angličtina, kterou jsem se naučil v Čechách, ta vůbec nestačila. S učebnicí pro samouky, kterou jsem uměl zpaměti jsem tam nevystačil. Tak jsem chodil poctivě do školy a ještě jsem k tomu pracoval."
„Když se po válce pak vrátil domů, tak byl poznamenaný střepinou, když chytali ryby granáty s Rusy, se sovětskýma vojáky, protože ti samozřejmě měli tenhle styl válečný. Dostal do čela střepinu, tak se z toho vyhrabal. Ten den, co se vrátil, tak chtěl dělat doma radost. Maminka ho poslala pro třešně s takovou velikou taškou. Tak sedl na to svoje bleskové kolo. On závodil na kole, takže měl kolo na tu dobu trochu jiné než ti lidi, co jezdili do práce. Zkrátka když jel zpátky s taškou třešní, tak jel zase moc rychle, to vyprovokovalo sovětské auto a jeli za ním. Pořád ho doháněli a on vždycky ujížděl. Když pak měli možnost, tak ho nabrali a zabili ho. Jenom tak. Ze sportu. Nás mnogo. Takhle se na to dívali. Pak jsme se dozvěděli, že toho šoféra, který samozřejmě byl namazaný, tak toho pak jeho velitel zastřelil. Alkoholem řešili všechno.“
"Celý dav se hrnul z města kolem zimáku přes most, výpadovkou na starý Hradec, na Hradiště. Nahoře na Písku, v tom lese, jsme se s nimi potkali. Byli to Poláci, měli obrněná auta, tank tam snad žádný ani nebyl. Tam zastavili a čekali asi na další pokyny. To řídili samozřejmě Rusové. Tak jsme jim tam nadávali, polsky se Češi domluví. Měl jsem z nich pocit, že jsou z toho nešťastní, co to udělali. To byli normální kluci vojáci, kteří měli vojenskou povinnost jako my tady v té době. Nevěřím, že oni by stříleli, kdyby dostali rozkaz. Nestříleli by."
“Vyslýchali nás, že vychováváme mládež proti socialismu. Já jsem říkal: ,To snad ne, to byste mě museli rovnou zastřelit.‘ Takhle jsem to hnedka otočil. Prostě jsem se je snažil vychovávat, aby byli féroví a atletika a pravidla jsou takové. Není tam ofsajd, nebo faul, tam ti to změří a šmitec. Ten barák, vždycky když kolem něj jedu, tak na něj nadávám, v Polabinách. Tam byla taková esenbárna, prostě policie dneska. Myslím, že tam je doteď. Oni tam měli dvě místnosti, určitě nás tam pozorovali přes nějaké okno, takové zrcadlo, a střídali se tam na nás. Dva tam byli a furt dokola. Jednou jsem tam byl osm hodin, jednou sedm hodin a jednou pět. Musím říct, že se chovali slušně. Nehrál jsem si na to, že bych jim nadával, snažili jsme se jim to vysvětlovat. A nakonec jsem měl pocit, že jsme si celkem porozuměli s tím člověkem. Představil se jako kapitán Rychlý. To byly ty jejich jména, každý měl nějaké takové jméno a říkal: ,Víte, že jsme se narodili ve stejný den?' Byl asi o čtyři roky mladší. Pak jsem se dozvěděl, že ten člověka snad zemřel asi za nějakých pět let. Ten si asi nasbíral takového svinstva do sebe, že to nepřežil podle mě."
“Za heydrichiády, dvaačtyřicátý rok, mně byly čtyři roky, ale jelikož jsme bydleli u kostelíčka, tam najednou jel náklaďák s lidmi a rodiče a všichni koukali z okna a nevěděli, co se děje, o co jde. Za chvíli jsme slyšeli střelbu. Ti lidi z toho auta tam šli na popravu. To jsme na to koukali. Nechápali jsme heydrichiádu, nevěděli jsme kdo to byl Heydrich. Věděli jsme, že někoho zabili, ale to tenkrát zabili kde koho. To jsme netušili, že je to až tak velký průšvih pro celý náš národ.”
"Měli jsme ještě o dvanáct let staršího brášku, který taky sportoval. Byl výborný student na reálce. Na jaře 1945, když už se to tady hýbalo, tak byl u partyzánů. Na Holicku bylo partyzánské hnutí, bylo mu dvacet, jezdil závodně na kole a s partou z cyklistiky byli všichni u partyzánů. To byla kolikrát hrůza, protože přijel v noci domů, měl přes rameno strojní pušku a jel nám říct, že je v pořádku, něco k snědku a mazal zpátky někde do lesa. Špatné bylo to, že jsme ho skoro neviděli v té pohnuté době. Pak, když sem přijeli Rusové, tak se ti partyzáni spojili s Rusy. Měl dost těžké zranění, protože jak chytali granáty ryby, tak dostal střepinou nad oko. Tak se z toho vylízal a ten den, co přijel z nemocnice, tak konečně, že nebude rodičům dál dělat starosti. To pro ně muselo být hrozné, když dítě zmizí v takové době. To bylo stanné právo, konec války. Každý měl zbraň. To se neříkalo: ‚Zastav se!‘ To se střílelo hned. Jak chtěl dělat radost, tak sedl na kolo a jel do Lán mamince pro třešně. Ona chtěla jet sama, on samozřejmě, že jí tam pojede. Po cestě ho zabili Rusové. To bylo hrozné. Prostě ožralí Rusové, to byl hrozný šok. A maminka! Ty strasti války a tohle, tak ji to oddělalo. Pak v sedmačtyřicátém nám umřela. Nám bylo devět s bráchou."
Jiří Čechák se spolu se svým dvojčetem Pavlem narodil 25. března 1938 v Pardubicích. Rodiče Jana a Vladimír měli ještě další dvě děti, Jiřího o pět let starší sestru Evu a o dvanáct let staršího bratra Vladimíra. Na konci války tragicky zahynul bratr Vladimír, dva roky poté zemřela i maminka. Tatínek nedokázal skloubit péči o děti a své působení v mnoha funkcích, a tak poslal dvojčata do evangelického dětského domova v Sobotíně. Tam strávila jeden a půl roku. Po zrušení dětského domova se oba chlapci vrátili zpět domů. Jiří Čechák se vyučil nástrojářem a začal pracovat v pardubické Tesle. Celý život sportoval, hrál hokej, fotbal, nakonec se uchytil v atletice. Po vojně, kterou strávil na Slovensku, vystudoval Fakultu tělovýchovy a sportu na Karlově Univerzitě v Praze a začal působit jako profesionální trenér. Měl velké úspěchy nejen jako národní trenér desetiboje, ale i jako sportovec. V roce 1989 emigroval do USA, odkud se po roce a čtvrt vrátil zpátky. Do Spojených států odjel na pět let ještě jednou, tentokrát i s rodinou. I v roce 2023 stále trénoval mládež a žil se Staročernsku u Pardubic. Jiří Čechák zemřel 10. července roku 2024.
